Před vraty kostela nehybné tělo leží,
ruka v křeči svírá obruč chrámových dveří.
A duch Václava se tiše ptá:
"Proč jsi mě knězi nepustil dál,
vždyť jsem tvůj kníže, koho ses bál?"
"Tvůj bratr mi to přikázal,
on nechtěl aby ses v kostele ukázal.
On sám se chce knížetem stát, však zabít tě v chrámu,
to nebyl jeho plán."
"Můj bratr se chce knížetem stát?
Kdo mu za tento čin z Nebe požehná?
Měl jsem vás kněze vždycky rád,
s vámi jsem budoval náš český stát.
Co bude dál s českou zemí,
myslíš, že Boleslav něco změní?
Chtěl jsem vždy dobro pro českou zemi,
chtěl jsem vždy mír,
vždyť válka je pro lid neštěstím.
V klidu a míru má křestan být,
Milovat Otce a v pokoji žít.
Má krásná česká země,
zůstaneš v mém srdci.
Už řekl jsem všechno co jsem chtěl říct,
odcházím s čistým svědomím.
Však znovu se vrátím až zemi české bude nejhůře,
přivedu zemi duchovní rytíře.
Aby už nastal věčný mír,
vždyť království boží na zemi, to je náš cíl."