Zdeněk Klouček - K zamyšlení

Morální a duchovní úpadek (nejen) našeho národa
Patřím ke generaci lidí věkové skupiny přes padesát let, kteří mají ještě daleko do důchodu a dnešní společnost je prakticky odepsala. Mám rád tuto zemi a její přírodu a připadá mi zcela normální, že by člověk měl dělat svoji práci poctivě a být čestný. Takovéto ideály mě byly vštěpovány v dětství v období totality, které dnešní doba tolik odsuzuje. Podle takových ideálů žili kdysi i naši předkové v této zemi v srdci Evropy. Žil podle nich i můj děda, který mi svým příkladem nahrazoval otce a byl a zůstává pro mne dosud morálním vzorem. Mnohdy vzpomínám, jak mi vyprávěl o smlouvě uzavřené stiskem nebo plácnutím ruky. Byla to otázka cti, aby člověk takovou smlouvu dodržel. Věděl, že svědkem je mu Bůh, Vyšší morální princip, který se nedá beztrestně obelstít. Dnes máme na všechno právní smlouvy a přesto nemá člověk jistotu, že budou dodrženy. Šikovný právník dokáže i nemožné.
Dnes pro moji generaci není snadné žít. Jsme už ve věku, kdy nejsme tak výkonní a zdraví, jako kdysi. Nejlepší roky jsme si prožili v systému, který nám nedával takové možnosti, jako má současná mladá generace. Neumíme anglicky, mnozí z nás ani neumí pracovat s počítačem a jinými technickými vymoženostmi dnešní doby, které jsou pro mladé zcela běžné. Většina z nás žila obyčejně a skromně a nenastřádala majetek nečestnými způsoby a proto dnes nemá ani dostatek finančních prostředků ke slušnému a normálnímu životu. Máme ale hodně zkušeností a o životě už také něco víme. Máme také vztah k této zemi, za kterou mnozí z našich otců a dědů položili své životy v krutých válkách. Normální by bylo, abychom tyto svoje životní zkušenosti a ideály předali dále, než nás úplně nahradí mladší generace. V současném společenském systému jsme ale vnímáni spíše jako zátěž a nemáme moc možností k uplatnění. Mladé generaci je podsouván názor, že staří jsou již k ničemu a na obtíž a, že je musí společnost živit. Vytrácí se úcta k předkům, starým lidem i vlastní zemi, která je našim domovem. Pokud jste v této věkové skupině a nemáte zaměstnání, tak s vámi hluboce soucítím a obdivuji vaši sílu k životu. Je to mnohdy opravdu dost těžké najít si něco, pro co stojí ještě za to vůbec žít a dívat se, jak bezohlední lidé šlapou po našich mravních ideálech a ničí naši zemi.
Pro mnohé není ani snadné přežívat v době tzv. demokracie, kdy si v podstatě každý dělá co chce a nebere přitom ohled na ostatní. Lež, klam a podvod jsou nám podsouvány jako normální, honba za penězi je pro mnohé něco jako sport a místo opravdových hodnot jako je láska, soucit a porozumění mezi lidmi je nám předkládáno cosi zcela opačného. Vyšší morální princip, který nám tady zanechali naši předci, je nám nahrazován zlatým teletem, kterému se pokorně klaníme. Děje-li se v naší blízkosti bezpráví, tak mlčíme. Zastane-li se člověk člověka, když mu někdo násilně ubližuje, nepřipojíme se k němu a necháme ho lhostejně třeba ukopat k smrti někým, kdo má přece lidská práva a nesmí se o něm moc mluvit, aby na těchto právech nebyl ukřivděn.
Všichni o těchto jevech víme a mnozí mlčí, jsou lhostejní a bojí se. Lhostejní jsou i ti, kteří mají možnost a moc něco změnit k lepšímu. Po pravdě řečeno mě tento přístup už začíná děsit a vybavuje se mi citát: „Nebojte se nepřátel, v nejhorším Vás mohou zabít! Nebojte se přátel, v nejhorším Vás mohou zradit! Bojte se však lhostejných, neboť při jejich přihlížení a tichém souhlasu se děje vražda i zrada!“.
Přemýšlím, co bude dál. Rozhodl jsem se ale, že nechci patřit do skupiny lhostejných, protože se jich bojím. S takovými se nedá budovat nový a lepší svět.

Něco se děje
Začínám mít podezření, že jsem nějaký divný. Přestože jsem vystudoval vysokou školu (ne v Plzni), ale v období totality, kdy jsem musel řádně celých pět let docházet na přednášky a cvičení, nějak přestávat rozumět okolnímu světu. Začínám mít pocit, že jsem nějaký divný. Dělám cosi s určitým úmyslem a snažím se čehosi dosáhnout a ono to dopadne úplně jinak, než bych si představoval. Jako bych svůj život už rozumem neovládal a byl řízen něčím nebo někým, ukrytým hluboko v hloubi mého nitra. Kdo nebo co to je? Budu jej hledat a nepřestanu, než zjistím, kdo to je a co ode mě vlastně chce.
Ani nevím jak, ocitl jsem se převlečený v montérkách v továrně. Kdo to prostředí nezná, tomu jej alespoň trochu přiblížím. Ohromné haly plné rozličných strojů, trubky, kabely, hadice, směsice zvuků a pachů a v tom se pohybují lidé. Spíše to připomíná hangár ohromné kosmické lodi ze sci-fi filmů. V očích převážné většiny lidí vidím smutek, beznaděj a tíseň. Z jejich srdcí cítím ohromnou duševní bolest, kterou se snaží ukrýt pod masku a tovární oděv. Jako bych měl rentgenové oči a viděl až na dno jejich duše. Srdce mi začíná bolet, jako by do něho někdo bodal ostrým předmětem. Cítím se divně a smutně. Příslušníci kdysi tak hrdého národa husitů tu jak pilní mravenečci monotónně pracují a obsluhují řadu rozličných strojů a zařízení. Tu vidím několik žen, které jsem znal z dřívější doby, kdy pracovaly v mém městě v různých obchodech a rozdávaly tam úsměvy zákazníkům. Tam zase bývalá zdravotní sestra a vedle ní žena se vzděláním na průmyslové škole. Obě vedle sebe svorně šroubují šroubky do jakýchsi výlisků z umělé hmoty. Občas pozvednou oči k hodinám, bude přestávka. Tam zase vysokoškolák vyváží odpad a klece se zmetky z haly na dvůr. Hle, zde vidím křehkou ženu táhnoucí za sebou vláček vozíků s materiálem, který naváží k linkám. Uvnitř mysli se mi vybavuje obraz Burlaci na Volze od Repina a v uších mi zní ruská píseň Hej, uchněm. Je to opravdu dost podivné prostředí. Vzpomněl jsem si na Dantovo peklo. Asi jsem v pekle. Něco mi tu ale nehraje. Znám ty lidi a vnímám jejich srdce, cítím ten jejich malý doutnající plamének naděje v jejich srdcích. Je ukrytý strašně, strašně hluboko kdesi pod nánosy bolesti a strachu ale je tam. Vidím ho nebo jej spíše cítím. To přece nemůže být peklo, ti lidé si jej nezaslouží. Proč tolik trpí, kde to vůbec jsem a proč, co tu dělám?
Pokračuji v pozorování. Procházím v úzké uličce mezi stroji a potkávám cizince. Najednou se mi vybavuje před očima scénka jakéhosi filmu o japonském zajateckém táboře z období 2. světové války kdesi v džungli jakéhosi ostrova v Pacifiku, kde byli vězněni američtí vojáci. Asi to bude dozorce. Slušně zdravím a muž kolem mě přechází bez odpovědi a upření pohledu na moji osobu. Asi jsem duch a on mě nevidí. Nebo že by měl něco se sluchem? V hlavě mi zní myšlenka – pozdravit je slušnost, odpovědět povinnost. Asi jsem opravdu v nějakém jiném světě. Jaká pravidla tu vlastně platí? Proč mě takové podivné věci napadají? Vždyť je to jinak docela obyčejný normální člověk, nemá na sobě ani žádnou uniformu, nemá ani obušek, nikoho ani nebije. Proč ale není s ostatními na lince? Asi jsem už fakticky umřel a jsem duch. Děsná představa, kam jsem se to dostal, orosilo se mě čelo. Myšlenku na zajatecký tábor jsem raději nahradil vhodnější myšlenkou, že jsem asi v nějakém zenovém klášteře a potkal jsem meditujícího mnicha.
Vracím se do reality. Sedím doma u počítače a píšu tento článek. Potřebuji se něčím zabavit. Z nástěnky u počítače na mě hledí lísteček z Úřadu práce s datumy. Dívá se na mě blížící se termín další návštěvy. Alespoň že je ta úřednice normální a slušná.

Vlk se nažral a koza zůstala celá
Žijeme v právním státě. Skoro na všechno máme zákony, předpisy a nařízení. Pokud na něco ještě nemáme právní předpis, ve spolupráci s Evropskou unií jej jistě časem mít budeme. Naše společnost je řízena inteligentními a rozumnými lidmi, kteří mají silně rozvinutou levou mozkovou hemisféru. Tito lidé jsou velmi schopní, o čemž svědčí i to, že mohou pracovat v mnoha zcela rozdílných oborech a oblastech činnosti, často i zároveň a jsou úspěšní všude, kam přijdou (úspěch = množství získaných finančních prostředků). Tito rozumní lidé to s námi myslí upřímně a přesvědčují nás o tom i ve sdělovacích prostředcích nebo na bilboardech. V této rozumné společnosti existuje i celá řada zákonů, které mají zaručit demokracii a právo. O tom, že všechno správně funguje, svědčí i šťastný a spokojený život, který v současné době prožíváme.
U nás existuje i takový právní předpis, podle kterého jsou lidé vybíráni do pracovního poměru např. na místa úředníků na základě výběrových řízení. Běžný občan se o volném místě dozví např. z úřední desky příslušného úřadu nebo z jeho webových stránek, příp. z místního tisku. Když splňuje požadované předpoklady pro výkon funkce a má o práci zájem, tak začne papírování. Musí napsat životopis, nechat si udělat výpis z rejstříku trestů, nechat si ověřit kopii dokladu o nejvyšším možném vzdělání a doložit ještě další požadované doklady. Pak svoji žádost zašle předepsaným způsobem na příslušnou instituci a je pozván k výběrovému řízení. Tím pro mnohé nastává velký problém. Panuje tam stres, nervozita a napětí, něco jako před maturitou nebo zkouškou na vysoké škole. Rozdíl je ale v tom, že např. u maturity nebo zkoušky na VŠ mají v podstatě všichni schopní šanci uspět, u výběrového řízení je to ale boj kdo z koho, vyhraje jen jeden. V dnešní době velké nezaměstnanosti je u výběrových řízení značný počet uchazečů a proto je jejich počet zredukován písemným testem. Ti, co jej udělají, projdou do dalšího kola – k ústnímu pohovoru. Zase je čeká stres a napětí. Potom je vybrán nejvhodnější uchazeč. A je to! Je to hezké a dá se říci spravedlivé, uspěje ten nejlepší a nejvhodnější. Koho nechceme, toho nepřijetí si vždy v souladu se zákony zdůvodníme. Nikdo není dokonalý, každý má chyby a nedostatky, tak je můžeme přece vyzdvihnout a upozornit na ně. Přemýšlím ale o tom, jak je možné, že to v našem státě nefunguje dobře, když jsou na všech důležitých místech jen ti nejlepší? Je v tom nějaký skrytý faktor, který hraje největší roli při výběru uchazečů? Přemýšlím ale i o tom, jestli není vůbec dost divné, že u výběrových řízení je člověk testován na to, jak perfektně teoreticky ovládá práci, do které má teprve nastoupit. Proč je rozum tím hlavním faktorem pro hodnocení kvality člověka?
Na druhou stranu ale nechápu to, proč takový zákon zbytečně komplikuje život a práci mnoha institucím a lidem. Často je to jenom takové divadlo, aby se tzv. vlk nažral a koza zůstala celá. Musí to být trapné pro obě strany. K porušení zákona sice v žádném případě nedojde, vše je podle regulí, mnohdy je ale již vybráno předem a ostatní nemají v podstatě žádnou šanci. Také nechápu, proč se musí takové výběrové řízení dělat např. pro obsazení místa, když třeba v podobné pozici na úřadě pracuje např. na dobu určitou (po dobu mateřské apod.) někdo schopný, ovládá příslušnou práci a úřad je s ním spokojený. Bylo by přece nelogické se takového člověka zbavit a vzít si někoho jiného.
V životě jsem poznal řadu lidí. Pracoval jsem mnohdy i s těmi nejobyčejnějšími, prostými lidmi bez vzdělání a připadalo mi, že jsou mnohdy lepšími lidmi než nám předkládané vzory. Čím to je, co dělá člověka člověkem?