Dobrý den.
Dnešní krátká, nutná procházka městem mě donutila vyjádřit pocity, které už pár dní nosím v sobě. A tak jsem je proměnila ve verše.
Přeji všem pevné zdraví a slunce v duši.
Vlasta
Zmizely úsměvy, zmizely tváře,
a bílá prázdnota zakrývá strach,
šedivé oči teď zoufale prosí,
ať je to smyšlenka, ať změní se v prach.
Kam jsme to došli? A kam vůbec máme jít?
Kdo nám teď poradí? Můžeme ještě snít?
Tíživá pustina vyhaslých domovů,
si tady svévolně bere svou daň.
Vzbudí nás? Probudí?
Vždyť přeci není zlá,
ona jen necítí,
není to lítá saň.
To my jsme ji stvořili, nechtěně já i ty,
nelidskou nestvůru, která chce žrát.
Seberme odvahu,vůli i dost síly,
nedat jí vůbec nic, i když chce brát.
Zastavme, ztišme se,
zůstaňme pro jednou,
alespoň na chvíli pár vteřin stát,
možná, že právě teď,
když den se nachýlí,
zázrak se dostaví,
srdce nám začnou plát.
Ta srdce vyprahlá, tolikrát zraněná,
změněná na popel, suchá jak troud,
oživme nadějí, zalijme pohádkou,
nevěřme nikomu, že láska je bloud.
Láska je naděje, cesta i poselství,
ukrytý šperk v srdci nás všech.
Zkusme jej objevit, pohýčkat, polaskat,
zbavit jej samoty, utišit vzdech.
Láska je cestička, s bílými oblázky,
hřejivá, radostná, nese nás výš,
zkusme ji přivítat, lesklými korálky,
úsměvy, dlaněmi, vždyť přece víš.
Vždyť přece každý z nás, zná ono tajemství,
které nás zmýlené přivedlo na scestí.
Ale teď, právě teď, stojíme každý z nás,
před branou pekelnou, která nás měla zmást.
Stojíme, doufáme, na srdce ťukáme.
Vejdeme? Co je tam? Nač ještě čekáme?
Vejděme radostně, s širokým úsměvem,
pohlaďme, povzbuďme, začíná nový den.
To je ta naděje, to je ta láska v nás,
která nám pomůže, překročit tvrdou hráz
nezájmu, sobectví, bezpráví, krutosti,
rozpustí krunýře, Tvou Bože milostí.
S radostí pečujme o tohle poupátko,
čekalo dost dlouho, není to pozlátko.
Tohle je ryzí kov, nejdražší co kdo má,
děkujem...děkujem, tohle je vůle Tvá.