Rodičovství může být krásným tvořením, na jehož počátku stojí touha. Touha po tvoření, touha po naplnění, touha po spojení. S naplněním této touhy je umožněn příchod na svět dalších lidských bytostí. A nejen lidských. Touha tvoření je nám všem předem daná. Je to zadání, na které je všechno v celém Vesmíru nastaveno. A z této touhy potom vychází další konání. Ta touha je přirozená a nádherná a opakuje se neustále v celém stvoření. Ale v celém stvoření je také daná jasná mez, hranice, za kterou, vyjma lidí, nikdo a nic nepokračuje. Umožnit stvoření, přivést na svět, zahrnout bezmeznou láskou a podle svých možností se o potomky dokonale postarat. A pak, a to je nejdůležitější, nechat jít. Nechat jít! Opravdu nechat jít. Jak málo to my lidé umíme!
Přivedeme na svět dítě a roztočíme kolotoč, který zcela pohltí celou rodinu. Všechno je v tu chvíli podřízeno malému človíčku a zdá se, že není nic důležitějšího. A přece to tak úplně není. V každém okamžiku svého života by se měl každý z nás v prvé řadě starat o své potřeby, o své radosti, o své naplnění. A potom plnění rodičovských "povinností" už není povinností, ale radostí. Naplněný a spokojený člověk, otec i matka, jsou těmi nejlepšími rodiči. A nenahradí je nic jiného na celém světě.
V koloběhu rodičovských starostí je naprostou nezbytností, se každý den alespoň na krátkou chvíli zastavit. Dopřát si čas pouze pro sebe a naplnit si své malé radosti, které mohou pomoci nabrat novou sílu, občerstvit se a rozsvítit. Každé takové radostné nadechnutí je užitečné nejen pro člověka samotného, ale také pro celou rodinu.
Spokojení rodiče totiž vyzařují krásnou energii. A taková krásná energie přímo hýčká každého, kdo je v jejím dosahu. Spokojená domácnost dýchá vřelostí a útulností a je bezpečným přístavem pro všechny, kteří se do ní tak rádi vrací. V takové zářivé energii může vyrůstat dítě, které dostane tu nejúžasnější výbavu pro celý svůj další život. Není důležitý perfektně vyžehlený bryndák, ale energie šťastné matky, která jej pod malý krček uváže. Není důležité špičkové outdoorové vybavení do přírody, ale nadšení otce, který nad ohněm, se svými dětmi, opéká obyčejné buřty. Z takového základu mohou vyrůstat bytosti, nejlépe připravené na úkoly a výzvy, které před nimi stojí.
Pro každou mladou rodinu by měla být samozřejmostí samostatnost ve výchově dítěte. Samostatnost v rámci své rodiny, nikoliv v rámci svých rodičů, případně prarodičů. Někdy je velmi nesnadné se vymanit z vlivu zejména rodičů. Oni sami, neschopni žít svůj vlastní život, se velmi urputně drží svých dávno dospělých dětí. A navíc se ještě domnívají, že je to tak správně. Že na to prostě mají "svaté" právo. O všem rozhodovat a do všeho mluvit. Vždyť jsou přece starší, a tudíž "automaticky" moudřejší.
A tak se donekonečna pokoušejí vychovávat už své dospělé děti a do svého působení automaticky přibírají i děti svých dětí. A svými výchovnými vlákny tak splétají energetický kokon kolem svých blízkých a nevědomky jim znemožňují najít svá moudra a svá poznání. Ve snaze ochránit je, od vnějšího "zlého" světa, jim brání v poznání toho jejich světa a brání jim, si pomocí svých vlastních pokusů a omylů, najít tu svou jedinečnou cestu životem. Jedinečnou cestu, kterou máme každý ujít na svých vlastních nohou a s ranečkem své vlastní výbavy. Jen taková cesta nás může nejrychleji zavést tam, kam všichni přirozeně směřujeme, kam máme dojít. "Dobře" míněné rodičovské rady se mohou a také se většinou míjejí účinkem. Neposlouží ani rádci ani příjemci. Je to jen plýtvání energií, která by mohla být využita smysluplnějším způsobem.
A tak si často starší generace, nekonečným staráním se o všechny ostatní, maskuje svou vlastní touhu po užitečnosti, po pochvale a uznání. Pocitem potřebnosti a důležitosti si zastírá prázdnotu vlastního života. A ta je tak obrovská, že se s ní prostě nedá žít. Pak se jakákoliv vnější příležitost výtečně hodí pro zaplácnutí a vyplnění té neuvěřitelné prázdnoty. Z prázdnoty, ze které se rodí pocit zbytečnosti, frustrace a strach. Strach z neúprosně se blížícího konce. Kde je ten cíl, kam chtěli dospět? Kde je všechno to, co tak pečlivě a s velikým úsilím shromažďovali, o co tak usilovně pečovali? Kde je ta spokojenost, ke které si mysleli, že dospějí? Ohlédnou se zpět, a všechno je najednou pryč. Zůstaly jen prázdné dlaně. A tak se někde v dáli objeví strašák, jménem stáří a z toho velkolepého starání a běhání nezbývá nic. Vůbec nic. A pak se zcela přirozeně objeví otázka. Jaký to mělo vlastně smysl?
Z bezmoci a prázdnoty se rodí strach, kterého se zcela pochopitelně chtějí zbavit. A tak se v naději upínají na životy svých dětí. Tam hledají své řešení, tam hledají své naplnění. Obracejí se na vnější svět, jen aby nemuseli zůstat se svými myšlenkami, sami se sebou. Čím více se upínají na druhé, tím méně času zbývá pro ně samotné. A čím větší starání se o druhé, tím větší je také jejich očekávání, že se jim dostane uznání a z toho pramenící dobrý pocit. Pocit, kterého jinak, sami se sebou, nejsou schopni dosáhnout. A tak se usilovně činí a "pomáhají" a pomáhají. A jejich vlastní život, jejich vlastní vývoj a růst se odsouvá na vedlejší kolej. Je pohodlnější, dívat se kolem sebe než svou pozornost zaměřit na sebe. Pokud nedostanou patřičně velké uznání, případně nejsou oceněni vůbec, jejich nenaplněné očekávání, se může proměnit ve zlobu. A ta je nasměrovaná na toho, komu tak úžasně pomáhají a pro kterého přece "tolik" dělají. O co spokojenější a naplněnější jsou lidé, kteří věnují svou pozornost hlavně sobě. Pečlivě naslouchají svým potřebám a zájmům, svým radostem a vášním. Tím nasloucháním sami sobě se spojují s něčím vyšším, co je spolehlivě vede jejich životem. Dělají věci, na které třeba dříve neměli čas a teď ten čas najednou mají. To je přece úžasné. Byla by škoda ho promarnit na něco jiného než pro sebe.
Neznamená to být sobcem a neohlížet se na nikoho a na nic. To vůbec ne. Ale v rámci svého života spokojeně žít a svou spokojenost pak přirozeně sdílet se svým okolím. Každý den se věnovat činnostem, které přináší naplnění, uspokojení a radost. Věnovat svou plnou pozornost sami sobě. Hledat odpovědi na otázky, které přichází zevnitř. Zůstávat v tichosti a bez obav sami se sebou a naslouchat odpovědím, které přichází právě odsud a jen v tomto tichu. A v těchto otázkách, v těchto odpovědích a v tomto niterném tichu se pak zcela přirozeně rozpustí i strach z toho, co bude dál. Protože najednou není proč se starat o to, co bude dál. Protože najednou je jen tady a teď. Najednou je jen plné a tiché prožívání přítomné chvíle, kam nemá přístup žádná zneklidňující otázka, co bude dál.
To, co zcela přirozeně funguje v přírodě, tzv. vyhnání mladých, aby šli svou vlastní cestou, se v rodinách zdržuje a blokuje. Jak bláhové a neblahé. Rodové energie jsou donekonečna přenášeny na zcela bezbranné děti, které si je pak, jako cejch, nesou svým dalším životem. Je velmi nesnadné takové rodinné energie rozpoznat a dá veliké úsilí se jich zbavit. To zbavení se jich je ale naprosto klíčové, pokud chce člověk alespoň o malý krůček postoupit ve svém vlastním vývoji. V opačném případě jen donekonečna opakuje scénáře, které mu nepřináší žádný užitek a jsou jen konzervováním dávné tvorby, kohosi hodně vzdáleného.
Rodičovstvím tady náš úkol na zemi ještě zdaleka nekončí. Je to jen jedna etapa našeho života. Důležitá, ale opravdu jen jedna. A tak, ať už jsme rodiči nebo třeba prarodiči, přijímejme tyto role především s úctou k sobě samým. Můžeme být skvělými rodiči a stejně tak dobře můžeme být skvělými prarodiči. Jen bychom ty role měli plnit především v souladu se sebou. Nejdřív být a pak teprve konat, nejdřív mít a pak teprve dávat. Nebýt skomírající bludičkou, ale stát se zářícím člověkem. Nejdříve to ale chce objevit sám sebe, poznat se a naplnit. Objevit své stíny a pokusit se je prosvětlit. Najít svá světlá místa, a ještě více je rozzářit. Po malých krůčcích se posouvat na své cestě vpřed. A každý, byť sebenepatrnější krůček na své cestě prosytit láskou. Tou největší tvořivou silou. Rozsvítit sebe a prosvěcovat své okolí. Stát se majákem a zářit.