Včera celý den lilo jako z konve, ale dnes od rána je vymydlená obloha, jako by včerejšek ani nebyl. Vzala jsem si foťák a po obědě vyrazila na Kraví horu. Ráda chodím kolem zahrádkářské kolonie. Vždycky se tam něco děje. Je podzim a všechny vůně jsou teď takové koncentrované, zemité a těžké.
S rozkoší vdechuji podzimní vlhkost, kořeněnou tlejícím listím a dozrávajícími jablky. Ploty jsou obtěžkány zářivě červeným psím vínem a javory se snaží v listoví udržet barvu slunce. Je tady klid a v zahrádkách se ponejvíc prohánějí kosi a sem tam i nějaká sojka. Vzdáleně ke mně doléhá stakato strakapouda a mně se chce zůstat stát a jen být. A tak zůstávám stát na místečku, které mám moc ráda. Je odtud nádherný výhled na Brno. Jako první vidím věže Jakuba a kousek vpravo pak svatého Michala. A mezi nimi Minoriti. Tmavá a přísná věž, úplně jiná jak všechny ostatní. A Petrov, samozřejmě. Zadumaně tu stojím a vnímám ten poklid, který je nad vším tím zmatkem a shonem v ulicích. Ke mně nedoléhá. Jen vzdálené bzučení obřích trolejbusů, kteří v pravidelných intervalech projíždí pode mnou, mě vrací do reality.
Sklánějící se sluníčko velkolepě nasvěcuje střechy a dává vyniknout tvarům. Špilberk se líně rozložil do zatím zeleného a hustého listoví a je takový nijaký. Zkouším ho zvěčnit, ale cítím, že to nestojí za řeč. Zajímavější je teď rozsvícená kopule sv. Gorazda. Ta si tam pěkně po svém svítí do všech stran, jako by snad byla sama na celé zeměkouli. Koukejte, jaká jsem krásná! A kdo je víc?! Pyšná, ale má na to právo. V tuhle chvíli je tady vážně nejkrásnější. Tak dobře, krásko s kulatými tvary. Máš to mít. Cvaknutí spouště ji ukládá do nitra foťáku. Jdu dál. Nechce se mi spěchat. Není kam. Na přechodu jsem zahlédla citát Srí Chinmoye. Něco ve smyslu, že to nejdůležitější je, být každý den šťastný. To zní dobře.
U bazénu jsem se obrátila pohledem zpět na město. Ani jsem nevzala foťák do ruky. Nebylo se čeho chytit. Nic, co by mě upoutalo. Prostě město s malým mrakodrapem a výhledem až k Pálavě. Materiál snad pro drahé teleobjektivy, ale já se svým starým kompaktíkem tu díru do světa neudělám. Nevadí. Mně lákají jiné věci, svěží, neočekávané, kouzla okamžiků. Které jsou a vzápětí zmizí. A když mám tu čest u nich být, ólalá, to už je něco. Miluji takové chvíle. To jsem opravdu šťastná. Díky pane Chinmoyi.
Na silnici u hřiště Drakena dávám přednost projíždějícím autům a něco mě doslova táhne k červenému Ufu na kopci, kde se trénují budoucí kosmonauti. Aspoň myslím. Chci si udělat fotku té červené prolézačky, která vystupuje ze zeleně keřů. Zaostřím a v hledáčku nevěřícně zírám na opravdu hodně starou paní. Ne, že by trénovala, ale ona tu balancuje na nízkém štokrlátku a cosi otrhává ze stromu. Udělala jsem fotku a honem si nasadila brýle, abych dobře viděla. Opravdu. Té paní musí být určitě přes osmdesát. Trošku se kymácí a do stability má hodně daleko. Ale s velkým zaujetím si cosi trhá do igelitky a nejspíš si neuvědomuje, že taková pozice ji dává jen málo možností, jak ve zdraví dožít večera. V úžasu stojím opodál. Další její zakymácení mě vytrhlo z letargie, připravena aspoň zavolat sanitku. Ale babča se jen pevněji chytla větve a vesele češe své plody dál. Taška z Kauflandu se jí houpe na levé ruce a pomalu se plní. Konečně jsem se pohnula a vydala se k ní.
"Dobrý den, co to tady trháte?"
Paní se pevněji přidržela oběma rukama větví a pak se nesmírně pomalu otočila za hlasem.
"Jeřabiny, přece", a já se dívala do jemně modrých očí, za stříbrnými obrubami v křehké tváři. Myslím, že jsem jí s tou osmdesátkou zbytečně lichotila. Vůbec bych se nedivila, kdyby jí bylo devadesát.
"Sbírám je tady pro ptáčky. Na zimu, když už nemají co zobat. Bydlím kousek od Lužánek a tak jim je dávám za okno. Aby neměli hlad.", vysvětlila a pomalinku se otočila zpět ke své práci.
"Mohu si Vás vyfotit?, zaprosila jsem s nadějí v hlase. Opět na mě spočinul její jemný pohled.
"Nu, ano. Ale jen pokud nejste od novin. Abych nebyla večer v televizi", její obavy byly dojemné. Ubezpečila jsem ji, že s nimi nemám opravdu vůbec nic společného. Upokojila se a krátce mi zapózovala. Zkusila si ještě v podvečerním vánku upravit své jemné, bílé vlasy, ale hned toho nechala.
"Nejsem učesaná", omluvně se usmála.
"To vůbec nevadí. Jste krásná"
A byla. Neuvěřitelně krásná. Křehká, jemná, starající se a nejspíš taky šťastná.
Vzdálila jsem se a odnášela si v duši obraz. Obraz něčeho moc krásného a lidského. Něčeho, co tak ostře kontrastuje s dnešní dobou. Chvíli jsem seděla na lavičce pod Hvězdárnou a rozjímala. Jak moc dnes všichni usilují o osvícení, povznesení, meditaci, změnu vědomí, vědět všechno nejlíp, nahlížet do minulosti, budoucnosti a jak málo jsme všichni v přítomnosti. Jak moc se všichni snažíme "naučit" se bezpodmínečné lásce a vymýšlíme strategie, metody a postupy. Jak to co nejrychleji zvládnout, pochopit a zrealizovat. Jak moc se honíme za chimérami, že nám v tom někdo může pomoci, a tak absolvujeme všechny možné i nemožné kurzy, abychom s každým dalším pochopili, že to ještě není úplně ono a hurá do dalšího.
A pak se tady najednou objeví někdo, kdo si prostě a jednoduše, bez okázalosti, doveze v tašce na kolečkách malé dřevěné schůdky a češe pro "své" ptáčky jeřabiny. Není v tom víc osvícení, meditace a lásky, jak ve všech kurzech dohromady?