Vteřiny očekávání a naděje. Sedím v prostorném pokoji. Sama, na velké rohové sedačce. Na kulečníkovém stole je stulené kočičí klubíčko a metr ode mě spí v obřím turbanu z deky pes. Neurčitá směska pouličních setkání. Spí, ale občas mě zkontroluje.
Mám si prý číst. Knížek je tu habaděj, ale hlučné radio mě ruší. Začetla jsem se do nějaké psychlogické knihy. Je zajímavá, jen to radio je opravdu protivné. Já nechci žádnou zahradní techniku a ani ta nabídka paštik mě nezaujala. Tak proč tak vtíravě otravují?
Začíná mi být zima. Termostat občas cvakne, aby připomněl, že se tu topí. Ale poznat to není. Jsme v podhůří a tak tu o teplu v pokoji mají asi jinou představu než já z města. Začínám popocházet po pokoji. Kocour ani pes nereagují. Prohlížím si knihovnu, výstavu medailí i religiózní předměty. Celý prostor chrání několik nilských křížů.
Tak co? Jak dlouho ještě budu čekat. Jsem podivně neklidná i zvědavá. Co po něm vlastně chci? Nemá smysl si chystat nějaké báchorky. To vím. Ale jak jednoduše vyjádřit, proč jsem vlastně tady. Hrnek s čajem už schladl. Chlad v místnosti ještě násobí déšť za oknem. Sytá zeleň trávníku je příjemná a kos si z trávníku lačně tahá oběd. Hmmm, čas oběda, ale stejně nemám hlad. Snad posté procházím kolem krbu k oknu a zpět.
Konečně se za mnou otevřely dveře. Vůbec jsem je neslyšela. Vchází a za ním má známá. Mluví na psa, aby mu představil novou společnici. Ubezpečuje se, že pejsek pochopil, že je to další nová kamarádka.
„Tak pojďte“, konečně jsem se dočkala a společně odcházíme. Sedám si proti němu na nízkou sedačku.
„Tak proč jste za mnou přišla?, dívám se do klidných očí. Cop spletených vlasů mu ledabyle visí přes rameno.
„Bojím se lidí. Utíkám před nimi“ , vypadlo ze mě. Šlo to vyjádřit ještě kratčeji?
„Dost!“ mávl rukou a druhou uchopil kyvadlo. „Mám Vás přečtenou“.
Ani nedýchám.
„Co s Vámi? Nejste a neumíte být ženou. Máte příliš mužské energie. Ani Vaše maminka a babička a prababička to neuměly. A vám jen předaly to, co uměly. K ženě nepatří jen hezká postava a tvář!“, tváří se přísně. „Už čtrnáct generací ve vašem rodu nefungují ženské energie. S šestnáctou generací rod zaniká.“
Nemohu se ani pohnout. Jsem úplně paralyzovaná řečeným. To jsem nečekala. Ale co teď? Co já? Znamená to, že nemohu milovat? Že neumím milovat? Že nikdy nepoznám, co znamená láska? Ani se neodvažuji ptát. Než jsem si srovnala myšlenky, pokračoval:
„Milovala jste svého manžela?“ zeptal se nekompromisně.
„Ano, aspoň na začátku ano“, myšlenkami se vracím víc jak třicet let zpět.
„Lžete!“, jakoby práskl bičem.
Polekaně jsem zvedla hlavu. Co si to sakra dovoluje? Jak může vědět, co jsem tehdy cítila. Cítím rozhořčení, které vzápětí střídá tupá apatie. Už si nejsem jistá vůbec ničím.
„Počkejte! Podívám se. Áno, váš první manžel Vás miloval na 90% a Vy nic. Váš druhý manžel na 70% a VY – Nic!“ Zdálo se mi, že v tom snad ani nemůže být víc opovržení. Opravdu jsem takový vyvrhel? Je mi ze všeho úzko.
„Zkusíme s tím něco udělat“, vysvobodil mě z té tíhy.
„Počkejte! Nekřižte ruce a vnímejte!“, smiloval se a začal pracovat. Cítila jsem obrovský podtlak na solaru.
„Odpojuji Vaši maminku, babičku, prababičku....“
Jakoby něco ze mě rval. Dělalo se mi špatně. Myslela jsem, že to snad neskočí. Chtělo se mi zvracet. A pak najednou obrovská úleva. Byla jsem vyčerpaná, ale krásně lehká. Rychle jsem oddechovala a s chutí nabírala vzduch do plic. Nic nebylo v tu chvíli hezčího. Seděla jsem a zeširoka se usmívala.
„Ať neodletíte“, dobromyslně mě vrátil do reality a pomalu mi za pomoci kyvadýlka zvedal energii. Po páteři mi běhaly vlny a rozechvívaly celé tělo. Najednou to skončilo. Cítila jsem veliký klid. Hlava byla lehká a svět růžový. Starosti z chybějící ženskosti se krčily kdesi v koutě. Nechtělo se mi mluvit. Nebylo proč. Chtěla jsem být sama. Kéž by tahle chvíle trvala dál. Ale sezení skončilo.
Když jsme se loučili, sepnul ruce a zlehka se nám uklonil. Byl tak přirozený. A já byla pevně odhodlaná za ním ještě přijet. Kolikrát bude potřeba. Dokud ze mě neudělá ženu. Dokud nebudu úplně zdravá. Dokud nebudu úplně já nevím co, cokoliv. Hluboký zážitek ve mně dozníval.
Než jsme odcházely, dostaly jsme pokyny, podle kterých začít žít, aby se náš život stal prozářený a šťastný. Jasný, to zvládnu. Většinu jich přece znám. Já vím, že vědět nestačí, důležitější je věděné žít. Ale já přece moc chci. Vždyť můj život je pro mě důležitý a já si ho přeji žít hezky.
Snažila jsem se soustředit na cestu a jednoduchá dálnice mi vyhovovala. Ale myšlenky ulétaly zpět. Vracely se do prožitku na solaru. Nejednou mi vytanulo na mysli to klíště, které jsem si přinesla den předtím z lesa. Zdálo se mi to neuvěřitelné. Přisálo se mi zrovna sem. Na solar. Jakými podivuhodnými cestami procházíme a jak úplně běžné věci mohou mít úplně neobyčejný význam.
Ozval se za pár dnů. Ptal se, jak se cítím. Unavená, pohybuji se jak v mlze.
„To je normální,“ uklidnil mě, „tolik let jste žila v něčem jiném“.
Začal po telefonu pracovat a jen mi hlásil, na kolik procent zvyšuje mou životní energií.
„Deset, dvacet,.....padesát,......osumdesát procent, pro dnešek to stačí.“
S povděkem jsem kývla, i když mě nemohl vidět. Cítila jsem se moc hezky.
„A v neděli mi ještě zavolejte. Dokončíme to“, dozněl rázovitý hlas. Poděkovala jsem a položila telefon. Zavřela oči a zavrtala se hlouběji do křesla. Takový krásný klid jsem už dlouho necítila. A bude to ještě lepší.
Těšila jsem se. Konečně. Nedělní večer. Zkusila jsem mu zavolat. Pak ještě jednou a ještě. Stále obsazeno. A pak se najednou ozval vyzváněcí tón. Snad jsem nějak podvědomě doufala, že to nevezme. Co mu mám říct? Řekl, ať zavolám. Ale bude si mě ještě pamatovat? Objevila se má známá panika, když někomu volám. Jsem tak nejistá.
„Zdravím Vás, jak se cítíte?“, doufala jsem, že si mohu postesknout, že jsem unavená.
„Čím se trápíte?“, udeřil bez zaváhání.
„No, vrátil se mi syn z Anglie“
„A kolik mu je?“
„Třiatřicet“, ale to už jsem mu přece říkala, tak proč se zase na něj ptá?, nestačila jsem ani dokončit úvahu a z telefonu se ozvalo.
„On se musí starat sám o sebe. A Vy taky. Jestli s tím nepřestanete, tak už mi ani nevolejte. Klidně si nechejte něco vyřezat nebo si umřite na co chcete. Poslední bod mých pokynů je, nejdůležitější pro nás jsme my sami. Když to nechcete pochopit, je to Vaše věc. Ale mně už dejte pokoj.“ „Já už Vám pomáhat nebudu a už mi nevolejte.“
Prásk! Kdyby vedle mě bouchla atomka, nemohla by být ničivější než to, co jsem si vyslechla. Nemohla jsem nic z toho pochopit. Ten obrat byl tak nečekaný, že jsem ani nevěděla, jestli ještě dýchám.
„Chcete to změnit?“, zařval do telefonu.
„A-ano“, koktala jsem, jen abych se toho rychle zbavila.
„Víte, co slibujete?, burácelo to ze sluchátka a já chtěla jediné. Zmizet z planety a nebýt. Nebýt v dosahu té vichřice, která rozmetávala všechny mé iluze.
„Tak co, víte co slibujete?“, nespokojil s mou kňouravou odpovědí.
„Ano“, a poctivě jsem se snažila tomu uvěřit.
Vždyť já přece chci. Copak nemám právo chybovat? Já se přece snažím. Tak proč je na mě tak hrubý? Začala jsem se litovat. Jen vzdáleně jsem vnímala, jak se burácení ve sluchátku mění na přívětivější tón. Ale v tu chvíli mi ta změna byla lhostejná. Další mužský v řadě, který se na mně vyřádil. Je to pořád dokola, jak přes kopírák. S jediným rozdílem. Tenhle člověk ví proč.
„Deset procent, dvacet procent, …....čtyřicet, …...sedmdesát,....devadesát“, ozvaly se známé počty. Slyšela jsem je a cítíla zvedající se energii ve svém těle. Ale já v tu chvíli seděla v mlze na malém ostrůvku kdesi v bažině. A okolo jen cáry mlhy a zapomnění.
„Tak se mějte“, rozloučil se smířlivě, ale já nebyla schopna se vrátit. Z ostrůvku samoty, ponížení, opuštění a bolesti. Jsem sama, zase sama, bez lásky, bez porozumění, sama. Je to můj úděl? Má to tak být? Jsem opravdu tak špatná? Ale kdyby mě Stvořitel chtěl jinou, tak by mě přece jinou stvořil. Tak proč je zase všechno špatně?
Trvalo mi tři dny, než jsem se dostala z letargie prožitého. Krystalicky čistě jsem si uvědomovala, že dostávám příležitost změnit svůj život. Změnit své zaběhané a naučené reakce chování. Neschovávat se za líbezné úsměvy a pouťová pozlátka, ale posunout svůj život k pravdivosti a přirozenosti. Že nestačí jen něco říct, ale že řeč musí být otevřená a upřímná.
Snad jsem si myslela, že jsem za posledních pár let urazila kus cesty. Tahle životní zkušenost mě potupně vrátila zase na začátek. Ale na jaký začátek vlastně? Vždyť je to vlastně jedno. Je jedno, jak tohle všechno pojmenuji a kam to zařadím. Nězmění to ani o píď skutečnost, že dokud nebudu na sto procent přirozená a pravdivá, vždycky se najde učitel, partner, člověk nebo prostě zrcadlo, které mi to nekompromisně ukáže.
Takže otřesená, ale pomalu sbírající energii zase k novému začátku, Vám děkuji, neotřesitelně svérazný, ale přirozený a upřímný Dobroději z hor.
