Diskuse pod články

Členové klubu Agape mají možnost diskutovat ve fóru přímo pod každým článkem. Fórum je zobrazeno pouze v případě, že je uživatel přihlášený na stránkách.

Nepřehlédněte

16.02.2013 | 10% sleva pro předplatitele magazínu na celý sortiment knih a nahrávek.

03.02.2013 | Z důvodu změny Klubu Agape na Magazín Agape byla aktualizována Pravidla používání služby. Předplacené členství v klubu bylo automaticky převedeno na předplatné magazínu ve stejné délce trvání.

21.11.2010 | Právě jsme zavedli novinku Kolektivního léčivého působení na člověka.

Vlasta Zedníková - Čekání na zázrak

A tak čekám. Čekám na něco, co by mělo přijít samo. Vždyť tak to přeci se zázraky je. Zkrátka nebudu nic dělat a jen čekat. Ale jak dlouho ještě? Čekám už dlouho….. Ne, ne, teď už přece musí přijít.
Na Facebooku psali, jak se ta vesmírná energie dostává k lidem a jak je každý veden ke svému konání, poslání. To je přece ono. Na tohle čekám. Jupííí a teď se to bude určitě dít i mně.
Den po dni utíká, energie přichází a já stojím a čekám. Padá na mě únava a splín. Ano, jistě. Učím se trpělivosti. Ta mi nikdy moc nešla. Přece jenom jsem splašený kůň. Alespoň podle čínských mudrců. Prý dvojitá dávka ohně mě provází. Byli přejícní, ale co s tím mám dělat? Koník by se nejraději rozběhl. Má pěkně zatopeno pod sedlem. Ale kam? Kdo mi řekne kam?
Když jsem téměř před dvěma lety opustila práci, která mě opravdu už netěšila, považovala jsem to za velké vítězství. Tak teď mám konečně prostor dělat jen to, co mě baví. Naordinovala jsem si čas odpočinku a čekání na inspiraci. Užívala jsem si chvíle volna, nemusela vstávat do práce a užasle sledovala své nekonečné prázdniny.
Toulala jsem se na kole nebo s foťákem, psala si postřehy ze svých cest a tvořila své stránky. Všechno bylo takové lehounké, bezstarostné. Byla jsem v očekávání zázraku. Že mě život sám přivede k tomu, co mám dělat, co je mé poslání. Když mě občas přepadly pochybnosti, tak jsem zašla za kartářkou a nechala se od ní povzbudit.
„Karty říkají, že teď máte odpočívat! Užívejte si toho a rozhlížejte se, co vám přijde do cesty. Nechte se inspirovat. Čeřte vodu. Ono se to vyloupne samo.“
Paráda. Byla jsem šťastná. To je ono. Jen ať se to pěkně vyloupne samo. To je přece jasné. Já počkám, budu jen lenošit a ono to samo.
Na nějakou chvíli mi to vydrželo. Ale zpravidla jen na pár týdnů. Občas jsem si vytáhla papír s poznámkami z věštění a ubezpečila se, že to všechno přijde. Někdy. Potom. Za pár týdnů, možná za měsíc! Nebo za rok? Čas přece neexistuje! To je jen vějička naší mysli. Dobrá ještě počkám.
A šup, už zase stojím před dveřmi věštírny. Ano, karty mluví jasně.
„Čeká vás jen to nejlepší. Máte tady kartu, která provází výjimečné lidi. A pěkný výdělek. No a časově to vypadá tak za rok. To už budete dělat svou práci.“
No tohle. To je nádhera. Jsem okouzlena. Občas ve mně zahlodá červíček, jak by se něco mohlo jen tak samo stát či přijít, ale co! Kartářka říkala, že to přijde, tak to přijde.
Ráno vstávám, snídám, vařím kávu a čekám. Začal jsem chodit do kurzu kreslení. To mě baví. Na dvě hodiny se přenáším do jiného světa. Mezi malířské stojany a vůni terpentýnu, stylizovaná zátiší a tiché soustředění. Zažívám objevitelská dobrodružství při míchání barev. Nikdy nevím, jak to dopadne. Nad hlavami se nám vznáší múzy a lehce vedou naše neumělé ruce.
Taky občas vezmu foťák a nechám přírodu, ať mi něco nabídne ze své tvořivé dílny. Ten čas strávený za hledáčkem miluji. Fotím a ocitám se mimo čas. V tu chvíli není. A ta rozkoš, s jakou se pak před monitorem vracím do vzpomínek.
Jó, tohle je přece ten šnek u cesty. Bylo po dešti. Na mokré ulitě se jen skromně odráželo bledé jarní slunce. Zaujal mě. Klidně si to šine přes cestu a vystrkuje růžky, jako by běžel o závod. Klekám si k němu a nastavuji foťák. Tebe si kamaráde zachytím. Líbíš se mi. Mokrá kolena mě studí, ale v tuhle chvíli je mi to úplně jedno. Ostřím na růžky a nevěřícně zírám. Na ulitu vyběhl velký lesní mravenec a zastavil se. Zdvihl tykadla a přední nožky a chce se mi říct, že větří. Nevím, co dělá, ale mám ohromnou radost. Pálím jednu fotku za druhou, než si to rozmyslí. Úžasné, nádhera, ještě chvilku vydrž, prosím ho v duchu. No, asi jsme si úplně nerozuměli. Mravenec sbíhá hlemýždi k růžkům, které se bleskurychle schovávají. Nevadí, fotek mám dost. To jsou zázraky. Díky.
Začaly se mi hromadit fotky. Občas jsem nějaké dala na svůj web, ale trošku mi chyběla zpětná reakce. A tak jsem po dlouhém zvažování rozšířila řady tváří na Facebooku, abych tam sem tam svá dílka zveřejnila. Občasné „lajky“ nebo červená srdíčka mě povzbuzovaly a těšily. Aspoň na chvíli jsem měla pocit jakési užitečnosti.
Uběhl rok. Rozhlížím se kolem. Už bych měla, alespoň podle karet, pomalu začít pracovat na tom svém, něčem novém, už bych měla mít slušný příjem, nic velkolepého, ale pro mou spokojenost, a ono nic. Prostě nic. Pár lidí za mnou přišlo na karty a podle jejich reakcí si to užili a já s nimi. Ale přes sliby, jak znovu přijdou a kolik lidí za mnou pošlou, se nestalo vůbec nic. Nepřišli, neposlali. Ptám se proč? A odpověď neznám. Snad jen tuším.
Taky už bych měla každou chvíli potkat toho pana Úžasného. Prý dlouhodobý vztah a vypadá to na sňatek. Trošku jsem se vyděsila. Už jsem to zkusila dvakrát. Ale co, pokud bude stát za to…. No jo, tak kde je? Už má zpoždění.
Prázdniny jsou fajn, ale nesmí trvat pořád. To jsem dřív nevěděla. Záviděla jsem všem, kteří nic nemusí. Taky jsem teď nic nemusela, ale ten pocit zbytečnosti a nepotřebnosti je skličující.
Cítila jsem, že musím něco udělat nebo se zblázním. Jedno ráno jsem měla jasno. Vrátila jsem se zpět do firmy, kterou jsem tak velkopansky opouštěla. Prý už nikdy více a teď stojím na roštu přede dveřmi. Tlak v žaludku a stud mě nechtěly opustit. Brácha je velkorysý. Nabízí mi ruční práci. Je to můj vzestup i pád. Ale v tuhle chvíli jsem vděčná za cokoliv. Konečně vystupuji z ulity zapomnění. Zase chodím mezi lidi. Trošku se ostýchám. Dřív jsem jim „poroučela“, teď jsem jednou z nich. Poučná lekce. Ale přece jsem nepřišla na svět, abych skládala krabice, jedla a spala. Snad mě čeká něco víc….
A tak dál čekám. Čekám na zázrak života. Na chvíli, která změní můj svět. Ale přijde vůbec? 
Před pár měsíci jsem objevila citát někoho moudrého:
„Víra v někoho mimo své tělo je doufání v zázraky. Víra v sebe je konání zázraků“
Tenkrát mě to nesmírně zaujalo. Teď jsem byla přivedena k tomu, abych to konečně pochopila. Víra v sebe. Nikdy jsem to neuměla. Všichni všechno věděli líp, dřív. Věděli, co a kdy mají dělat. Stali se úspěšnými, dělají to, co mají rádi. A já? Chtěla být jako oni. Protože pak budu vědět, co dělat. Kdy, kde, jak a s kým. Iluze. Pouhá iluze. Nemohu být jako oni. Mohu být jen taková, jaká jsem. Smířit se sama se sebou. Jsem to já. Prostě já. A začít si věřit. Věřit, že to, co dělám, umím právě takhle jen já. Věřit, že až to něco přijde, budu to cítit. A hned budu vědět co, kdy, kde, a případně s kým. Nestresovat se tím, že zatím nevím a nečekat na něco, co přijde zvenčí. Ono To nikdy zvenčí nepřijde. Ono To přijde zevnitř.
Takže, končím. Balím čekání na zázrak. Bylo pěkné, ale nereálné. Vždyť já z toho čekání zapomněla, že se malé zázraky dějí každý den. Z toho urputného čekání jsem se zapomněla radovat z nádherných maličkostí, které mě neustále provázejí.
Třeba zrovna včera. Byla jsem s kamarádkou na kafíčku. Povídaly jsme si, a já ji upozornila na pravidelná setkání s panem profesorem Milošem Šťědroněm v jednom vinném sklípku. Mívá tam povídání o hudebních dílech a hodně se věnuje Leoši Janáčkovi. Kamarádka si v mobilu rychle našla webové stránky zmíněného sklípku a čte mi: „Tady připravují večer s Káťou Kabanosovou. To by mohlo být ono. Můj přítel Miloše zná.“
Na chvíli mě zarazilo familiární oslovení, ale ta Kabanosová mě fakt dostala. Spojení opery a točeného salámu ve mně vyvolávala bouře smíchu. To bylo dokonalé.
A tak jsem se v duchu smála a užívala si té krásné chvíle. Proč pořád na něco čekat? Není ten svět nádherný už takový, jaký je? Je. Takové chvíle se nedají vymyslet. Takové chvíle se dají „jen“ žít. A tak namísto čekání zkusím prostě jen žít.
 

 
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (8 návštěvníků)
© 1997 - 2020 Agape Brno
všechna práva vyhrazena
předplatné magazínu | vydavatelství | mapa stránek | kontakt
Hluboká 5, 639 00 Brno | tel.: 775 563 052 | info@agapebrno.cz