Žila jsem svůj běžný život a houby se starala o to, jestli je to tak správně. Vytvořila jsem si dokonalou vnější tvář, kterou jsem se prezentovala celému světu. Konec konců, myslím, že to tak má většina lidí. Od malička je nám vštěpováno, že musíme vystudovat nějakou školu, navštěvovat všechny veledůležité kroužky, naučit se hrát na všechno možné a zvládnout alespoň několik světových jazyků. A co je nejdůležitější, pak se někým stát. Ale proč? Proč se mám(e) někým stát? Zřejmě proto, aby nás společnost mohla podle nasazených masek lépe posuzovat, třídit a pak námi celkem jednoduše manipulovat. Jen se rozhlédněme, s jakou elegancí nás média posouvají tam, kde nás chtějí mít. A tak se donekonečna opakují scénáře stávání se někým.
Tak jsem si také já absolvovala tohle kolečko stávání se nějakou a někým. Učila jsem se psát na staré Remingtonce všemi deseti. Vzhledem k malým prstíkům a nutnosti velmi silného zmáčknutí kláves, mi to moc nešlo. Ale hlavně se mi nechtělo. Děda to se mnou myslel dobře. Ale mě víc zajímala zahrada a les. Dlouhé roky jsem navštěvovala kurz německého jazyka. Učil nás starý pan profesor, který uměl výtečně německy, ale nás zvládnout neuměl. Začala jsem ve druhé, možná třetí třídě. Snažila jsem se učit, ale s nevalným výsledkem.
Pak jsem, a to už sama, usoudila, že bych se měla naučit hrát na kytaru. Abych mohla všechny udivovat svými neopakovatelnými hudebními kreacemi u táborových ohňů. To se taky moc nepovedlo. Paní učitelka v Lidušce se mě poctivě snažila naučit prstoklad a vybrnkávat nekonečné etudy, které měly k mým představám o hře na kytaru opravdu hodně daleko. Dokonce jsem jednou přestřihla strunu na kytaře, aby tak bylo zcela zřejmé, že jsem se přece nemohla připravit na výuku. Vůbec mě nenapadlo, že má, moje hodná paní učitelka, strunu náhradní a že lež má krátké nohy.
A tak bych mohla pokračovat stále dál a dál. Stále jsem se pokoušela se něco naučit, něco zvládnout, vydatně podporována svým okolím, abych se už konečně stala nějakou a někým. Aby mě už konečně ten vnější svět začal brát vážně. Aby mě podle dosažených dovedností a vzdělání už konečně zařadil na to správné, pokud možno hodně vysoké společenské místo. Proč? No přece, abych měla dobrý pocit, abych přede všemi obstála a aby na mě mohli být všichni hrdí.
A tak jsem si celé dlouhé roky budovala konstrukci dovedností a znalostí, známostí a společenského postavení. A umíte si jistě představit, jak usilovně jsem se snažila. Každý kousíček svého usilování jsem řádně natřela lepidlem a důkladně přimáčkla, aby ani ten nejmenší kousek nemohl odpadnout. Přece jsem se tolik snažila, tak to nemohu jen tak nechat ležet ladem. Dotáhla jsem to k dokonalosti. Ten krunýř byl opravdu bytelný a zdálo se mi, že nerozbitný, takový pěkně fortelný. Co na tom, že už vlastně nebylo vidět, kdo se pod ním skrývá? Co na tom, že už se pod ním téměř nedalo dýchat? Stál mě hodně námahy a teď už konečně stojí. Mám hotovo.
A moje moudrá Duše stála opodál a s chápavým, mateřským úsměvem se dívala na to moje úporné snažení. Trpělivě čekala a moc dobře věděla, že jednou přijde její čas. Čekala na okamžik, kdy už budu tak upachtěná, že konečně zůstanu stát a pokorně řeknu: "Pane Bože, já už opravdu nevím jak dál. Kde jsi? Tak mi přece, prosím, pomoz." V tu chvíli jsem byla připravena. Na tuhle chvíli celý Vesmír čekal. Konečně jsem jej nechala přijít blíž.
Aby mohl vstoupit, musela jsem svolit ke zbourání svých představ, omylů, vazeb a závislostí. Ke zbourání všeho, o čem jsem si dosud myslela, že to jsem právě já. A protože moudrost Vesmíru je zkrátka vesmírná a nesmírná, začal opatrně, pomaličku. Aby nepoplašil to malé, vyděšené a sotva dýchající ptáče uvnitř. S nesmírnou láskou a opatrností začal odebírat kousek po kousku. A vždycky mě nechal aspoň krátkou chvíli vydýchat. Pak popošel zase kousek dál a zaměřil se na něco za rohem. Na něco drobnějšího. A pak přišel blíž a bolestivě, ale nekompromisně vyjmul něco většího. Občas jsem se s ním taky prala a do poslední chvíle se držela zuby nehty svých chtění a představ. Ale jak už to s vesmírným děním bývá, prostě na chvíli povolil, položil mi láskyplně dlaně na ramena a řekl: "Podívej, už je čas. Nechej to jít." A já se zoufala bránila, křičela, a nechtěla dát už ani kousíček. Vždyť, co jinak tu ze mě zbyde? Tak dlouho mě konejšil, až jsem svolila a něco malého propustila.
A tak tu teď stojím. Přestávám být někým, protože z toho minulého už nezbylo vůbec nic. Už mě opustila i hrdost, co všechno jsem zvládla. Teď mi to připadá i legrační. A i když bych už, už chtěla být jen svá, nějak stále nevím, jak na to. Asi to zní legračně, ale není úplně jednoduché odolat svodům naučených způsobů a reakcí. Jenže ty byly naučené, ty nebyly moje. Těm skutečně svým musím ještě nějakou chvíli odmetat cestičku, aby konečně mohly bezpečně vykročit na novou, dlouhou pouť. A když ještě zaškobrtnou, znovu je jemně postavit, oprášit jim kolena a postrčit dál. Mám před sebou ještě pořádný kus cesty. Ale vím nebo snad tuším, že na to nejsem sama. Jsou okamžiky, kdy se má víra obrací vniveč a já mám obrovskou touhu se aspoň na chvíli vrátit zpět. Do starého známého světa, kde bylo všechno tak krásně dané a pohodlné!
Minulý týden jsem se začetla do knihy paní Míly Tomášové. Seděla jsem v knihovně, četla a měla pocit, že je se mnou. Dívala jsem se na její fotografii a vnímala proud laskavosti a tišení. To jsou chvíle, kdy mě opouštějí pochybnosti, kdy se ve mně obnovuje víra, radost a touha jít dál. Pochopila jsem, proč zažívám chvíle, které mě doslova vyhodí ze sedla. Jednou ze zákonitostí je střídání, pohyb. Proto na chvíle obrovské radosti nutně navazují chvíle obrovského žalu, bolesti. Okamžiky, které tak bouřlivě prožívá naše ego. Mají obrovský rozkmit. A my se zoufale snažíme se stále udržet jen na horní úvrati, v okamžicích euforie, radosti a štěstí. A nechceme připustit vzápětí následující dolní úvrať. Čím víc usilujeme o zažívání euforie, tím drsnější je návrat zpět. Cílem, alespoň tak jak jsem to pochopila, je trošku poodstoupit od usilování a jen si ve větším klidu a tichosti užít radost přítomného okamžiku. Ubrat a rozvolnit tu kmitající křivku. Přestat očekávat velkoleposti a užívat si obyčejnosti. Užívat si obyčejnosti každého dne v tiché radosti.
Ráda čtu a myšlenky moudrých lidí mě nutí k zastavení a zamyšlení se nad sebou. Ono se to lehce říká, buďte blažení v přítomném okamžiku, když se mnou zrovna cloumá vztek. Ale to je přesně ono. To je šance, jak si uvědomit sebe a svůj vztek (bolest, starost, šílenou radost nebo cokoliv jiného) a pokusit se v tom pocitu zůstat stát. Nesnažit se hodně rychle od něj odběhnout. Jen v něm zkusit zůstat. Včera jsem si to vyzkoušela, aniž bych to plánovala. Byla jsem úplně bez sebe, celý den. Pozdě odpoledne jsem si konečně přiznala, že jsem "úplně bez sebe". Vyzkoušela jsem snad všechno, jak se toho hnusného pocitu zbavit, ale nešlo to. Byl tu stále. Už jsem nevěděla kudy kam, a tak jsem se mu přestala bránit. Bylo to zvláštní, asi zázrak nebo co. Mně se ulevilo. Trvalo to jen pár vteřin a mně se ulevilo. Chvíli jsem čekala, kdy se ten záškodník znovu ozve, ale on nic. Prostě se někam vypařil.
Na internetu jsem objevila článek o závislostech. Měla jsem dopředu jasno. To se mně naprosto netýká, ale ze zajímavosti se na to podívám. Já a závislá? Určitě ne. Copak to tam ten človíček píše? Vážení a milí, musím přiznat, spadla mi brada. Čím dál jsem četla, tím víc jsem si uvědomovala, že snad s vyjímkou alkoholu a drog mám závislosti všeho druhu. Pokud se počítá i to, že si dám moc ráda občas skleničku vína, zůstaly by mimo jen ty drogy. Být závislý lze totiž opravdu na čemkoliv. V okamžiku, kdy se něčeho nechceme vzdát, jsme závislí. Je to tak, i když se nám to nemusí líbit. Na bujaré společnosti, na fotbale, na čokoládě, na svých dětech, na pocitu důležitosti, na svém titulu, na nepostradatelnosti, na moci či úspěchu, na krásném prádle nebo lezení po skalách. Můžeme si tam dosadit cokoliv, co se vás nebo mně týká.
Když jsem se nad tím zamyslela, nebyla to moc radostná inventura. Kam se podívám, všude je nějaký bubáček. Nejspíš, dokud jsme na něčem nebo někom závislí, nemůžeme být spokojení. Protože v okamžiku nedostatku či nedostupnosti něčeho nebo někoho, pociťujeme nedostatek, a to nás vyvádí z rovnováhy. Tohle nejsou mé objevné myšlenky, jistě jste už na ně narazili na spoustě jiných míst. Jen mně teď konečně začínají zapadat na to správné místo. To ovšem neznamená, že mám vyhráno, když jsem něco pochopila. Spíš se teď ukázalo, co všechno mě ještě čeká. Takže jsem nějaká a jako bonus, závislá. Na spoustě malých i velkých událostí a věcí.
Ale přesto chci žít normální život. Normálně fungovat. Normálně se radovat, normálně milovat. Nemám v úmyslu zalézt do nové jeskyně a nevylézt, dokud se nezbavím všech závislostí. To by byla hloupost. Jen bych ke všem svým závislostem přidala ještě jednu. Závislost na zbavení se svých závislostí. To je legrace, že? Ne, prostě zkusím dál žít svůj normální, obyčejně obyčejný život. Ale už bych snad mohla konečně pochopit, že ten obyčejně obyčejný život je tady stále se mnou. A že nemusím pro něj nic mimořádného dělat. Jen jej žít. To jen já jsem si myslela, že můj život musí být neobyčejně neobyčejný. Proto jsem se tak snažila o všemožné neobyčejnosti, abych i já pak tím byla neobyčejná.
Ale o to přece nemusím usilovat. Všichni jsme neobyčejní, jedineční. Odjakživa. S každým novým zrozením přichází někdo, něčím neobyčejný, vyjímečný. A znovu a znovu. Pokaždé jsme jiní, a přesto stále tíž. A až si přijdeme na to, jak krásné je být obyčejně obyčejný, máme napůl vyhráno. Už nemusíme toužit být nějaký nebo někým, protože pak už prostě jenom jsme. Blažení v tom neobyčejně krásném, obyčejném životě.
Nedávno jsem se dívala na komedii Somrák z Beverly hills, se skvělým Nickem Noltem. Doporučuji. Ten kontrast lidí, kteří jsou někým a bezdomovcem, který je nikým, je naprosto dokonalý. A snad právě pro tu jeho obyčejnost, mu na konci všichni "zobou z ruky". Pro tu obyčejnost, která je vlastně upřímnou pravdivostí, bez zbytečných cingrlátek.
Jdu si uvařit další šálek kávy. Prostě tu vůni a chuť horké kávy s medem miluji. Dokázala bych se bez ní obejít? Asi ne. Ale třeba se v té blaženosti dá sedět i s hrnkem horké kávy v ruce. A nemusím být na sebe zase tak přísná. Ráno jsem si vytáhla kartu SHOVÍVAVOST, k sobě i druhým. Jen mi nejde do hlavy, jak mohli vědět, že se do sebe dopoledne tak pustím? No nic, jdu na to kafíčko. Přidáte se?