Vlasta Zedníková - Bohoušek

Chtěla jsem si jít něco koupit do města a začala se oblékat. Normálně bych vyrazila v riflích a teniskách, protože chodím ráda pěšky. Ale najednou koukám, že se soukám do punčocháčů a sukně. No teda! Copak se to děje? Myslím, že i v lodičkách tam nakonec dojdu. Ale proč? Dobře. Nebudu o tom mudrovat a jdu. Normálně chodím po Botance až k Moravskému náměstí. Ale dnes ne. Něco mě doslova neodolatelně táhne do Lužánek a myslí mi běží: No, jen půjdu kolem svého gymnázia, ale opravdu jen projdu. Nechci se ničeho zúčastnit. Možná jen nakouknu, ale hned půjdu dál.
 
Ranní poklid v parku ruším jen klapotem svých lodiček. Pomalu kráčím stromořadím, vedoucím ke gymnáziu. Zdálky registruji jen pár lidí před budovou, ale jinak klid. No, jasně. Kdo by se sem taky chystal? A proč? Ušla jsem dalších pár kroků a překvapilo mě, že do budovy vchází čím dál tím víc lidí. No teda! A najednou kráčím i já, přímo mezi zaparkovanými auty, k budově. V duchu se ubezpečuji, že opravdu jen nakouknu do vstupní auly a hned, ale opravdu hned, jdu pryč. Člověk míní.... Vstoupila jsem a zůstala stát. Chtěla jsem zachytit ten pocit. Nevnímala jsem své okolí, jen s úžasem hleděla na sloupoví a schodiště, které mě zvalo dál. Než jsem se probrala, pozdravila mě mladá studentka a nabídla mi komentovanou prohlídku. Rozpačitě jsem souhlasila.
 
Najednou jsem se stala součástí mraveniště lidí, kteří všichni měli stejné pouto ke stejnému místu. Lidé o holích i maminky s dětmi, lidé středního věku i páni profesoři. Takový kaleidoskop tváří, osudů a vzpomínek. Usmívající se i dojatí. Pátravě hledící do tváří procházejících, jestli náhodou nezahlédnou kus svého mládí, aspoň kousek své minulosti.
 
Kdepak je má třída? Je to už víc jak třicet let. Najednou jsem si nemohla vzpomenout. Došly jsme spolu ke dveřím a má průvodkyně tiše mluvila. Moc jsem ji nevnímala, jen jako doprovodnou kulisu. Zavřené dveře mě vracely do vzpomínek. Do lavic, kde sedí mí spolužáci a na katedru, kde zrovna teď stojí můj třídní profesor a diví se, proč jdu pozdě. Otevřela jsem dveře. Projela mnou vlna zklamání. Nikdo z nich tu není. Jen vzadu u okna, kde jsem seděla, je skupinka pěti studentů a něčemu se hlasitě smějí. Nic, už vůbec nic tu nepřipomíná tu zasutou vzpomínku.
 
Šly jsme dál a procházely všechna patra. Proplétaly se mezi spoustou lidí a nakukovaly do otevřených dveří. Ano, stupňovitá učebna fyziky. Tu si pamatuji. Je stále stejná a paní profesorka, zvláštní, přísná, neosobní. Najednou zase vidím ty studené rybí oči. Jsem ráda, že je to jen vzpomínka. A vedle je ředitelna. Jestli chci, mohu vidět pana ředitele. Ne, děkuji. Ale měla jsem ho ráda. Tenkrát nás učil, po paní profesorce, fyziku. A báječně mě vedl u maturity. Vyšla jsem z učebny fyziky a ve dveřích se střetla s rybíma očima.
 
"Poznáváte ji? Tady máte svou profesorku." Ano, vidím.
"Kdopak byl váš třídní?, otázala se vstřícně.
"No, Bohoušek přece, teda pan profesor Šťastný", opravuji se.
 
Nepamatovala si mě, jen si vzpomněla na naši třídu a jednoho spolužáka. Vyšly jsme o patro výš a na chodbě sám pan ředitel. Je vlastně stále stejný. Lehce přihrblá, vysoká, štíhlá postava, živě rozmlouvající se všemi, kteří se k němu hlásí. Stojím opodál a jen jej vnímám. Je mi stále příjemný, ale mluvit s ním nechci.
 
A tady jsou učebny chemie a taky laboratoře. Na stěně visí stará, známá, Mendělejevova periodická soustava prvků. Tiše doufám, že teď už konečně narazíme i na Bohouška. Tohle je přece jeho svět, plný minerálů, zkumavek a virgulí. Učebna je téměř prázdná. Konečně se odvážím zeptat.
 
"Ale pan profesor je už mnoho let mrtvý", a udivený pohled, že to nevím.
"To není možné!", nechce se mi věřit.
"Já, já, já jsem ho přece chtěla ještě vidět! Tak jak to, že už tu není?"
 
Stojím tu bezmocně a snažím se zadržet slzy. Nejde mi to. Rychle hledám kapesník a studentka mě soucitně pozoruje.
 
"Promiňte, nevěděla jsem, že to nevíte."
Ne, nevím a je mi to neskonale líto. Tolik líto.
"Pojďte, já vám ho najdu alespoň na nějaké fotografii. Říkají, že byl skvělý", snaží se mě povzbudit a vede mě do učebny, kde se prodávají vzpomínky na školu. Ale je to už příliš dlouho, a tak tady není.
 
Jako na zavolanou přichází zdejší dobrý duch gymnázia. Člověk, kterého si, už jako starého, pamatuji i já. A on je tu stále. Vede mě do profesorského klubu a dlouho, velmi dlouho hledá ve starých ročenkách. Třesou se mu ruce, ale trpělivě listuje publikacemi.
 
"Tady ho máte" a podává mi otevřenou knihu. Dívám se na nekrolog s fotografií a oči se mi znovu zalévají slzami. Jak to, že tu už nejste pana profesore? Opouští mě a na rozloučenou mi ji daruje. Moc děkuji. Tisknu si knihu na prsa a polykám slzy. Přece tady nebudu brečet veřejně! Proplétám se mezi lidmi a mizím na toaletě.
 
Konečně ticho. Dávám naplno průchod svým emocím. Brečím a vzlykám a snažím se utřít si roztékající se řasenku. Otevřely se dveře a já slyším hlasy tří žen, jak si přizvukují. Škoda, že už tu Bohoušek není, byl vážně skvělý. Ano, byl. Vždyť já to přece vím taky. Přečetla jsem si pár řádků z nekrologu a ke svému úžasu objevila nový rozměr toho člověka. Pohledem, kterým jej vnímal tehdejší kolega a kamarád a nynější ředitel. Pomohlo mi vědět, že jej měli všichni rádi. Uklidnila jsem se a opustila budovu.
 
Po cestě jsem přemítala o něm, jako o člověku, muži a otci, kolegovi a kamarádovi. Najednou jsem jej vnímala i trošku jinak než jen jako studentka, ale lidsky a zaplavil mě velký obdiv. Z těch pár řádků jsem pochopila, jak moc měl rád lidi a jak miloval své studenty. Vyzařoval k nim lásku a oni mu ji vraceli. A pak jsem si ještě uvědomila, jak šťastnou volbu udělali jeho rodiče, když mu dali jméno Bohuslav. Narodil se jako Šťastný a myslím, že opravdu šťastný byl. A tím, jak žil, nejlépe dostál svému jménu.
 
Odpoledne jsem se vypravila do Vranova. Bylo to zvláštní. Už od rána jsem měla veliké nutkání jet právě tam. Vzala jsem si foťák, ale nějak jsem cítila, že ten důvod je dnes jiný než focení. Už jsem zavírala dveře od bytu, když mě to ještě vrátilo. Pro svíčku. No tohle. Tak dobře. Zapálím tam svíčku. To jsem udělala snad jen dvakrát v životě, ale proč bych ji jinak brala s sebou?
 
Byl chladný a větrný den. Sluníčko úspěšně soupeřilo s mraky a občas mi moc pěkně prohřálo vychlazené tváře. Došla jsem až ke kostelu. Po pravé straně jsem míjela kamennou sochu Ježíše. Na podstavci s ním stála mladá žena a nechávala se fotit. Rozverně se smála a nevěděla, jaká póza jí bude nejlépe slušet. Šla jsem dál a nad hrobkou s bílým křížem jsem se na pár chvil zahleděla do barvících se listů vzrostlých stromů. Je tady krásně a skoro nikdo tu není. Vešla jsem. Překvapeně jsem se dívala na lešení, za kterým zmizel celý oltář. Ale stejně jsem si na chvíli sedla. Rozjímala jsem o dnešním dni a přemítala, kam tu zapálenou svíčku dám. Nikam. Tady prostě není místo. U Jezulátka bylo dokonce i upozornění, že se tam svíčky rozhodně zapalovat nemají. Dobře, nevadí. Myslím, že se to místečko přihlásí samo.
 
Vyšla jsem na sluníčko a s radostí udělala pár fotek. Obrátila jsem se na cestu zpět. Dumala jsem, kam tu svíčku dám. Po pravé ruce, vedle klášterní zahrady se přímo nabídla malá kaplička, zasvěcená Panně Marii. Najednou jsem věděla, proč ta svíčka a proč Vranov. Zapálila jsem jí s prosbou za ochranu všech lidí dobré vůle a zejména za Bohouška. Prostrčila jsem jí skrz mřížoví, co nejdál tak, aby ji nesfoukl vítr. Aby její plamínek zahříval srdce všech lidí, kteří půjdou okolo a hlavně, aby svítil na cestu Bohouškovi. Na jeho cestu za klidem a mírem, za krásou a láskou. Cítila jsem, že se něco uvolnilo, upokojilo. Zatímco po cestě sem, mě přepadaly vlny pláče, teď jsem v sobě najednou cítila veliký klid a mír. Možná, že si mě duch pana profesora zavolal, abych jej pohladila svými vzpomínkami. A tak, jak jsem cítila, jsem i udělala. Myslím, že teď už je všechno v pořádku. Všechno je tak, jak má být.