Konečně sedím v autobusu. Zapadající slunce měkce kreslí kontury ubíhajícímu pobřeží. Racci se s chutí prolétávají nad temně modrou hladinou a lačně slídí po záblescích šupin. Snažím se najít nějakou vhodnou polohu pro svá záda, která se při jakémkoliv pohybu připomenou. Mám čtrnáct hodin na přemýšlení o prožitém. A kdybych snad na malou chvíli, chtěla z toho přemítání utéct, neúprosně a bolestivě mě vrátí zpět. Neochotně se nořím do zážitků své dovolené a pomalu rozplétám vlákna událostí.
Už od loňského léta jsem měla velikou touhu jet k moři. Ale sama? To ne. A když ano, tak aspoň s nějakou skupinou. Něco smysluplného tvořit. Protože povalování na úmorném slunci není nic pro mě. Občas jsem nakoukla do nějaké nabídky, ale všechno bylo hlavně pro rodiny s dětmi. V květnu jsem dostala tip na plenér u moře, ale byl až v září. No nic, to nevadí. Hlavně, že je tam malování a moře. Hned jsem se plna nadšení přihlásila. Odpověď přišla až za tři dny. Plenér je zrušen.
Projelo mnou zklamání, ale nechci to vzdát. Sedám na internet a zadávám "malování u moře". A je to tady. Plenér u moře, odjezd za týden, poslední tři volná místa. Stěží krotím nadšení. Volám do cestovky a vzápětí přichází studená sprcha. Pokud nebudeme aspoň dva, jet nemohu. Nechápu. Prý si mám zavolat ještě příští týden. Kdyby se náhodou někdo přihlásil. Malá šance, ale aspoň něco.
Volám znovu. "Ano, ano, jeden pán se přihlásil. Můžete jet."
Tak nevím. Cítím radost nebo zděšení? Týden s cizím chlapem na pokoji? Jsem sice trochu dobrodruh, ale tohle je přece jen příliš. Pán z cestovky mě medovým hlasem uklidnil, že mě k někomu vmáčkl do pokoje a ten pán, že si zaplatil celý pokoj pro sebe. Kroutím hlavou nad tou logikou, ale důležitější teď pro mě je, že jedu. Já jedu! K moříčku a navíc budu malovat. Jsem nadšená. Do odjezdu stěží dva dny, nic nachystané, ale to nevadí. Já jedu!
S kufrem a nadšením se pomalu blížím k odjezdovému místu. Je páteční podvečer a já se šinu obvyklou zácpou. Ale mám ještě nejmíň půl hodiny čas. Se zájmem sleduji své okolí a hledím do tváří řidičů. Nic nemůže zkalit mou radost. Pomalu popojíždíme a od parkoviště mě dělí sotva tři sta metrů. Na sjezdu v protisměru mě zaujal velký autobus. Přijíždí blíž a za čelním sklem vidím výrazné logo cestovky, se kterou bych měla odjet. Trošku zděšeně se narovnávám na sedadle a kontroluji čas. Snažím se uklidnit a tvářit se, že se vlastně vůbec nic neděje. Konečně jsem na parkovišti. Všude spousta lidí, pět autobusů a ani jeden můj. Rozpačitě se rozhlížím a doufám v zázrak. Přece by sakra neodjeli beze mě? A ještě ke všemu dřív? V duchu se chystám, jak jim to vytmavím. Nakonec se odhodlávám jít se zeptat. Vybírám ten nejbližší autobus a nějakou skautku s papírama pod paží.
"Jedete do Chorvatska?", ptám se.
Pomalu a celkem neochotně ke mně vzhlédla. "Ano".
"Do Ruskamenu?", dívám se do prázdného výrazu.
"Ano".
"A jaká jste cestovka?, páčím z ní odpověď, která mě vzápětí uklidňuje.
Neujeli mi. Vypravili dva autobusy a tento je můj. Ukládám si zavazadla a jdu si sednou na označené místo.
"Jsem vaše spolucestující", zdravím mladého muže, který si mě lhostejně měří pohledem. Zato zareagovala skupina halasně povykujících a smějících se žen. Nevím, co na tom bylo tak směšného, ale smály se všemu a s gustem. Měla jsem neurčitý pocit, že k nim nejspíš budu patřit. Očima jsem se vrátila ke kšiltovce, která neznatelně kývla na pozdrav a tím naše komunikace skončila. Nevadí, aspoň budu mít klid.
První film nám pustili kolem desáté večer. Když končil, těšila jsem se,že tu dlouhou noc nějak prospím. Ale asi měli pocit, že s dalším filmem nám bude cesta lépe ubíhat a tak nás "bavili" dalších devadesát minut. Do zavřených očí mi bušili záblesky z obrazovky, protijedoucích aut a uši mi rvaly dialogy podbarvené hlučnou hudbou. O podřimování či spaní nemohla být ani řeč. Kolem jedné ráno konečně produkce ustala. Nastálé ticho bylo úžasně blahodárné.
Ale netrvalo dlouho. Za půl hodiny, kdy většina lidí konečně začala klimbat, oznámili nařízenou půlhodinovou přestávku. Lidi přes sebe zmateně vystupovali a zase nastupovali, po tmě přehrabovali zavazadla a zoufala hledali krabičky cigaret, aby tu přestávku nějak smysluplně vyplnili. V nabídce byla i horká káva a studené pivo. A toaleta v místním supermarketu. Další cestu už vyplnilo jen hledání nejvhodnější polohy a touha spát.
Brzké ráno mi už na chorvatském území zpříjemnilo dvojité kapučíno a neurčitá vůně tušeného moře. Už, už tam budeme. Všechno bylo zase růžové.
Konečně jsme tady. Slunce nasvěcuje hrany hor a zvýrazňuje barvu moře. Je šest ráno. Z příkrého kopce se s kufry jen obtížně přesunujeme k ubytování. Je vidět, že jedeme malovat, protože ve skupině je akutní nedostatek chlapů, kteří by pomohli. Ale co, už jsme tady. Ze zavazadel vytváříme nevzhlednou hromadu a sedáme, kam se dá. Dostáváme čaj, kávu a nepříjemně dlouhý čas do ubytování. Procházka k moři, k místnímu obchodu a zase zpět. Kolikrát ještě?
Kolem desáté přichází majitel cestovky a rozdílí pokoje. Vše probíhá v klidu až do okamžiku, kdy si paní Barevná postavila hlavu, že s navrženým ubytováním nesouhlasí. Zážitek z autobusu byl ještě živý a důvody celkem pochopitelné. Se dvěma "alkoholičkami" nikdo bydlet nechce. Ale jiné pokoje nejsou. Byla jsem klidná. Já už se se svými spolubydlícími seznámila, tak co. Jenže situace se vyhrocovala a nakonec padl i návrh, že s nimi budu bydlet já. Vůbec nic jsem o nich nevěděla, seděly až vzadu, ale nechala jsem se strhnou většinovým míněním a postavila si hlavu taky. To tedy ne. Situace se zdála neřešitelná. Představivost mi líčila nejbližší týden plný alkoholových výparů. Chtělo se mi brečet.
Situaci brilantně zvládly mé plánované spolubydlící a já rázem místo nich dostala Barevnou s asi devítiletou vnučkou. Nebyla jsem z té změny nijak nadšená, ale v tuhle chvíli bylo lepší cokoliv. V jediné místnosti s malou kuchyňkou jsem si vybrala postel pod oknem a všechny věci nacpala pod ni. Přímo z pokoje jsme vycházely na malou terasu a zahrádku.Celý týden jsem pak na ní malovala.
První noc s cizími ženami jsem si pojistila práškem na spaní. Ale nebyl mi moc platný. Kolem druhé ráno se malá posadila na posteli a začala vřískat. Hlasitě vyrážela nějaká slova a zmateně se rozhlížela. Ale jak rychle začala, tak rychle přestala. Lehla si a spala dál. Naštěstí jsem byla z předchozí probdělé noci tak vyčerpaná, že jsem zakrátko zase usnula. Dovolená je dovolená, a tak by mě ani nenapadlo, že budu za chvíli zase vzhůru. O půl šesté vstala Barevná a jala se vařit kávu. S vonícím hrnečkem se usadila pod oknem a labužnicky si vychutnávala svůj první doutníček. Otevřené okno ochotně vpouštělo do pokoje směs svěžího mořského vzduchu, kávy a dýmu. Marně jsem se ještě pokoušela usnout a tak jsem dumala, jestli ta výměna byla opravdu taková výhra.
První dny byly naplněny chutí malovat, snahou si se spolubydlícími vyjít vstříc a touhou po soukromí. Barevná byla velmi komunikativní a tak bylo celkem obtížné si v klidu vypít aspoň kávu. Kdykoliv se objevila, nezbylo než se buď podvolit nedobrovolné konverzaci, která byla spíš monologem, nebo pod nejrůznějšími záminkami opustit příjemně stinnou terasu, porostlou kivi a vínem
Velmi rychle jsem také odmítla jakékoliv pokusy o společnou přípravu jídla. Dopoledne jsem většinou malovala, a vařit jsem šla až podle okamžité nálady a chuti a nehodlala jsem to měnit. Párkrát jsem čelila urputné nabídce nachystaných pochoutek pro celý pokoj, ale ani já ani naše další spolubydlící, Jehňátko, jsme na to nepřistoupily. A tak krásně plynuly dny, a já malovala, občas prchala před přílišnou dotěrností, podnikala dlouhé procházky podél moře a rozmlouvala sama se sebou.
Týden se nachýlil a celkem nečekaně se objevila nabídka na prodloužení pobytu o další týden. Z celé skupiny jsme se rozhodly zůstat čtyři. Lektorka, paní Suverénní, já a paní Svatá s vnučkou Rebelkou. Byly to zvláštní chvíle. Celý zbytek skupiny se chystal odjet a my se chystaly zůstat. Svářely se ve mně divné pocity. Toužila jsem po klidu na malování, bez přítomnosti Barevné s komplikovanou vnučkou a zároveň se obávala pocitu, že zůstávám a všichni odjíždí. Přála jsem si, aby zůstalo Jehňátko, byly jsme si blízké, ale nemohla.
Rozhodla jsem se a zájezd doplatila. Už nebylo cesty zpět, vlastně k odjezdu. Doprovodily jsme ostatní k autobusu a zamávaly. Provázel mě divný pocit. Radost z volnosti, nejistota ze správnosti rozhodnutí, až po obavy z dominantní Suverénní. Cítila jsem, že nejsme naladěny na stejnou strunu, ale šlo přece jen o pár dnů v jednom pokoji. Jak moc jsem se v té chvíli mýlila.
Přechodně jsme se ubytovaly všechny čtyři v jednom pokoji, dvě manželská lože. Zachránila mě poslední spací pilulka. Prostor byl těsný, venku panovala vedra a já se mohla z toho všeho zalknout. Ale jednu noc přece zvládnu. Už během pár hodin se projevil silný talent Suverénní pro organizování čehokoliv. Ihned bylo domluveno společné vaření a stravování s rozdělenými službami v kuchyni. Mně byla přidělena role nákupčího nápojů, protože jsem si s sebou nedovezla žádné potraviny. To dá přece rozum, že takto to bude úplně nejlepší. Představa společných jídel, společně tráveného času a společného spaní přede mnou vyvstala jako gigantická noční můra. Marně jsem se přemlouvala, že to bude dobré.
Další den přišla spása v podobě alespoň druhého volného pokoje a tak jsme se se Suverénní přestěhovaly do pokoje s terasou v zahradě. Když už jsem se tak hloupě podvolila společnému vaření, budu mít aspoň svobodu pro malování, na mé oblíbené terase. Večer mi Suverénní oznámila, že jako bonus jsme od cestovky dostaly večerní návštěvu Omiše. A zdarma! Nechtělo se mi. Dala bych přednost pár hodinám samoty. Ale nešlo mi odmítnout to nadšení pronikavých, modrých očí. No tak jo, no! Tak pojedu taky. Jsou to jen čtyři hodiny a městečko je prý krásné. Plánovala jsem si, jak ihned zmizím z jejich dosahu a půjdu si fotit, toulat se a snít.
No, jeden míní....Po příjezdu jsme jako správně zorganizovaná jednotka vyrazily spolu. Doufala jsem, že se odtrhnu, ale nějak to stále nešlo. Začínala jsem toho mít dost. Suverénní zahlédla první butik a zatoužila si koupit nové šaty. Venku na padnutí, v butiku klimatizace. Nerada chodím do obchodů. Jen když něco potřebuji. A teď se tady rozhlížím a snažím se potlačit vztek. Jedny šaty, druhé, páté....
"Tak co říkáte?", toužila po ocenění a my chválily a chválily. Ale to nestačilo.
Třeba to urychlím, pomyslela jsem si a začala vybírat a přinášet ke kabinkám další a další s vidinou, že aspoň jedny budou ty pravé a konečně z obchodu odejdeme. Neurychlila jsem to. Jedny byly malé, druhé dlouhé, třetí měly malý výstřih a další nemožnou barvu.
"Pane Bože, co já jsem komu udělala, že tohle musím snášet?" a místo nošení šatů jsem se přesunula dál od kabinek a zahleděla se do té přemíry barev a materiálů. Na první sáhnutí jsem vytáhla jedny, které mi sedly jako ulité. Ale já si přece pro šaty nepřišla! No nic, budu mít aspoň vzpomínku na Omiš. Konečně jsme vyšly. Kromě Suverénní jsme si každá něco nesla.
"A teď jdeme na zmrzlinu", zavelela a vyrazila jak dromedár s vidinou oázy.
"Ne, ne a ne! Kruci, proč jim nedokážu říct, že prostě nejdu?", cítila jsem na sebe zlost.
Zmrzlinu jsem si na protest nekoupila.
"No, to se ti povedlo! To jsi je tedy "vytrestala"!, v duchu jsem se sama sobě pošklebovala a dál útrpně sledovala malou skupinku. Vpletly jsme se do uliček starého města. Bylo tam opravdu krásně. Svatá s Rebelkou ještě sháněly slušivou kšiltovku a já se Suverénní zašly do místního kostelíku. Byl tam klid a o něco chladněji. S chutí jsem si sedla. Pomalu jsem se ladila k rozjímaní, ale Suverénní vydržela sotva pár minut a už se brala k odchodu. Nevím, co to se mnou bylo, ale ihned jsem ji následovala. Jako pejsek. Vztek ve mně bobtnal čím dál tím víc.
"Á, tady je další butik", radostně zavýskla a zmizela v jeho útrobách. S vervou probírala další stojany se stovkami šatů. Vážně jsem uvažovala, jestli jsem se náhodou nezbláznila. Po další půlhodině měla konečně nakoupeno. Mezitím Svatá s Rebelkou zmizely v mraveništi turistů. Jen pro formu jsme se rozhlédly. Kde jsou? A co teď? Nechaly jsme je být a vydaly se na místní strážnou věž, položenou na skalisku nad městem. Procházka byla příjemná a i ta věž stála za námahu. Tlumené barvy střech a kamenných domů a ústí řeky tiše plynoucí do moře nás konejšily. Návrat k autu jsme stihly tak akorát.
Konečně jedem. "A od teď si už nenechám nic líbit", umiňovala jsem si po cestě, možná už po stotisící ve svém životě. Po příjezdu jsme ještě zašly do původního společného pokoje a sesbíraly poslední věci k odnesení. Suverénní ještě zůstala pracovat na počítači, byl tam signál, a já, konečně za celý den sama, radostně opouštěla dusivý prostor. Pomalu jsem sestupovala po úzkém, točitém schodišti, obě ruce plné povlečení a ručníků, a zamyšleně se vracela k podvečernímu Omiši.
Než jsem si stačila uvědomit, co se děje, uslyšela jsem tupou ránu a páteří mi projela ostrá bolest. Ochozené žabky se svezly po hladkých kachličkách a já se bez jakékoliv možnosti zmírnit náraz, poroučela k zemi. Ochromující bolest vystřelila do celého těla. I nadechnout se bylo téměř nemožné.
"Už nikdy nebudu chodit", lehký, sotva neznatelný nádech a plytký výdech.
"Mám zlomenou páteř", zalévaly mě krůpěje studeného potu a horkých slz.
"Skončím na invalidním vozíku", strach a bolest mi nedovolily se ani pohnout.
"Pro Boha, co je s tebou?, ozval se hlas Svaté a na schodišti se rozsvítilo. Všechny tři ke mně seběhly. Najednou mi byla jejich blízkost vítaná. Suverénní mi podala ruku a pevně obemkla tu mou. Druhou dlaň položila na záda do míst, kde cítila zranění. Z dlaní proudilo blahodárné teplo a já je s vděčností přijímala. Po chvíli jsem opatrně zkoušela pohnout nohama. Sudičky seděly na schodech nade mnou a s účastí mě pozorovaly. Suverénní mi dodávala odvahu a do ohniska bolesti tolik potřebnou energii. Snad poprvé v životě jsem si uvědomila sílu ženské skupiny.
Nevím, jak dlouho tam se mnou seděly, ale nejprudší bolest začala pomalu odeznívat a po nějaké chvíli jsem se dokázala opatrně pohnout a poté i postavit. Vděčnost, že mohu chodit, mě donutila zamyslet se sama nad sebou. Dostala jsem hodně drsnou lekci. A za to, že to nedopadlo hůř, vděčím jen svému Andělu strážnému. Nejspíš byl přesvědčený, že mi to jako varování bude stačit a pochopím, že své jednání musím změnit.
Následující dny byly krušné. Na zádech se mi vybarvilo výstavní jelito a ozývala se i další natlučená místa, kostrč a lopatky. No, prostě jsem si ten pobyt náramně vylepšila. Lehnout nebo vstát z postele, vyžadovalo nezměrnou trpělivost a zatnuté zuby. Vstát ze židle a udělat prvních pár kroků, totéž jako bych chtěla rozpohybovat sochy z Velikonočních ostrovů. Jakákoliv rotace trupu - prakticky nemožná. Při prvním pokusu jsem jen zasyčela a vybavila si film, kde Rudolf Hrušínský radí hostinskému:
" A celý se otočit můžeš? No vidíš! Tak na co si stěžuješ?"
Další den se změnilo počasí a úmorná vedra vystřídaly bouřky a déšť. Místo koupání jsem se věnovala sobě a malování na terase. Odpadla mi i funkce nákupčího nápojů. Pohybovala jsem se rychlostí lenochoda a spoludovolenkářky mi občas věnovaly soucitné dotazy na zdraví. Ještě něco se změnilo. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a odmítla připravenou večeři. Salám nejím už nejmíň dvacet let. Pak společnou přípravu večeří a završila jsem to sdělením, že si budu raději vařit sama. Sice jsem to měla udělat už daleko dřív, ale i tak to bylo pro mě cenné.
Týden pomalu končil a já se radovala ze svých obrázků. Malovala jsem podle předloh, které už někdo někdy namaloval přede mnou, ale na radosti z nich mi to nijak neubíralo. Opatrně jsem je ukládala do pevných desek a těšila se, jak se s nimi doma pochlubím.
Začaly jsme balit. Dešťové přeháňky svlažovaly terasu a my se, každá po svém, loučily s mořem. Díky úklidu v horních patrech jsme získaly možnost pobýt ještě celý den ve svém pokoji a mohly si důkladně odpočinout před dlouhou cestou domů. Ale i tak ten poslední den byl jiný, zvláštně neklidný. Pro mě o to víc, že jsem si nebyla jistá, jak tu cestu zvládnu.
Konečně všechny sedíme v autobusu. Zapadající slunce měkce kreslí kontury ubíhajícímu pobřeží. Racci se s chutí prolétávají nad temně modrou hladinou a lačně slídí po posledních záblescích šupin. Snažím se najít nějakou vhodnou polohu. Očima se loučím se třpytivými vlnami, které podvečerní slunce barví kouzelnými odstíny. Předení autobusu mě ukolébává a má duše, nasycená tou krásou, začíná spřádat svá nová přání.
