Děti si hrály s legovou velrybou a ta spolkla postavičku. Jen tak mimoděk jsem prohodil známou frázi: „A teď je v jejím břiše jako Jonáš“. 6-letá dcera prosí: „Tati, řekni mi prosím příběh o Jonášovi“. Říkám jí, že si jej úplně přesně nepamatuji, ale že je to o prorokovi, silně věřícím člověku, kterého polkla velryba. Normální, běžný člověk by umřel strachy, ale on se modlil k Bohu i v tom břiše velryby, a nakonec jej bez úhony po třech dnech vyplivla a on to zázrakem přežil. Tím to skončilo, dcerka byla spokojená.
Poté, v noci jsem se vzbudil a nějakou dobu nemohl spát. Jak to bývá, v hlavě se mi „protáčely“ myšlenky na denní zážitky, dialogy, příští povinnosti… Vždyť to znáte, když nemůžete usnout. Pak jsem se i modlil. A poté najednou - Jonáš. A nečekaně mi „doplo“, jak plytký výklad jsem dal dceři (i když v jejím věku možná ten nejlepší???). Že je to vlastně zkrácený popis toho, co je v Novém Zákoně (NZ) velice podrobně popsáno u Ježíše (Poznámka: když jsem si již po napsaní tohoto článku ověřoval Jonášův příběh, zjistil jsem, že křesťanství je tato paralela známá. V evangeliích je také zmínka, kdy Ježíš na dotírání farizeů, aby učinil znamení řekl, že uvidí znamení Jonášovo. Ale budu pokračovat, kam mě to předtím v úvahách zavedlo).
Ježíš byl na vrcholu svého duchovního vývoje na Zemi v lidském těle (Jonáš, silně věřící člověk, prorok – sic neposlechl Boha a ocitl se na moři). Ježíš byl odsouzen, ukřižován a zemřel na kříži (Jonáš byl polknut velrybou). Ježíš byl v hrobě (Jonáš v břiše velryby). Zmrtvýchvstání (Jonáše vyplivne velryba).
To samé příběh o Lazarovi v NZ. Pokud si člověk pozorně všimne pár detailů tohoto příběhu (následně po napsaní článku jsem si detaily ověřoval v evangeliu dle Jana), je zřejmé, že nešlo o smrt v našem běžném slova smyslu. Ježíš vyhlásil, že není mrtev, pouze spí. Před jeho smrtí, že se nejedná o nemoc k smrti, ale ke slávě Boží. Po otevření hrobu jej Ježíš silným hlasem vzbudil a poté již byl Lazar úplně jiný člověk, znovuzrozený, zmrtvýchvstalý chcete-li.
Pokud si představím situaci Jonáše, byl to dle všeho člověk velice blízko samého vrcholu duchovního vývoje. Určité „klopýtnutí“ v této fázi je u lidí spíše pravidlo, než výjimka (Jonáš neuposlechl příkaz Boha). Chybělo „malinko“, úplné odevzdání se Bohu, aby mohl být znovuzrozen. A Bůh pomohl. Došlo k situaci zmiňované v Bibli, polknutí velrybou. Když si představím, že mě v příští vteřině jde polknout obrovská zubatá tlama velryby (předpokládám, že šlo o vorvaně, ne o velrybu s kosticemi), tak to není úplně to, co bych chtěl zažít… Ovšem, u úplně duchovně připraveného člověka, který je v podstatě neustále vnitřně spojen s Bohem, dojde k něčemu jinému. Plně se odevzdá do „rukou“ Božích. Nic jiného mu stejně nezbývá. A svým předchozím životem získá milost, že to zvládne v klidu. Na rozdíl od ne úplně připraveného, nebo nepřipraveného člověka, který by zpanikařil.
Poté muselo dojít k podobnému stavu, který nastal také u Lazara (i Ježíše), a který vedl k jeho pohřbení příbuznými. V podobných, hlubokých duchovních stavech člověk přestává dýchat, přestává bít srdce, tělo chladne a tuhne. Tento stav je popisován i jogíny (v pravém slova smyslu lidí hledajících spojení s Bohem) na Východě. Na rozdíl od Západu je tam však duchovními lidmi znám, a nikdo tam jogína v tomto stavu nepohřbí. Znají také dvě, zvnějšku podobné, verze tohoto stavu. Jeden je žádoucí, vede k „rozšiřování“ vědomí a při vrcholně provedené přípravě a zvládnutí vede k „zmrtvýchvstání“. Druhý je naopak nežádoucí, vede k „zužování“ vědomí a žádný pozitivní duchovní efekt nepřinese. Tyto rozdílné stavy popisovala i sv. Terezie z Avilly. Po extázích (extáze ještě nejsou dokonale vnitřně prožité stavy odevzdání Bohu, ale částečně určitě) jednou sestrám říkala asi toto: „Proč jste mě nevzbudili, skoro jsme umřela“ (myšleno tělesně). A jindy se ze stavu, který vypadal zvnějšku úplně stejně (dá se říct, že vypadala jako mrtvá) probrala svěží, omládlá a plná sil a duchovního rozletu.
Vrátím se však k Jonášovi. Po tomto „komatickém“ stavu (jinak by se v břiše velryby určitě udusil!) byl velrybou vyplivnut. To byl dostatečný impuls (podobně, jako když Ježíš vzbudil hlasem Lazara), aby se z tohoto stavu probral a došlo k „zmrtvýchvstání“. Opět mu Bůh zázračně pomohl. Takže zázrak, ale mnohem větší, než jsem si původně myslel!
Tímto ještě duchovní vývoj nekončí. Ježíš nám ještě svým životem ukázal fáze po zmrtvýchvstání. Výuka apoštolů po zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení, seslání Ducha Svatého… To jsou však již těžko představitelné stavy duše a ducha. A jsem navíc toho názoru, že se stejně většina z nás v duchovním vývoji pohybuje ještě hodně, hodně daleko před křížem (polknutím velrybou u Jonáše). A máme hledat poučení, co a jak dělat v této fázi vývoje nejen v Bibli a zvlášť v NZ (celé působení a život Ježíše před odsouzením), ale také ve všech knihách, nebo osobních poučeních, přednáškách atd., opravdu duchovních lidí, svatých, ať již ze Západu, nebo Východu.
Nebyl bych rád, pokud by vznikl dojem, že dávám rovnítko mezi Ježíše a ostatní lidi, kteří vnitřně dospěli k zmrtvýchvstání. I když, určitým způsobem s tím lze souhlasit. Dle mého pochopení se jedná o jaksi „kvalitativně“ stejný stav sjednocení s Bohem. Avšak jaksi „kvantitativně“ se u Ježíše jedná o mnohem silnější působení na duchovně otevřené lidi (ti jeho pomoc vnímají vědomě) ale i materialisty a v Něj nevěřící (ti jsou Jím také tažení, ale netuší to), ve srovnání s jakýmkoliv na Zemi známým světcem anebo duchovním učitelem. Viz. Jeho výrok „…potáhnu všechny…“. Píši schválně „jaksi“ kvalitativně, nebo kvantitativně – to jsou rozumové definice, pro tyto stavy a duchovní působení pouze ilustrativní a připodobňující.
A jsem ze srdce, hloubi duše vděčný, že se mu Jeho dílo na Zemi povedlo. A také, že se někomu povedlo podrobně zapsat to, co bylo tady známo již dlouho před ním, jak vysvítá z Jonášova příběhu.