Soumrak už spadl na krajinu a listí tiše padá.
Stáří se pomalu přiblížilo, duše je stále mladá.
Chtěla by vzlétnout do oblak a poznat nové kraje.
Tělo se brání rozletu, ona jen pomalu zraje.
Poznala různá úskalí, slzy i spoustu radosti.
Někdy byl život veselý, jindy ji trápily starosti.
Ale teď, když už dospěla, z bolístek nic si nedělá.
Ví, že vše bylo jak má být a se starostmi se dá žít.
Člověk se učí, zraje jak víno, čím starší, tím lepší dílo.
Trpce, kysele i sladce chutná, i duše bývá občas smutná.
I když se tváříme kysele, stále jsou u nás andělé.
Tak není důvod plakat, oni jsou ochotni ruku podat.
Tu uleví se na duši, co přijde dál, to vůbec netuší.
Soumrak se odloží stranou a život promítne se hlavou.
Jaké bylo to zemské žití? Rostlo vždy kolem krásné kvítí?
Rostlo, kvetlo i uvadalo, aby se znovu pozvedalo.
Aby se člověk moc netrápil a vše co bylo, pochopil.
Vždyť na světě je tolik krásy a kytka nikdy nestýská si.
Svou vůni šíří do kraje i když se hrají žalmaje.
Tak pokud to jde, přátelé, tvařme se často vesele.
Aby ten svět byl krásnější a život trochu veselejší.
Světlo a radost spolu rádi chodí a s láskou se nový život rodí.
Děti se mohou spolu hrát a my se s nimi radovat.
I soumrak jednou pomine a světlo rozprostře se v krajině.