Cestičkou k domovu stále se vracím
a v malém potůčku nohy si smáčím.
Slunce mi nahoře překrásně svítí
a kolem potoka roste luční kvítí.
Sedmero mostů mě od cíle dělí
i lužní les svoji tvář stále mění.
Dyje se na jaře mohutně rozlévá,
staleté duby každý rok zalévá.
Podzim vše zklidní a listy zlátnou,
ani ten les nemá cestu snadnou.
Zima pak vykouzlí krásu svoji,
a jíní se s paprsky slunce spojí.
Proč nás to do rodného kraje svádí?
To asi pro to, že jsme tam nechali
kus svého krásného mládí.
Někdo i říká, že rodný kraj ho neláká,
nosí si v sobě nešťastného tuláka.
Rodové kořeny však nevymítí,
vrací se stále tam, kde jeho slunce svítí.
I kdyby celý širý svět prošel,
cestičku k domovu stejně by našel.
Nejedni lidé, co za mořem žili,
rádi se po letech domů navrátili.
Z Boží vůle se všichni někam zrodili
a proto každý má svůj kraj za jediný.
Všude je něco, co kouzlo má,
ať jsou to vysoké hory nebo rovina.
I ptáci se s teplých krajin navrací,
zvířata svůj domov nikdy neztrácí.
Podzim - čas dušiček i révy vinné,
smutek i píseň jak řeka v jedno splyne.
Písně zdejšího lidu jsou táhlé, tklivé,
jako ta rovina kolem řeky Dyje.
Tato zem bohactví všem vydává
a stejně i lid se bohatě odívá.
Kroje jsou pestré, vyšívané,
šikovné ruce nitro své vtiskly na ně.
Bez práce, lásky nic dobrého nevzniká,
hlídejme tedy kořeny, ať Země nezaniká.