Zvedá se na křídlech anděla, obletí svět, aby si vzpomněla.
Každičký kout Země a kraje navštíví, vzdálené vzpomínky se jí objeví.
Jednou se vidí jako král, jindy zas žehravý tulák v koutě stál.
Byla i putujícím na poušti a otcem, který své děti opouští.
Někdy se na výsluní slávy skvěla, jindy zas v blátě, div že neumřela.
Často si nebyla se svou pravdou jistá a u lidí nenašla kousek místa.
Tu zase s láskou všechno rozdávala, ale tu pravou těžce nalézala.
Až jednou jistě pochopí, že vše co bylo, k dobrému jí vždycky posloužilo.
Zkušenost staletí se předat nedá, přesto ji každý stále hledá.
Pak zúročit by měla vše, co na své pouti životy dobré i zlé, prožila.
Poznat, že štěstí venku není, že život je jen marné snění.
Že usmívat se dnes, je dobré, protože zítra, hůře může být.
A pozítří, to pozítří, už vůbec k nám nemusí přijít.
Poznala, že Boží láska je věčná, a že Jemu má být vděčná.
Že každému dni dát příležitost, aby tím nejkrásnějším byl.
Aby si duše nestýskala, kolik let člověk v žití promarnil.
Ačkoliv ví, že nelze všechno mít, touží si mnohé získat a nebo okusit.
Snad jednou, až čistá bude, vrátí se tam, kde věčné blaho bude.
Pozemská láska je někdy slepá, nevidí dopředu a stále heká.
Proto i rozum nám Bůh dal, aby ho člověk moudře užíval.
Přidejme naději a novou šanci sobě dejme, života v moudrosti užívejme.
I když nám někdy slzy z tváře stékají, stále je tady láska s nadějí.