Jarní kytičky
Drobounké chudobky v zeleném trávníčku,
tváří se vesele, hledí vstříc sluníčku.
Jak v ohni jiskřička, svítí jim hlavička,
opravdu, jsou jako sluníčka.
Přišly k nám s jarem a co jich je,
dokola kolem jako když rozseje.
Naproti chodníku, kdo se to usmívá?
Rozkvetlá maceška, z kamínků vyčnívá.
Kdyby snad po ránu smutek k tobě přišel,
v malinké macešce naději bys našel.
Ona jen trošičku k tobě se nakloní,
mile se usměje, s radostí duši naplní.
Ta malá kytička co všechno dokáže,
když svoji krásu hned po ránu ukáže.
Příroda na jaře mocná je vskutku,
tak se jí otevři, zbaví tě smutku.
K ní se lze obracet, s ní se lze radit,
ona je stále tu, může tě něžně hladit.
Nereptá, nezoufá, jenom je, nezávidí,
citlivý človíček se před ní stydí.
Je prostě stálá, neměnná kouzelnice
a naše životní moudrá učebnice.
Tak, vítej jaro, žes přišlo k nám,
vesele vykročme, jak velí nám Pán.
Včelka
Už jsou tady, přiletěly, aby květy navštívily.
Z květu na květ poletují, žlutý prášek seškrabují.
Mají na spěch velice, je jich snad i tisíce.
Ale vítr zesiluje, drobné tvory odfukuje.
Bude-li tak pokračovat, musejí se znovu schovat.
Pracovité velmi jsou, hodně toho odnesou.
V úlech zase jiná čeká, která nektar stále míchá.
Míchá, míchá kašičku, nepromarní chviličku.
V noci málo odpočívá, ráno opět brzy vstává.
Jak vysvitne sluníčko, protáhne se maličko.
A už znovu poletuje, z květu na květ postupuje.
Tak to celé jaro chodí, v nektaru se nožky brodí.
Když dokončí svoji práci, přijde včelař, med vytáčí.
Klidně mu ho rády dají, nic si za to nevyptají.
Přejme včelkám pohodu, nebudeme bez medu.
Dokud tady včelka je, tak pro svět je naděje.
Ať nikdo z nás nelení a přírodu velebí.