Noční obloha
Když svět začal Bůh tvořit, rozhodl se,
že ve dne slunce bude zářit.
Jakmile nastane temná noc,
ON hvězdám ustanovil jejich moc.
Po nebi je rozhodil jak diamanty
a rozsvítil je nade všemi kontinenty.
Některé velké shluky tvoří,
jiné zas na obloze jasně září.
Je na ně radost pohledět,
je překrásný tento noční svět.
Když spánek ztrácí vládu nad tebou,
můžeš se na ně tiše dívat,
pohledem na noční oblohu,
je milé tuto krásu vnímat.
Jako by tančily na nebi, točí se,
letí a některé i blikají,
stejně jak všechno na zemi
i na obloze putují.
Putují a mění svoji dráhu,
ve stálém pohybu vyvíjejí snahu.
Dívám se a nemám šanci je spočítat,
mohu se z nich jen radovat.
Myšlenkou se pak lehce přenesu
a představím si třeba kometu.
Ta umí při letu krásně zářit
a světelné proudy za sebou tvořit.
Vypadá jak dívka co nosí dlouhý vlas,
říká se jí také vlasatice.
Co říci mohu více?
To dokonalost sama na zemi i na nebi.
Nelze než úctu vzdávat Bohu,
přestože je tak vzdálený.
Vzdálený jenom zdánlivě,
protože jeho tvorba všude je.
Kam padne zrak, tam děje se zázrak.
Hvězdy tak jasně září, tu náhle mrak
je na chvíli, mlhavou clonou maří.
Vztáhneš-li ruce, nelze je chytit,
jen tmavá noc je nechala krásně svítit.
Nový den je k ránu do sebe pohltí
a někde za obzorem se opět rozsvítí.