Předvánoční doba
Vánoce klepou na dveře a Láska kolem obchází.
Do duše vkrádá se tiše a nic jí neschází.
Světlo se blíží na Zemi a touhou srdce rozkmitává.
Ten, kdo se na něj napojí, radost si ponechává.
Tisíce let se nám vrací, co rozum vnímat neumí.
Boží to Láska rezonuje, na celém našem území.
Lidé jsou k sobě chvíli blíž a něha jimi proniká.
Jesličky, symbol rodiny, tam kvete Láska veliká.
Toť příklad pro nás jediný, aby se šířil v celém světě.
Nejlepší lék je na duši, když se jí otevřete.
Půjdeme tedy k jesličkám, ať dobrá vůle se nám množí.
Vždyť jenom ONA jediná, všechno zlé za sebou boří.
Opět u krbu
Babička milá u krbu sedí, na zlatý plamínek zálibně hledí,
ohnivé jazyky mění svůj tvar, v místnosti šíří se příjemný žár.
Strážcové ohně teď službu mají a každou chvilku plamínek rozdmýchají.
Od dávných dob se stále traduje, že teplo ohně lidi spojuje.
Září i zahřívá, pomáhá vařit, u ohně příjemné chvilky lze zažít.
Pradávní předkové kolem něj sedali a moudré rady si vzájemně předali.
Tak, milý ohýnku, pěkně hoř a všechny neshody včas umoř,
aby se všem lidem dobře žilo, u tvého teploučka bylo vždy milo.
Opuštěné ptačí hnízdo
Kolik asi bylo letů za časného jara,
když svůj domov na topolu ptáčata chystala.
Nanosila stébla trav, listy, peří žíně krav.
Přesto, že jim ruce chybí, jejich dílo je bez chyby.
Důmyslně propletená a peříčky vyzdobená,
kulatá jak mistička, pro drobounká vajíčka.
Když se snůžky vydařily, pod křídly je v teple skryli,
trpělivě seděli, na líhnutí svých potomků čekali.
A tak se z nich za krátko, líhlo první holátko.
Teď teprve nastal shon a letový maratón.
Přešlo jaro, také léto, hnízdo zeje prázdnotou.
Staří, mladí odletěli a jsou někde za vodou.
Zima tu opět zavládla, stromy listí shodily,
na topolu, na vrcholku, vidět domek jediný.
Až se teplé jaro vrátí, přiletí zas znovu?
Nebo někde zahynuli při návratu domů?
Přejme malým opeřencům hodně síly do křídel,
bez nich by svět byl moc smutný, jejich zpěv by nám chyběl.