Období podzimu
Už zase podzim nastává a po něm zima zdlouhavá.
Všecho se stáhne a bude spát, studený vítr bude vát.
Usnou louky i pole a stromy na čas budou holé.
Na krmítku se objeví ptáčkové i různí hladoví tvorové.
Zvířátka budou schoulená, zima je k spánku zavolá.
Jak letí mraky, budem se dívat, sýkory koňadry budou zpívat.
Je čas sklízet úrodu a zásobit se na zimu.
Doba však jiná je a zvláštní i zásoby jsou jiné.
Plody se převáží sem a tam, fyuna i flóra hyne.
Předkové naši moudří byli, jinak se na zimu zásobili.
Nebyla taková lakota a chléb byl velká dobrota.
Člověk si přírody vážil a na políčkách se snažil.
Za všechno Bohu děkoval, úrodu pečlivě uschoval.
Také se snažme velice a zachovejme tradice.
Obnovme lásku k naší Zemi a nebuďme k ní hluší, němí.
Co darů nám všem vydává a sama je tak bolavá.
Jelení říje
Jelen si vyšel na mýtinu a rozhlíží se jako král.
Důstojně zvedá hlavu vzhůru a troubí do všech stran.
Tu ozve se mu druhý ze stráně, jak ozvěna se blíží.
Jelení troubení zesiluje a paroží se skříží.
Hajný se schoval na posedu a tiše si tam sedí.
A ti dva jeleni v bojovém postoji, na sebe chvíli hledí.
Mohutné paroží do sebe naráží a zase povoluje.
Každý se pánem chce tu stát a lákat svoje laně.
Je to boj o život a každý sval jim hraje.
Nakonec slabší ustupuje a prchá dál do stráně.
Úleva veliká nastala a chvíli ticho tu je.
Hlasitý ryk teď přilákal z okolí všechny laně.
Nastane páření rok co rok, aby se zachoval jelení rod.
V přírodě pouze silný odolá a přirozený vývoj se tak zachová.
Vrabec
Jeden vrabec s římsy letí, druhý za ním přilétá.
Kampak, vrabče, kampak letíš? Letím přece do světa.
Římsa už je pro mne malá, vrána všechno sezobala.
Podívám se kousek dál, co bych také sezobal.
Tak to letím s tebou, brachu, třeba najdem trochu hrachu.
Hlemýžď
Hlemýžď si leze po cestě, domek si sebou nosí.
Kos se mu směje do tváře, že chodí stále bosí.
Cestičku za sebou zanechává, v slunci se stříbrem třpytí.
V zahrádce zrály jahody a on se jimi sytí.
Slepice na dvorku zrní zobá, jak ji tam uvidí, v domku se schová.
Touhy duše
Tmavá je obloha, plná hvězd, chtěl bych se lásko, s tebou vznést.
Tmavá je obloha a měsíc svítí, hvězdiček na nabi jak polní kvítí.
Chtěl bych je natrhat pro tebe, až půjdu nahoru do nebe.
Na cestu ať stále ti svítí, jak démanty krásně se třpytí.
Jedna je největší, lehce se třepotá, malá je proti ní ta lidská nicota.
Na cestě pozemské práce je dost a dost i duše touhu má, přijít tam jako host.
Jako host vítaný s trošičkou naděje, že ho tam přivedou překrásní andělé.
Proto mi miláčku, podej ruku svoji, ať naše duše se v jednu spojí.
Budem si při sobě vzájemnou oporou, ať na nás síly zlé dorážet nemohou.
Hvězdičky přejasné budou i při nás stát, až se zas na nebi budeme milovat.