Píseň staré ženy
Plačtivý podzime,
k šedivé duši mé
se stromů slétá,
svázaná v uzlíku
z deště a ze vzlyků,
almužna léta.
Duše má šedivá
v křovích se sytívá
pokrmem ptáků.
Potravu vždycky dá
příroda laskavá,
bez žebráků.
Trápí mě otázky,
zda se dá bez lásky
z almužen citu žít?
Jdu cestou nepravou,
když ptáčků potravou
chci se dnes přiživit?
"Nebuď almužnicí,
buď Boží dělnicí,
měj se k dílu!
Ruce máš třesoucí,
oči nevidoucí,
v srdci sílu!
Jen mniši žebraví
ruce vždy nastaví
bez otázky.
Údělem starých žen
není žít z almužen
lidské lásky."
Vdova
Jsem loďka děravá
na dně mrtvého moře,
kdo naposled zamává,
čeká ho jenom hoře.
Jsem rozbořený most
nad vyschlým říčním korytem,
jsem vybělená kost
na dně vodou rozrytém
Jitra mě mučí,
noci mě děsí,
z mých zvadlých prsů
pijí noční běsi.
K propasti zoufalství
snášejí se z výšky
ty dětské smrtky
s vodnatými bříšky.
Jen se přitulte, mí malincí,
a zsinalými rtíky upírů
sajte mou bolest, moji andílci
s černými křídly netopýrů.
A skřehotejte tiše na měsíc
své věčné NEVER MORE
- už nikdy víc!
Nad vyschlou solnou plání
starý strom se sklání,
smečka vlků číhá ve stínu.
Už v dálce někdo úpí,
už krouží hejno supí
a smrt už připravuje hostinu.
Velikonoční sníh
Jak peří do peřin,
tak měkce padá sníh,
odpustky našich vin
na křídlech andělských.
Zachumlán do peřin
pak tiše spočine
bolavé duše stín
v bělosti nevinné.
V měkkosti závějí
se všechny hříchy ztrácí
a víra s nadějí
jsou sněhobílí ptáci.
Když tiše padá sníh
i myšlenky se ztiší
na křídlech andělských
v té pohádkové říši.