Byl jednou jeden mladý muž a mohlo mu být dobře na světě. Měl všechno, co potřeboval. Tedy dvě zdravé ruce a kousek zdravého rozumu. Jenže jak to tak někdy bývá, zrovna jemu ten kousek nestačil a začal si nárokovat větší kus. Připadal si tak rozumný, až se z něj stal Pan rozumbrada. Tedy tak mu ostatní říkali, když na něj přišla řeč. Možná někdo ani jeho pravé jméno neznal, ale stačilo říct Pan rozumbrada a každý hned věděl, o koho jde.
Všechno znal, všechno uměl. Říkal, že na to má přece rozum a významně si poklepal na hlavu. Ostatní si také poklepávali na hlavu, když se mezi nimi objevil, jen ten význam byl nejspíš trochu odlišnější. Nejprve mu vůbec nepřišlo divné, že jakmile přišel někam, kde bylo víc lidí a chtěl je oblažit svým rozumem, počali se nenápadně vytrácet, až už tam zbyli jen tři, pak dva a nakonec tam stál sám a dál povídal a povídal, než si překvapeně uvědomil, že už není komu.
Pokrčil rameny a šel domů. Pro sebe si cestou něco mumlal o lidské nevděčnosti. On jim nabízí takové rozumové bohatství a oni zatím … No co, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere. Zasmál se tomu a sám si tak pro sebe dál rozumoval. Doma si dal večeři a podíval se na zprávy, vyluštil sešit křížovek a šel spát. Přišlo mu to rozumné, ráno vstával do práce. A tak to šlo den po dni.
Jenže po čase už mu to začalo být podezřelé. Kam přišel, tam se za chvilku vyprázdnilo, už ho skoro nikdo nikam nezval, jeho staří kamarádi se mu vyhýbali, a když jednoho z nich náhodou potkal a zjistil, že mají kus společné cesty, ten si najednou vzpomněl, že něco důležitého měl ještě vyřídit a spěchal najednou jiným směrem. Co se to děje? Co to má znamenat? No nešlo mu to prostě na rozum. Doma se prohlížel v zrcadle, nenápadně k sobě čichal, ale nevšiml si ničeho podezřelého.
Až jednoho dne! Šel už na jeho konci z práce, slunce pomalu zapadalo a on si tak cvičně rozumoval, co o něm všechno věděl. Jak je veliké, jak je daleko, jaká je na něm teplota a …nevšiml si na chodníku pohozené banánové slupky a uklouzl po ní (dobrá, já vím, ale nic lepšího mě opravdu nenapadlo). Co vám mám povídat, pád to byl strašný: taška mu vylétla z ruky, nohy se vydaly za ní, ale zadek ho stáhl na chodník a on se na něm rozplácl, jak kamarádi Bystrozrakého.
Jenže! Každý rozumný člověk by vstal, očistil si oděv a pokračoval v chůzi. Ale on ne. Zůstal sedět na chodníku a překvapeně se díval přímo do slunce. To už bylo těsně nad obzorem a pomalu se za něj schovávalo. Zdálo se mu najednou nějak blízko, měl pocit, že se nedívá do slunce, ale za slunce, zvláštní teplo z něj si k němu našlo cestu a naplňovalo jeho tělo. Do všech pádem bolavých míst proudilo to teplo a on si s údivem uvědomil, že tomu vůbec nerozumí a nevadí mu to!
Domů přišel jako v mrákotách, v zrcadle si prohlížel svůj zvláštní úsměv, který na sobě zatím nikdy nezpozoroval, prohlížel si svůj byt, který mu přišel náhle nějaký jiný; věci měly najednou ještě i další významy, které u nich předtím neviděl. Šel spát a spal velice klidným a hlubokým spánkem, jako už dlouho ne. Probudil se svěží a v koupelně si znovu všiml svého zvláštního úsměvu.
Všimli si ho i v práci, překvapeně si prohlíželi Pana rozumbradu, který za celý den neřekl nic rozumného, nikomu nedal žádnou radu, nikoho nepoučil, nikomu nic nevysvětloval, jen tam tak mezi nimi byl se svým úsměvem a vypadalo to, že je tam snad i rád. Kolegové se po sobě dívali a občas si poklepali na hlavu a určitě to mělo nějaký další význam, ale i když to náš hrdina občas zaznamenal, bylo mu to jedno a úsměv mu z tváře nezmizel.
Opravdu byl mezi nimi rád. Naslouchal jejich rozhovorům, a i když to byly často řeči nerozumné, bavilo ho je poslouchat, bavilo ho je pozorovat, bavilo ho být jim nablízku a těšit se z jejich přítomnosti. Měl pocit, že je vidí a slyší poprvé v životě. Byly pro něj úplně noví lidé, uvědomil si, že je vlastně doteď vůbec neznal. A tak je pozoroval, tak jim naslouchal. Šel potom domů a povídal si se sluncem, které bylo zase kousek nad obzorem a které bylo i v něm a zdálo se mu, že je snad ve všem. A zase šel den za dnem.
Svého rozumu ovšem mohl pořád užívat, ale už ho nestavěl na odiv, už měl i smysl pro nesmysl. Občas dělal hloupého a nechal si od někoho poradit, nechal se poučit, poslechl si něčí rozumnou radu. A slunce v něm hřálo o to víc, a když šel z práce domů, cestou si koupil banán a slupku nenápadně pohodil na chodník. Tak si (ne)dávejte pozor, ať (ne)přijdete o rozum.