Byl jednou jeden muž a ten měl hluboko do kapsy. Měl do ní tak hluboko, že i když do kapsy strčil celou svou dlouhou ruku, na její dno nedosáhl. Pořád to zkoušel a sám sebe utěšoval, že na dně přece jen ještě něco bude a on tam dosáhne, ale postupně ztrácel naději. No ale kde vzít a nekrást?
Zrovna o tom tak usilovně přemýšlel, zády opřený o statný dub v městském parku, když v tom uslyšel zvučný hlas: „Pracuj!“ Naprosto ho to vyděsilo. Teda ne ten hlas, ten zněl sice přísně, ale zároveň v něm byla slyšet i laskavost a vřelost. Vyděsilo ho to slovo. Pracuj! Nedá se napsat, že by to slovo nikdy neslyšel, samozřejmě ho znal, ale nikdy si ho zatím nespojil se svojí osobou.
Byly dny, kdy se toulal městem a občas někoho pracovat viděl a někdy se na něj se zalíbením dokázal nějakou chvíli dívat. Tím chci říct, že prostě proti práci nic neměl, když tedy pracoval někdo jiný. Ale on? Kdo ho to vyzývá k takové činnosti? Jestlipak on sám se k práci umí postavit? Byla to vlastně jen myšlenka, která mu prolétla hlavou, ale kupodivu na ni dostal záhy odpověď.
„Rozhlédni se kolem a uvidíš mé dílo!“ Ozval se zase hlas. Muž se tedy rozhlédl kolem, ale málo tomu rozuměl. Jaké dílo? O kus dál viděl odpadkový koš, chvilku si myslel, že na něj snad volal pracovník technických služeb, dál si všiml pouličního osvětlení, které lemovalo hlavní stezku parku. Že by snad promlouval pracovník z této sféry?
Tak či tak, přestal se v parku cítit bezpečně a vydal se na periferii města. Pořád slyšel ozvěnu toho nebezpečného slova, a když zavřel oči, viděl jej. Dostal se do odlehlé zahrádkářské kolonie a bezcílně se toulal jejími uličkami v naději, že tento nepříznivě působící stav odezní a vrátí se mu jeho dřívější vnitřní bezstarostná pohoda.
Najednou v jedné zahrádce uviděl velice starou paní, jak se namáhavě natahuje k větvím jabloně, trhá zralá jablka a ukládá je do bedýnky. Chvilku ji z povzdálí pozoroval, pak se v něm něco pohnulo a jeho kroky zamířily k otevřené brance její zahrádky. Pozdravil ji a bez dalších slov natáhl své dlouhé ruce do větví a trhal krásná jablka a podával je staré paní, která je přijímala a ukládala.
Vždycky když jí podával jablka, jejich pohledy se střetli a přes počáteční překvapení a jakýsi vzájemný ostych, se po čase výraz jejich tváří proměnil, jejich oči si povídaly vlastní řečí a na tváři se jim objevil úsměv. Naplnili spolu několik připravených bedýnek na vozíku a stará paní řekla, že to už stačí, že víc už nemá kam dát. A muž chápavě pokýval hlavou, rozloučil se a měl se k odchodu. „Počkejte,“ pozdržela ho paní, přinesla ze zahradní chatky nákupní tašku, naplnila ji z nejplnější bedýnky a podala mu ji. „Za práci si zasloužíte odměnu.“
Ta věta jím projela jako blesk. Tak toto byla práce? Ta radost, kterou při trhání prožíval, je její součástí? Proč mu to doteď nikdo neřekl? Země se mu pod nohama točila na jednu stranu, hlava na druhou, oči staré paní ho hladili a on v ruce svíral tašku naplněnou jablky. Tak krásný den nikdy v životě nezažil!
Vrátil se zpátky do parku a znovu usedl pod svůj oblíbený dub. Z tašky vytáhl jedno jablko a z chutí se do něj zakousl. A velmi slabě se v něm ozvala ozvěna dříve slyšené věty. „Rozhlédni se kolem a uvidíš mé dílo.“ Podržel tu větu v sobě a znovu se kolem sebe podíval. Tentokrát ale viděl něco úplně jiného, jako by jeho oči teprve teď dovedly opravdu vidět.
Viděl stromy a keře, tak přitažlivě krásné, viděl trávu vyrůstající ze země. Slyšel ptáky švitořící ve větvích a vítr, který větvemi pohupoval a rozechvíval listí na nich. Zvedl hlavu a viděl modré nebe, viděl mraky na nebi. Slyšel radostný křik dětí z hřiště a poštěkávající venčené psy. Viděl jablko ve své ruce, nádherně červené na povrchu a úžasně sladké uvnitř.
Seděl opřen o kmen dubu a teď už věděl, že ten, který k němu promluvil se k práci postavit umí. A dnes se tomu začal učit i on.