Z ametystu srdíčko v dlani studí maličko,
pak druhá dlaň je zakryje a srdíčko zahřeje.
A než se dítko naděje kouzlo je tu milí, zlatí.
A že se zas někde ztratí?
Kdepak milá srdíčka.
To naše Země matička na stovky různých kamínků má.
A ten kdo dychtí, ten kdo hledá
jistě najde jen ten svůj.
A ty andílku při něm stůj, chraň ho veď a opatruj,
ať kamínek svůj v ručce třímá, dokud jeho duše dřímá,
od rána po celý den nechť je zlého ušetřen.
Poradím ti.
Poučím tě.
Podržím tě.
Pochválím tě.
Kapku zlata dám ti rád,
protože jsi kamarád.
Píšu verše kytičkám, zvířátkům i dětičkám.
Píšu verše dobrým lidem,
píšu verše s velkým klidem,
protože už dávno vím, co je nejkrásnější rým.
Hrad
Od časů pradávných stojí tam,
úplně nahoře a zcela sám,
hrad o kterém nikdo neví,
snad jenom dávné svaté zpěvy
a pohádky mluví o tom hradu.
Že cesta snadná do něj není,
že po té cestě číhá pokušení
a utrpení, pro poutníka, když jde sám.
Jeho věž se oblacích ztrácí
a kdo tou cestou jde, snad nevykrvácí.
A všechny své síly nechť sbírá k cíli,
když předtím přešel celé světadíly,
ať neklesne pár kroků před branou,
ať pouť ta se nestane prohranou.
Posledních krůčků pár,
kdo by se toho bál.
Vždyť bude pak svého žití pán,
nikdy už nebude na nic sám.
Kralovat bude s velkou mocí,
pomůže lidem od nemocí,
na zemi zavládne konečně ráj.