Každá rostlina musí mít kořínek,
každý potůček musí mít pramínek,
ke každé mamince patří tatínek,
jinak by na světě nebyl řád,
jinak by nikdo nic neměl rád.
Jinak by ptáčkové nevzlétli do nebe,
jinak by každý myslel jen na sebe
a místo hlavy snad pata byla
a žádná dobrá věc by se nezdařila.
Tak jak se za nocí sluníčko kutálí,
tak i já Tebe sleduji zpovzdálí
a má duše plesá, když slyším tvůj smích
a chválí nebesa, že roztaje sníh
a teplý paprsek se zas rozlije po kraji a
svět se rozzáří tisíci barvami,
které tě krásou svou doslova omámí.
To žádnému se o té nádheře nesní
a ani slovíčkem prozradit nesmí,
co v rajské zahradě oko zřelo,
však nikomu ve světě říct neumělo.
Stovky let hledání, na brány klepání,
potoky slzí, jež stékaly po skráních.
Že každý má své určité poslání,
se kterým přišel právě sem,
to aby pozdvihl rodnou zem,
která už dávno na toho čeká,
kdy z lidských zármutků vznikne řeka,
co do moře spěchá a odplyne v dál.
A ten co se bál, stojí opodál,
a kdo srdce šlechetné v sobě uchoval,
může teď za námi a žít jako král.