Pohádka o víle Elišce
Za devatero horami a devatero řekami bylo nebylo jednou jedno království. A jako v každém království i v tomto byl zámek a kolem něj překrásná zámecká zahrada. Byla plná roztodivných květin, mezi nimiž nejzvláštnější byl keř, který se vždy jednou do roka obalil do bambulatých modrofialových květů. Ten keř měl jméno hortenzie. Byl domovem jedné tuze krásné víly, jménem Eliška a ta měla na starost každičký květ, aby krásně kvetl, aby měl dost rosy, aby se včas otvíral a zavíral a aby ani na jeden z nich nezapomněli motýlci, včelky a čmeláčkové. Byla to víla pomocnice, velice pracovitá a užitečná.
Jednoho dne, právě když pomáhala stavět hnízdo jedné pěnkavičce, která pravidelně přilétala a odlétala někam do dálky, si povzdechla. Ty si pořád někde lítáš a já musím sedět doma. Taky bych chtěla vědět, jak vypadá svět. A čím více nad tím přemýšlela, tím byla smutnější a smutnější, práce už jí nešla tak od ruky ani svou písničku už tak krásně nezpívala. I keři z toho bylo celému smutno a tak povídá. Děvčátko moje, já dávno vím, co tě trápí. Chtěla bys poznat svět viď? No tak běž.Budu na tebe myslet a budu se za tebe modlit, ať se ti v něm nic nestane a až se zase vrátíš, budeš mi vykládat, co všechno jsi viděla a zažila, už teď jsem moc zvědavý. Spolkl slzu, protože i stromy pláčou a rozevřel náruč, aby milou vílu jemně položil na zem.Eliška už na nic nečekala, roztáhla křidélka a byla pryč.Keř si povzdech a čekal. Čekal celý den a tiše doufal, že do večera bude Eliška zpátky.Ale už se stmívalo, už padala tma jako temná deka, ale děvčátko nikde.Ani oka nezamhouřil, aby mu něco neuniklo, ale sluníčko už se vykutálelo na oblohu a nikdo nikde. Snažil se věřit, že se jeho víla má jistě dobře a že je v nějakých dobrých rukou.Uplynul rok, květy už dávno opadly i listí spadlo a na jeho větvičkách se zachytily první sněhové vločky.A keř čekal a čekal.čekal rok, dva, pět. Čekal deset let.A víla se stále nevracela.Copak jsi na mě úplně zapomněla???
Zapomněla. Jen jak vylétla z rodné zahrady, nestačila věřit svým očím. Tolik květin, které nikdy neviděla, stromů, zvířátek, až jí oči přecházely.Svět se jí zdál duhový, voˇavý, zkrátka překrásný. Chvíli si jen tak poletovala a užívala si svobody, ale pak si řekla: musím si najít nějaké kamarády. A dala se do hledání. Tam vlezla do tulipánu a hned měla kamarádku včelku. Tu nakoukla do lesní nory a už měla kamaráda jezevce.Vylezla na strom a už byla její kamarádkou i veverka. A kdo se na Elišku podíval, tem se s ní zkrátka chtěl kamarádit, taková to byla šikovná a milá holčička.
A tak si bezstarostně pobíhala po lese, poletovala nad vodní hladinou a usínala v dutině stromu mezi malými datlíky. Všechno ji bavilo, všechno ji zajímalo. A tak plynul den za dnem, rok za rokem a víla začala mít takový nějaký divný pocit, že jí snad něco chybí.V noci se jí zdávalo o zahradě a zámku a že má nějaký úkol.Ale ráno se pak vzbudila a nic si z toho nepamatovala. A každý den byla zamlklejší a zamlklejší a ptala se zvířátek a květinek, jaká to nemoc to na mě jde? Nemám už žádných sil, ani mě už nebaví si hrát, už se mi tu ani nechce být. A tak chodila, hlavičku až k zemi svěšenou a nikdo by v ní nepoznal onu šťastnou a veselou vílu.
Až jednoho dne. Zabloudila ke křišťálovému vodopádu, sedla si na zem a dala se do pláče.
A tu se z křišťálových kapiček vody vynořila překrásná paní oblečená do šatů z perel a drahých kamínků. A povídá: vím co tě trápí děťátko. Ztratila jsi cestu domů, viď? A Eliška povídá: Vůbec nevím, co mám dělat. Jestli jít napravo nebo nalevo, dopředu nebo dozadu. Já to nevím. A nikdo mi to nechce říct. Vodní víla se usmála a povídá: tady máš. A podala jí řetízek s malým klíčkem. Kam bude tento klíček pasovat, tam bude tvůj domov. A zmizela.Eliška ani nestihla poděkovat, popadla klíček a ubíhala jako o závod. Ukázala jej kamarádům, všichni dali hlavy dohromady a přemýšlela, co s ním. Ale ať přemýšleli jak přemýšleli, nikdo na nic nepřišel.A tak když už měli hlavičky celé polámané z toho přemýšlení, lehli si do kupky sena a usnuli.A tu se Elišce zdál zvláštní sen. Kráčela po velkých schodech na vysoká kopec, na jehož vrcholku stál zámek. A v něm v nejmenší komůrce nejvyšší věžičky viselo na zdi zlaté srdce a uprostřed něj byla malinká klíčová dírka. Á tady patříš potvůrko, zasmála se a otočila klíčkem. Otevřely se malé vrátka a Eliška škvírkou nahlédla, co je za nimi. Uviděla divukrásnou zahradu a uprostřed ní keř s modrofialovými bambulatými květy.
A v tu ránu se probudila. Vždyť já na něj úplně zapomněla! Můj keř! A nechala všeho a utíkala a utíkala a běžela dlouho, protože už mezitím byla na druhém konci světa. Nožičky se jí bořily do bláta, křidélka měla celá potrhaná a dech už dávno ztratila po cestě. Dokud mohla běžela a když už nemohla, spadla na zem a zůstala ležet. Když pak otevřela očka, uviděla větvičku, jak se nad ní sklání a známý hlas jí povídá: vítám tě holčičko. Tak přece jsi na mě nezapomněla. Něco tu pro tebe mám. A její milý keř jí podával jakési zvláštní placaté dřívko se šesti strunami. To kdybys náhodou měla dlouhou chvíli a usmál se na ni tím nejkrásnějším úsměvem.Eliška chňapla nástroj, párkrát brnkla a pak se jí zpod prstů ozvala krásná písnička. Keř si spokojeně pobrukoval, včela čmeláci, motýli i ptáčkové přiletěli blíž, ať i oni slyší tu krásnou melodii. Večer se pak víla ke svému keři přitulila, povídala mu, co všechno e světě zažila, keř ji přikryl větvičkami, poslouchal, houpal svoji malou vílu. A byl šťastný. A jestlipak víte milé děti malé i vy velké, kdo je tím keřem, kterému je bez vás tak převelice smutno? Ano správně. Je to váš tatínek. Dobrou noc.
Pohádka o princi Lukáškovi
Bylo nebylo. V jedné daleké zemi, kdysi dávno se narodil jedné hodné mamince chlapec. V den, kdy se narodil, přistoupila k jeho postýlce víla, která osud spřádá a povídá: milý chlapče, dávám ti do vínku, že budeš silný a statný a udatný, zároveň však moudrý a laskavý, budeš štěstí a radost rozdávat každému, kdo to bude potřebovat. Ale svou opravdovou sílu, kterou nikdo nepřemůže získáš teprve tehdy až nalezneš svoji růži. A s těmito slovy se rozplynula. A opravdu. Princ Lukáš, tak se totiž ten chlapec jmenoval, rostl jako z vody. Ve třech letech vypada jako pětiletý, v pěti jako desetiletý a než se maminka s tatínkem nadáli stál před nimi kluk jak buk a kuráže měl tolik, že by se před ním i obr dal na útěk.
Jednoho deštivého večera, když venku právě řádila bouřka a blesky se na obloze jen klikatily, začala maminka chlapci vyprávět příběh o rytíři a jeho růži. Byl to příběh starodávný a Lukášek poslouchal ani nedutal. A začalo mu vrtat hlavou, jaká asi je ta moje růže, tuze rád bych ji viděl. A od té chvíle už na nic jiného nemyslel, než že ji musí mermomocí najít. A jednoho rána, když se celá rodina sešla u snídaně, Lukášek vstal od stolu a povídá. Maminko tatínku, odcházím do světa, hledat svoji růži. Mějte se tu hezky, myslete na mě a držte mi palce. Rázně se otočil a byl pryč. Šel dlouho a daleko a kudy šel, tudy přemýšlel. Jak ji vůbec poznám? A kde ji vůbec najdu? Ale pak mávl rukou, jestli na mě někde čeká, tak mě k ní už nohy samy zavedou.
Přišel do jednoho města a tam uviděl na cestě děvčátko, které šlo bosky, nožky mělo celé krvavé, byla to žebračka. Neměla nic než pár špinavých hadříků na sobě a ušmudlaný obličej. Nemáš kousek chleba? Ptá se dívenka. Mám. Odvětil Lukášek a dal jí všechno, co mu ještě zbylo.Pak se dali do řeči, Lukášek vykládal, co všechno po cestě zažil.Pak se i holčička když slupla chleba dala do vyprávění. A pak z Lukáška vypadlo: nejsi náhodou moje růže? Ale dívenka se zasmála a byla pryč.A tak šel chlapec dál. Šel a šel až došel na břeh velikého rybníka. Na břehu zase seděla nějaká dívka a hořce plakala. Uplavala mi lodička. Povídá . Tatínek je rybář, ale je nemocný a já musím místo něj lovit ryby, abychom neumřeli hlady. Neboj se, já to zařídím, povídá Lukášek. Skočil do vody, chytil loďku a a přitáhl ji k holčičce na břeh. Nalovili plno ryb, některé si upekli a mezitím se Lukášek nenápadně zeptal: a nejsi ty náhodou moje růže? Holčička se zasmála, pokrčila rameny a tak se rozloučili a šli každý svou cestou.
A dny ubíhaly a chlapec šel a šel. Přišel do hlubokého lesa, kde byla černočerná tma a nebylo vidět ani na krok. Kde teď přenocuju? Pomyslel si a jen mu to problesklo hlavou, o něco velkého zakopl. Auvajs, zaůpělo to cosi. Co tu děláš? Lekl se chlapec a spadl do mechu jak široký tak dlouhý. Já jsem se ztratila, ozval se zase ten tenký hlásek a z roští vykoukla rozcuchaná hlavička. Copak je ten svět plný samých nešťastných děvčátek? Pomyslel si Luki. Pořád musím někoho zachraňovat. Chytni se mě pevně za ruku a jdem. A tak šli. Neviděli sice zhola nic, ale věřili, že nakonec přece jen někde to světýlko musí najít. A taky že našli. Po hodině cesty se před nimi otevřel palouček a na něm stála chaloupka. Bydlela v ní babička kořenářka a právě vařila houbovou polívčičku. Pěkně oba uvítala, pohostila a pak jim ustlala na seně. A než všichni zavřeli oči, zeptal se Lukášek babičky a nevíš, kde mám hledat svoji růži? Dívenky už se ptát radši neodvažoval. Inu chlapče, to ti prozradí jedině tvoje srdíčko. Nikdo jiný. Děkuji babičko, aspoň někdo mi radu dá. Pak zavřeli oči a spali-
Ráno pak Lukášek vyskočil na obě nohy a upaloval dál. Šel a šel, až došel do města a tam bylo všechno potaženo černým suknem, nikdo se neradoval, nikdo nezpíval a všichni plakali a bědovali, protože do země přiletěl hrozný drak a každý den si vybral jednu dívku, která měla životem zaplatit. To se Lukáškovi pranic nelíbilo. Takové řádění. Copak tomu nikdo neudělá konec? Ale všichni byli tak vystrašení , že se nikdo neodvážil vztáhnout na dračí potvoru ruku. A tak si náš chlapec nabrousil meč, vytáhl kopí a vydal se k jeskyni, kde ta obluda měla svoje doupě. A jen co se ze sluje vyvalil kouř, skočil Luki dovnitř a švih, švih, než se obluda stačila nadechnout, už jí chyběly čtyři hlavy a za chvilku už neměla ani jednu.
Uf, oddechl si chlapec, ale dává mi ta moje růže pěkně zabrat než ji najdu, pomyslel si. Ale nevzdával to a šel dál. A šel a šel až šel už tak daleko, že ani nevěděl, kde vlastně je. Ocitl se v nějaké úplně cizím království a protože už dlouho nepracoval a už neměl co do úst, nechal se najmout jako královský zahradník. Měl za úkol starat se o královskou zahradu, ale byl to úkol nelehký, protože královská zahrada byla začarovaná. Květinám se nedařilo, vadly, žloutly, lezli po nich oškliví brouci a mšice a byla tak zarostlá plevelem a trním, že si s tím nikdo nevěděl rady. A tak Lukášek chodil a zaléval a ošetřoval, ale nic nepomáhalo. Zahrada byla čím dál ošklivější a místo vůně se do kraje linul nepříjemný zápach, který odpuzoval každého široko daleko. Jednoho dne už toho měl náš chlapec právě dost. Taková práce a k ničemu. A tak si sedl vedle chodníčku. Vždyť já jsem ještě malý. Nikdo mě to nenaučil. Nemůžu vědět všechno. A horká slzička mu ukápla na zem. Tam se zachytila na jedné květince, už celé zvadlé, zkroucené, ale jakmile se jí dotkla, v tu ránu se květinka napřímila, roztáhla lístečky a zavoněla do kraje. Chlapec na to kouká a tu mu srdíčko nějak zvláštně poskočilo a začalo bít jako zvon. Moje růže. Ty jsi moje růže! Sehnul se , aby si přičichl a tu se rázem květina proměnila v překrásnou dívku. Usmála se na něho a v tu chvíli jako by se svět rozzářil. Děkuji ti Lukášku, že jsi mě zachránil. Tak dlouho tu na tebe čekám. Už jsem se bála, že nadosmrti zůstanu v téhle zahradě. Přistoupila k němu a podává mu zlatý pohár. Lukášek ani nedutal, napil se a … vjela do něho taková síla, jakou ještě nikdy nepocítil, vytasil meč a sekal a sekal do všeho toho trní a roští, tu máš a tu máš, vy tady vůbec nepatříte, pryč s vámi. A prosekal se až k altánku s fontánkou, ze které prýštila živá voda. Tou vodou pak celou zahradu pokropil a zahrada se rázem proměnila, květiny se začaly rychle napřimovat, vykvétat a vonět na všechny strany. A uprostřed zahrady naráz vyrostl ze země zlatý zámek. To je náš domov povídá dívka, vzala chlapce za ruku, prošli branou a pak stoupali po zlatých schodech do svého nového království. Tam pak svorně žili, měli spoustu dětí, krásných dívenek růžiček a silných statečných chlapců.