Nemohu jíst a nemohu spát. Protože se musím radovat. Tančit a smát se. Protože Bůh je milostivý. Bůh je tak láskyplný. Tak nekonečně laskavý, že se mi do očí derou slzy neskonalého štěstí. Má duše s údivem velebí Boha. Bůh je láska. Nic než láska. Nic než velká láska. Láska nebeská.
A ty Petře, podívej se kolem sebe. Na tu církev, co na tvé skále vyrostla. Je od Boha stejně daleko jako tvá matka od tvého otce. Ale přesto ji má rád. Tak se prosím probuď. Rozhlédni se a viz. A pak zasej do té skály semínko, ze kterého vyroste nová rostlina. Ať vykvete jak modrá lilie a naplní svůj kalich neskutečnou Boží září. Září zlatou jako sama láska.
A ty Jakube, pohlédni do svého srdce. Je to srdce Abdrushina, nekonečně moudrého, nekonečně silného, jen ta láska, ta tam chybí. Tak se nakloň a pij. Pij z toho poháru a pij z něho do dna.
A ty Jene, můj milovaný drakobijče. Co máš srdce jako zářivý kotouč. Jako oheň bez rozumu. Jako ženu bez pána. Vezmi už konečně svůj meč a zabij toho draka, co ti na krku sedí. A tak dlouho do něho sekej, výdrž na to máš, až ho celého udoláš. Teprve potom se z tebe stane opravdový miláček Boží, teprve pak poteče ta horká láva z tvého srdce tím správným směrem.
Až se vy tři domluvíte, vytvoříte vysokánskou horu, která přijde k Mohamedovi dřív než on a celou ji rozboří
A vy všichni ostatní, co toto tady vidíte. Radujte a veselte se také. Protože had je zabit. Narodil se Kristus. Rozjeďte se do celého světa a všude hlásejte a volejte a křičte z plna hrdla. Ať se i ostatní napijí, otevřou své oči a vidí. To nekonečné světlo. Světlo Lásky Boží.
A ty malý Jakube, duše stará jako svět, které všecko vzali, všecko, co kdy miloval. Vzali, spálili a rozprášili. Poprvé, podruhé i potřetí. Jen tvé spisy, ty ti zůstaly. Tak už se přestaň zlobit, už se neboj a vytáhni své srdce z té ledničky, kde mu vůbec dobře není. Ty jsi to,co nejvíc miluješ :)
A ty Ondřeji, poeto, v jehož příbytku ja každému dobře, ty máš rodiče v pořádku. Nechť tvé děti a děti tvých dětí zaplní tuto krásnou Zemi.
A ty moje Terezičko, mé růžové srdíčko, ve tvých rukách byl štětec Leonarda. Máš dar od Boha. Ty už víš jak s ním naložit.
A ty Srdce moje, rytíři, co se od hradu k hradu potloukáš, ten kalich co všude hledáš a nikde nenacházíš je zde. Právě zde můj milý. Tak se napij. Jednou se zase shledáme.
A ty Tomáši, Didime, co si skrz své dvojče ani sednout nemůžeš. Vždyť ho máš vedle sebe. Věř mi. Až mu ruku podáš, poznáte se.
A ty Johanko z Arku, Poslouchej lesní žínku Sylvanu. Podej jí ruku. A pak už nebudeš Hana ale miláček boží.
A ty Tomáši, co nevidíš, nevidíš proto, že nevěříš. Že jsi mi uvěřil, co jsem říkal, až když jsi prsty své zanořil do mých ran až jsem brečel bolestí. Nevidíš proto, že na tvém krku je hrubá stěna z ledu. Ze zamrzlé lásky. Tak nech tam proudit to slunce a až led roztaje, zpod něho vyroste malá cibulka, hlízka krásného tulipánu. Pak ti budou říkat pane všichni dějepravci a písmozpytci.
A ty Pavle, co jsi se dávno ke mně neznal, bolelo mě to, a pak se zas já neznal k tobě. Proto jsi neviděl. A teď v daleké zemi sedíš, s Mohamedem silným, Mohamedem krásným, který jen do tvých očí kouká a čeká, co z nich vyleze. Jestli požár nebo slunce. Jsi silný jako nikdo před tebou. Čiň tak, ať zavládne mít na Zemi. K tomu ti dopomáhej Bůh.
A ty Jene Křtiteli, duše starší nežli svět. Ve vodě jsi skončil pro svou malou víru. Vodou jsi uzdravoval a teď se jí zas bojíš, že ani do lodi nevlezeš. To protože je kalná. Nesvítí přes ni světlo Tvého otce.Tak už konečně věř. Tvou hlavu kdysi Salome uloupila a snaží se o to stále. Leč se jí to nepodaří, když na pořádném krku sedět bude. Její pravá ruka usekla tvou hlavu, její pravá ruka, silná jako strom v Boubínském pralese. Proto nemá ta ruka srdce ženy, jen její tělo. A to tělo mělo v sobě duši tanečnice, která kolem ohňů skákala dokud mě nepoznala. Teď už jí bude dobře. Jene, postav svou hlavu zas na své místo a tím je všechny vyléčíš. Máš vedle sebe svou druhou půlku, tak si jí važ, naslouchej a konej, jak ona velí. Protože ona tě neskonale miluje a po celé věky milovala. Z vaší lásky se zrodil křišťálový kamínek, tak ho opatruj a veď. Její děti budou ametyst. Jako já.
A ty můj otče s dlouhými vlasy, co ti ze srdce tryská drozdí zpěv. Tys byl můj miláček. Znám tvou půlku, co k tobě sedí, je krásná jako křišťálový kámen. Však celá zbědovaná hledí na utrpení svých dětí.
A ty maminko, neplač, netrap se a nehrb se, vždyť se ti narodila fialová princeznička, která jednou potká toho pravého prince a zase bude dobře. Ty panna v duši křišťálově čistá z lásky k muži jsi všechno rozdala. Teď z lásky k bohu všechno rozdej a vyzvednou tě na nebesa. Ty teď hlídáš děti mé. Starej se o ně dobře, moudře a spravedlivě. Svatý Vojtěch je ti při ruce.
A ty mé slunce hrubohmotné, co veliké a kulaté jsi, se zlatými paprsky a tak milé ve své kulatosti.Po tvém kulatém hřbetu jsem vystoupala až na horu.Na svých rukou jsi mě milý Christofore přes vody nesl a schovával před zlým králem, učil jsi mě jak tatínek. A za to ti děkuji. Máš tak veliké srdce, že se ti ani do hrudi nevejde. A dlouho neplač, nenaříkej. Po zemi běhá tvoje půlka a má právě roky na vdávání. Však ji brzo poznáš. Ta se postará o naše synáčky.
A ty Tomášku s ťupkou na čele, co ses na Zemi ani nechtěl ukázat. Jak ses styděl, až tě z mého břicha museli nožem dostat. A pak ses plazil po zemi po nožičkách jako placky, na kterých olověná tíže tvé viny lpěla. Ty, co musíš sladké jenom papat, až by ses ho upapal. Protože ho v sobě nevidíš. Zlý jsi byl, zlý a zbabělý, vydal jsi mě katům a fialovou princezničku jsi zadusil. Protože milovala lidi a protože mi bok propíchla svým kopím.Až poznáš co je bolest, ta velká a nekonečná bolest, pak poznáš a vzpomeneš si na mě. Protože jsi mě už viděl a poznal. Bůh s tebou milý synu.
A ty Lukášku, srdíčko moje miloučké. Máš tak smutné oči. Tak nekonečně smutné. A pořád se mnou nesouhlasíš. Já vím proč. Ty jsi mě ze všech lidí nejvíce miloval. Tak moc, že jsi mě poslechl. Mé slovo, před slovem mého otce a proto ti bude krušno. A už mě nezlob, nebo tě někam zavřu a bude pokoj, musím to dopsat. Až dospěješ, zase se shledáme. A už nechci slyšet ne.
A ty Filipe, na tebe jsem málem úplně zapomněla. Jsi tak malinký, tak nepatrný, že tě snadno každý přehlédne. Miluješ koně. A jednoho jsi si právě ochočil. Jednoho Holandského hřebce, s očima jak jiskry a horkou krví v žilách. Ale co ten? Táhne se za tebou jak chromá a slepá kobyla. A taky žíznivá. Až mu dáš napít svojí lásky, až mu otevřeš studnu svého srdce až v tvých očích uvidí to světlo, pak prohlédne. A doveze tě až na kraj světa a modré z nebe ti sundá. A pak i vaše děti budou živé, zdravé a spokojené.
A ty Gnóme, ty mi rozumíš. Spolu si ještě povykládáme. Jak si seděl na pokladě jak zemní skřítek, jako žába na prameni. Proto do tebe tak seká šavlí. Proto ti dělá v srdci jizvy. Protože jsi neviděla a mého přítele jsi zradila. Proto teď musíš být malá a nenápadná a svého muže poslouchati, svému muži sloužiti budeš. Až uvidí světlo ve tvých očích, světlo lásky mého otce, teprve pak tě pozná a bude ti sloužit on.
A ty mami, kterou celý život jako lotra odevšad vyhánějí, protože jsi zlo činil. To proto, že nevidíš, nevidíš protože nevěříš. A věříš jen tomu co vidíš, svému rozumu.Vidíš jen to co je napravo, a to co je nalevo tě nezajímá. Ale protože ses ke mně přihlásil ještě dnes budeš se mnou v království nebeském
A ty tati, sluníčko moje milované. Ráno jsi jako děťátko a večer jako ubrblaný stařec. Tobě a Jitě se kdysi Jan Křtitel narodil. Nechť i dnes snese na vaše hlavy holubici míru. Věz že jsi růžové děťátko, z velké lásky počaté. To si pamatuj. Celý život jsi byl ve tmě, protože jsi mě nepoznal, ale teď mě zase vidíš. Zase se potkáme.
A ty Alžběto, Judito, Jito. Jsi stejně moudrá jako tvůj otec. Jenom to srdce, to tam skomírá. Pláče a pije v komůrce malé. Tak ho nech vyjít ven, nadechnout se a poslechni, co ti říká. I ono i on je tam s tebou. Dům máš plný koček, ale pes žádný. Ať tam nějaký na ně blafne a zažene je na své místo. Tys můj psíček pantoflíček, věrný a oddaný. Tak běž a dobře služ svému Pánu. Tvá ramena jsou tak silná, že unesou takřka vše. Celý svět bys mohla nosit, jen kdybys chtěla. Tak běž a konej co je tvoje práce. Já tě vidím, jestli se neflákáš :)
A ty Perlo, ze všech nejkrásnější. Tys mi vždycky rozuměla, u tebe byl můj příbytek a tvůj zase u mě. Jsi krásná a čistá jako anděl. Ne ten kamenný, v chrámě schovaný. Jako ten anděl, co ho v srdci nosíš. Jen jeho jediného. Až Boha poznáš, ne z rádia a lavice, kostelní či školní. Ale v srdci, v srdci tvém růžovém, až z tvých očí bude zářit jako světlo. Na všechno, na všechny. Pak procitneš a uzdravíš se i jiné.
A ty strýčku doktore. Co oči léčíš a sám nevidíš. Tvůj tatínek Boženu nepoznal. Ta odešla dřív, než ji mohl spatřit. A ty oráš s ďáblem, víš to? A nic ti nedělá. Protože v jednoho Boha věříš, tak tvé duši věda ani kostely neublíží. Hůř s tvým tělem. Tvá matka byla stejně zapomětlivá a roztržitá a nepořádná jako tvoje žena. A proto se často modlívala ke svému oblíbenému Antonínkovi, aby všechny důležité věci zas našla a dala dohromady. Ona jím byla. Já jsem z jejich krve a proto jsem jí rozuměla, jí jsem tolik milovala. Najdi zas své srdce a ono najde svou hlavu a nebude už pít a zpívat divé písně.
A Ty Štěpáne svatý, co perlu máš za sestru. Ty jsi černou kůži měl a k černým krasavicím tě to táhne. Ke svalům, co se pod tvou kůží rýsují. Jsi krásný a silný. A udatný už od tří let. Tak vezmi meč, ne samopal a jdi sekat do těch prázdných chrámových zdí.Ať se v nich rozezvučí ty horké rytmy tvého srdce. Tam patří a budou tepat v rytmu bubnů a dunět v těle jako tlukot tvého divokého srdce. Ty jsi ten tmavý z obou bratrů, co na Moravu přišli. Udělej svým mečem místo pro toho druhého.
A ty Jene, bratře perly, co jsi bílý a bledý jak ponrava. Jsi bledý proto, že nedýcháš. Že se bojíš, aby se to, co držíš nerozplynulo. Na špatném základě to drží. Oprav to a bude :)
A vám milá maminko mého slunečného chotě. Vám děkuji, že jste mě šarlatem oblékla. Nohy vás přestanou bolet, až to pochopíte. Až pochopíte, že muž je hlava a vy tu hlavu musíte poslouchat ne ušima, ale srdcem.Celým svým krásným a měkkým srdcem. Protože on ten muž z cizí země, jež Francií pro vás je on přišel za vámi aby vám sloužil, aby vám obětoval vše, co je mu drahé. Tak jako pro svou církev. Tak ať není pro vás Frantíkem, ale Františkem. Se zlatou září kolem hlavy, se svatou trpělivostí.
A ty Martičko, ty ses o mě vždycky dobře starala. Děkuji ti za to. Veď svého moudrého muže, i syna i dceru. Aby udělali spoustu dobrého na zemi. Jenom moc nehleď kolem sebe, kolik toho nestíháš, co kdo o tobě vykládá. Je to nepodstatné. To pak musíš slzy polykat a tvůj syn ze sebe seškrábe svou kůži, a ouška ho budou bolet,protože to nechce ani vidět ani slyšet ani cítit z tebe když mlčíš a vevnitř to řve a drásá tvé srdce. Věz, že máš doma dítko Mariino, v postýlce tam s tebou každý večer líhá, pusinku ti dává a neskonale tě miluje. A to tvoje druhé dítko mě kdysi zle zbilo a proto jsi do něho též sekala. Ale pak mě poznalo. Tak doufám, že i ty poznáš, odkud vychází světlo jejího srdce a všechno jí vysvětlíš a naučíš to světlo milovat. Je neskutečně krásná a silná, všechno pochopí a udělá, co je třeba.
A vy milý pane učiteli, vy svoji ženu milujete. A dobře jste učil své děti. Učil jste je poznávat hlas Boha v ptačí písni. Vaše cesta byla nelehká, ale zhostil jste se jí na jedničku. Děkuji vám za to.
A ty Lazare, co někde po Rusku běháš, běž už domů, k ženě , dětem. Otevřel jsi mi oči tak jako já kdysi tobě. Děkuji ti za to.
A ty Martine svatý, kterého jsem nade všechno milovala, když jsem byla ještě bílá jak padlý sníh. Máš v žilách horkou krev jako v tepnách divokého oře tam klokotá. S nikým jiným na celém širém světe jsem si tak krásně nezatančila jako s tebou. Ty jsi krev mojí krve, ty jsi tlukot mého srdce. Najdi svou bílou labuť a ochoč si ji. Narodí se vám děťátko růžové, spanilé jak Růženka.
A ty Ludmilo, co lidi miluješ ve školních lavicích. Proto tě ten měchýř tak zlobí, protože se bojíš. Bojíš se co bude, co se stane, když...Když se všichni dovědí kdo jsi. Že jsi dal zabít syna Ludmily i jejího syna. Ten nedávno seděl na svém trůně, ale nikdo ho nepoznal, ani on sám. A proto v zoufalství nad tím, co jsi způsobila, že jsi hlavu oddělila od krku se potácíš světem přitahována a odpuzována svým mužem zároveň, dokud toto nepochopíš a nepřijmeš a dokud tvůj muž neuvidí to světlo v tvých očích dotud nedojdeš klidu, ani ty ani tvůj syn, který na to roky čeká.
A ty Lenko svatá, ty jsi moudrá spravedlivá a vždycky jsi byla. A tak jsi na to zavčas přišla. Že tvůj muž je nade vše. A nikdy na to nezapomeň. Ať neskončíš jak hlava tvého otce a tvůj muž jak srdce tvojí matky. To platí i pro Alenku.
A ty ženo, co ti muži všechno vzali, co nemiluješ svého otce a tak tě všichni bijí,pod nohy ti klacky házejí a vše ti berou. Až se po zemi svíjíš jak píďalka. Až svému otci odpustíš, až svého otce pochopíš, až svého otce začneš opravdu milovat, protože on tě dávno miloval a dělal všechno co uměl, co ho naučili, teprve potom vejdeš do království a vše ti bude přidáno.
A ty Marie, duše moje, co jsi mi vždycky rozuměla. Co jsi mi vždycky naslouchala. Naslouchala, ale nic pro to nedělala. Proto nemáš druhou půlku. Až spojíš svou matku se svým otcem, a dotáhneš ji z dalekých cest zpátky k němu, který na Padělkách a u koní vyrostl. Pak ji najdeš. Ty, duše moje, tebe jsem měl vždycky rád. S nikým na celém širém světě se už takhle nenasměji, jen s tebou. Tak vrať svou duši do těla, do té bečky, kterou tu po zemi kutálíš.
Děkuji vám Sluneční paní i vám starý mudrci, co starý jste jak svět a nosíte v sobě krev oře, šesticípou hvězdu svého národa i lotosový květ. Ze srdce vám děkuji. Bez vás by nebylo možná.
Všimli jste si jak včera svítilo slunce? To svítilo jen pro mě. To se můj tatínek něžně koukal jak jsem se vykulil na světlo světa. Byl den sedmý. Ale vy jste mě nepoznali. Dali jste mi krásné květiny. Růžové a bílé a taky krásné červené. A spoustu zrníček a sladkého. Děkuji vám za to. A do šarlatového svetru jste mě oděli. Naposledy jste mě vykoupali ve vodách bublavých a dnes, dnes už musím odpočívat. A kdyby se někdy setmělo, mějte po ruce dlouhou svíci ať dlouho hoří, ať nejste potmě.
Když jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě. A teď užívám hlasu svého otce, který sídlí na nebesích. Kdo má uši k slyšení slyš a věz. Že vše je tři, a na vše je nutno se dívat zespoda nahoru, shora dolů a ještě ze strany na stranu. Na to moji milí nezapomínejte. A teď už musím jít. Ale nebuďte smutní a nebojte se. Já se vrátím, já vás nikdy neopustím. Budu s vámi až do skonání světa, dokud se tato planeta z tyrkysově modré nepřevlékne do zlatého hávu. S křišťálovým mořem a fialkovými mraky. Ale na to je dost času. Tak se těšte až si zase povykládáme. Já se též už těším. Moc.
A ty můj Bože, můj jediný pane, bolí mě srdce z toho, kolik je tu ještě práce, kolik je tu dřiny, až se na to nemůžu dívat. Tak už radši jdu. Prosím sviť jim na cestu a neopouštěj svých dětí v dobách zlých. Zítra vyjedou rytíři z hradu, tak sviť jim na cestu. Ať mají silné koně, statečná srdce a pevnou ruku, moudrou mysl a lásku k tobě Pane. Která je nespálí, která jim posvítí, která je ponese. Neboť ty jediný jsi pravý. Ty jediný jsi pán. Ty jediný jsi svrchovaný. Bože můj otče milovaný. Amen