Otázka školství se v současné době objevuje v diskuzi na stránkách Agape a protože mě toto téma velmi zajímá, ráda bych napsala svůj pohled na věc. Přitom bych chtěla zohlednit tu skutečnost, že v mé rodině již ve čtvrté generaci působí řada mých příbuzných ve školství, a to ve všech jeho úrovních, stejně tak jako mnozí moji přátelé. Sama jsem se pak věnovala v minulých třech letech jedné problematice ve vzdělávání, mluvila s řediteli i pedagogy jednotlivých škol a účastnila se také jednání zřizovatelů těchto institucí, tzn. zastupitelů měst, kraje i MŠMT.
Předně musím vyjádřit obdiv k těm, kteří ve školství pracují, ať je to kterákoliv jeho úroveň a to včetně škol mateřských. To, že náš kvalitní systém vzdělávání stojí dosud na nohou, je zásluhou především těchto obětavých pedagogů, kteří svoji práci berou jako určité poslání. Ano, mohou existovat výjimky, ale vzdělanost je pořád ještě platná hodnota, která přidává lidskému duchu na rozměru, a to si mnozí učitelé plně uvědomují. Náš školský systém ale nutně potřebuje reformu, jinak se bude úroveň vzdělávání v České republice prudce snižovat a žádný entuziazmus už tuto skutečnost nezachrání.
V souvislosti s tím proto nedokážu pochopit, proč taková spousta rodičů považuje za dobrou budoucnost svého dítěte, když se toto odebere po absolvování základní školy na školu střední. I v situaci, kdy dítě už na základní škole vykazovalo průměrný nebo dokonce podprůměrný prospěch. Až na výjimky se totiž dítě ve svých výsledcích nezlepší, spíše naopak, a tento trend, kdy na střední školy přicházejí i děti, které tam ve skutečnosti nepatří, prudce snižuje úroveň středního školství jako takového. Vyučující profesoři pak totiž nezbytně musí zjednodušit výuku, což samozřejmě vyhovuje studentům průměrným, ale poškozuje ty nadanější. Tato tendence pak vede k tomu, že se stále více objevují soukromé a jiné výběrové střední školy, kam odcházejí nadanější žáci studovat a tím se i nadále snižuje kvalita výuky na těch zbývajících.
Také se musím ptát, proč s tak dehonestujícím přístupem zacházíme s výukou řemesel. Nevím, jak vy, ale já když potřebuji dobrého řemeslníka, je to jako bych hledala jehlu v kupce sena. A to neplatí jen o technických profesích. Najít šikovnou švadlenu, která umí ušít košili (ne nejsem dáma, která šije v salónech, jen mě moje babička, prvorepubliková švadlena, naučila rozpoznat kvalitu a tuto bohužel současná asijská produkce nesplňuje) anebo pekaře, který umí upéct tradiční chléb (celozrnný s kváskem), je také skoro nemožné, byť už se stále častěji někdo šikovný do tohoto poctivého řemesla znovu pustí. A proto si těchto mistrů v tom kterém oboru velice vážím a považuji je za sůl české země.
Obdobně se dá charakterizovat vysoké školství. Velice ráda budu přispívat ze svého výdělku na nadané studenty, protože my skutečné odborníky z vysokých škol potřebujeme. Při pohledu na úroveň mnohých absolventů vysokoškolského studia mi však připadá tato investice z větší části promarněna, neboť takové studium nepřineslo kýžené výsledky ani dotyčnému ani celé společnosti.
Domnívám se proto, že budeme-li posílat na školy jen ty děti, které tam ve skutečnosti patří, bude ve finančních možnostech tohoto státu zajistit kvalitní výuku i bez zavedení školného. To ale znamená začít s výběrem skutečně nadaných studentů a já se obávám, že to bude ještě nějaký čas trvat.
Také bych zde ráda zmínila ještě jednu věc, která se myslím v diskuzi neobjevila, přesto má nesmírný dopad na výuku ve školách, především mateřských a základních. A to skutečnost, že společnost stále více očekává, že školy budou děti nejenom vzdělávat, ale i vychovávat. Je mi žalostno při pohledu na současné rodiče, z nichž mnozí se sice snaží dát svým dětem to nejlepší, ale toto nejlepší představuje především hmotné požitky. Jako by tím, že dětem zabezpečí jídlo, bydlení, zaplatí kroužky a vezmou je na dovolenou vyčerpali rodiče své možnosti a na skutečnou výchovu jim už nezbývala energie. Do mateřských škol pak přichází děti, které nemají základní hygienické návyky, neumějí dobře mluvit a ani neví, kdy pozdravit nebo poděkovat. A ve velké míře to nejsou děti časově a pracovně vytížených maminek, ale takových, které dávají přednost vysedávání v kavárnách či jiným podobným marnostem.
Na základních školách pak tento trend pokračuje. I zde je škola nucena do určité míry suplovat rodinou výchovu, byť by to měla být jen doplňující činnost k základnímu vzdělávání. Přesto se mnozí ředitelé škol snaží těmto požadavkům vyjít vstříc, zařazují tyto výchovné programy do výuky, upozorňují ale na to, že škola musí fungovat především ve svém základním principu, musí se věnovat vzdělávání. Někdy je to ale jako házet hrách na stěnu a pak přichází přirozeně vyčerpanost a frustrace.
Obávám se proto, že pokud se v této skutečnosti nic nezmění, začnou se české školy v mnohem větším měřítku selektovat a to na ty, které se budou věnovat vzdělávání žáků a na takové, které budou plnit víceméně sociální úlohu ve společnosti. A v nich pak i mnohé nadané děti nebudou moci uplatnit svoje právo na kvalitní vzdělání z toho prostého důvodu, jakým aktivitám se vlastně škola musí věnovat. Tato skutečnost mne trápí mnohem více než otázka školného a proto považuji za povinnost celé společnosti, aby co nejlépe podporovala už i základní výchovu dítěte.