Pane můj, Otče Nebeský, vyslyš prosím moji modlitbu, se kterou k Tobě v tomto čase přicházím, a s níž se k Tvým nohám skládám. Je zároveň zpovědí mé duše, kterou jsi ve své milosti nechal procházet svým stvořením a dal jí tak poznat, jak veliká a blažená je Tvoje Láska a jak spravedlivá a moudrá je Tvá Vůle.
Děkuji Ti Pane, že jsi mi ukázal kolébku mé duše, místo zrození člověka. Ten oceán nevýslovné blaženosti, který v dokonalé harmonii a souladu s Tvou podstatou tvoří součást nebeské říše. Moře, jenž se vlní v toku Tvé energie a jehož jedinou skladbou jsou duše zatím spící a čekající na své procitnutí. Jedna vedle druhé oddechují v Tvojí náruči a zrají k okamžiku, kdy jsou Tvým Světlem probuzeny k vlastnímu vědomému bytí. Je to veliké mysterium stvoření, jak a kdy se která z nich probudí k životu a vydá se na svoji pouť. Každá z duchovních jisker je malinká jako zrnko prachu a přitom nikoliv ztracená. Sílu v její nepatrnosti jí dává sounáležitost s celým tímto světem a s sebou si nese touhu po blaženosti a návratu do Tvé náruče.
Děkuji Ti Pane, že jsi mi ukázal i další část svého stvoření, kde se duše člověka učí chápat Tvoji moudrost a spravedlnost. Světelné bytosti, které k těmto místům přichází, vetkly mojí duši respekt a neochvějnou víru ve Tvoji Vůli, ve Tvé zákony. Ještě před první inkarnací se zapsaly do mých duševních obalů a byla to právě tato pravidla, která mne nutila napravovat všechny moje poklesky a provinění. I při mém pozdějším pozemském bytí mne nenechala padnout hlouběji, než abych mohla slyšet tvůj hlas a zůstávala mi stále otevřená cesta zpátky k Tobě.
Nevím Pane, jak Ti mohu poděkovat za tak veliké milosti, které si uvědomuje má duše. Není nic, než Tvé živoucí světlo, není nic, co by člověku dávalo mocnější ochranu, není větší zázrak než Tvá láska, která dává lidskému tvoru vyzrát ve své duši a přijímat blaženost duchovního království. Odpusť mi Pane, protože já nemohu vyznat všechen svůj vděk, já nemám slov pozemských a ani city mi nemohou pomoci, bych se jen drobnou částí, svou modlitbou, odvděčila za tvé milosrdenství vůči mně.
……………………………………………………………………………………………………………………….……………….
Dlouho už moje duše putuje stvořením a mnohokráte se vracela v inkarnacích na tuto Zemi. Cítím se velmi stará, protože pamatuji i dávné národy, které tu již před tisíciletími budovaly své domovy. Mnohé z nich přinesly civilizaci velkolepý rozkvět a vytvořily hodnoty, které jsou stále pokladem lidského rodu. A přece se doba tehdejší lišila od té dnešní. Byla tvrdá a někdy i krutá, ale přece v ní panoval větší řád, než ve společnosti dnešní. Ať otrok nebo král, každý se snažil ctít bohy a bál se přestupovat pravidla, která se jako vůle boží vykládala. Pochybovat o správném výkladu Slova bylo možné, ale pohrdat vírou bylo nemyslitelné.
Ale čas plynul a lidský rod začal ztrácet svoje duchovní propojení. Potřebný vývoj se odehrával víceméně jen ve hmotné úrovni a pro mnohé se realita všednosti stávala jediným měřítkem dobrých poměrů. Bůžkové byli stále postaveni na oltářích, ale lidé už se řídili více svými pravidly.
Ty jsi však věděl Pane, že bez Tvé pomoci by lidstvo kráčelo dál jen k propasti a byl jsi rozhodnut, že na této první pouti ukážeš lidem věčné světlo, aby lidský rod nemusel už nikdy kráčet v temnotách. Z živoucího Zdroje, ze zářícího Světla a nekonečné Lásky jsi oddělil část, jenž se zahalila v oblacích a sestoupila k zemi jako dar jedinečný a vskutku božský, bytost v podobě Ježíše, Krista Spasitele.
Světlo jeho zrození ozářilo nejen Zemi, ale prošlo celým stvořením a jásot andělů a světlých bytostí dosvědčoval zrození Krále. Neboť Ježíš přicházel jako král. Nejen pomoci z duchovní nouze, ale ujmout se vlády nad světem, který jeho Otec ve své velké milosti lidem propůjčil. Byl ve smrtelné schránce, ale jeho božské jádro mělo ozářit všechna lidská pokolení a tato měla v poznání pokleknout a podat Ježíši korunu královskou. Vládci světa i obyčejní lidé, ti všichni měli stanout u jeho trůnu a volat aleluja. V duchovním obratu pak mělo lidstvo povstat a pevnou nohou vykročit dále ke svému cíli. Se Světlem, které mu mělo být průvodcem, mělo dojít s moudrostí a láskou až k bráně nebeské a s nadějí mohlo žádat o vstup do věčné říše.
……………………………………………………………………………………………………………………….……………….
Vzpomínám Pane na dobu, kdy Tvůj syn přišel na tuto Zemi. Hvězdy i proroci předpověděli jeho příchod a mnozí se v očekávání ptali, jak významná osoba bude ten, jenž se má zrodit. Čekali moc, čekali slávu, ale Tvůj syn přicházel v prostotě a stejná měla být i jeho pozemská cesta. A byli to právě prostí lidé, kteří bez výhrad přijali jeho Slovo a následovali Ježíše na jeho cestě. Oni možná nerozuměli všemu, co Ježíš pronesl, ale cítili svým srdcem, že síla, která z něj vychází, je pravdivá. Ostatně, kdo stanul před Kristem a pohlédl mu do očí, ucítil vír energie, který prošel celým jeho tělem, celou myslí. Vše, co bylo v duši ukryté, vyplouvalo na povrch a prosebník cítil, jak je doslova omýván čistotou Kristovy záře. Duše se povznesla do výšin a vše ostatní, celý hmotný svět potemněl, avšak před očima člověka se rozzářil pohled do království nebeského. Takový prožitek nemohl dotyčného nezměnit. Toto světlo pak trvale hořelo v duších Ježíšových věrných a už navždy jim zůstalo průvodcem v temnotách.
A byli to právě stoupenci Kristovi, kteří dosvědčovali, že ten, který přichází, je skutečně Syn Boží. Tehdejší doba byla nelehká, denně člověk musel usilovat o své přežití, ale oni se dokázali vzdát svých jistot a kráčeli s neochvějnou vírou, živeni pouze Slovem. Láska, milosrdenství a odpuštění nabývalo na síle a začalo dopadat i na základy a jistoty mocných. V nebezpečí, že se jejich říše zhroutí, začali tito nabízet Ježíši možnost dokázat svoje slova, ale jejich jediným cílem bylo Krista zdiskreditovat a umlčet.
Odpusť mi Pane, prosím odpusť, ale ani já jsem nepoznala, kdo k lidem v podobě Ježíše Nazaretského přichází. Sledovala jsem jeho cestu a byla ztotožněna s myšlenkami, které šířil, ale nevěřila jsem tomu, že může něco změnit, že bude silnější, než mocní tehdejšího světa. Domnívala jsem se, že rozhoduje více hrubá síla, počet vojáků, ale že by někdo mohl porazit temnotu jenom svým slovem, na to nebyla moje duše ještě připravená. Odpusť mi Pane, ale ani já jsem neudělala nic, abych zabránila Kristovu ukřižování, byť jeho smrt byla tolik nespravedlivá a farizeji doslova vyžádaná.
Později, po Ježíšově smrti, jsem se ale setkala s jeho stoupenci a teprve potom mi došlo, jak neskutečný dar přinášelo jeho Světlo. Hořké slzy mi kanuly, když jsem si uvědomila, že nikoliv mé dosavadní přesvědčení, ale jejich víra je jediná cesta, kterou se může lidská duše ubírat, a není nic cennějšího, než příslib království věčného. Ti lidé, kteří pobývali s Ježíšem za jeho života, také plakali, že Kristus odešel, ale byli už pevně rozhodnuti, že půjdou cestou, kterou jim ukázal. Měli tak neochvějnou víru, drželi v sobě takovou jistotu, že přesvědčili i moji duši, že je to jediná možnost spásy i pro mne. Láska, víra a moudrost se staly pilíře nového vnímání světa a měly být nadějí pro budoucnost celého lidstva.
……………………………………………………………………………………………………………………….……………….
Dva tisíce let už uplynulo od ukřižování Tvého syna, dvacet století provází lidstvo Slovo Kristovo. Nespočet dalších dnů jsi nám Otče dal, abychom lépe pochopili, co jsi nám vtělením Syna Božího chtěl sdělit. Denně se také miliony modlí s jeho jménem na rtech a přesto je dědictví, které Ti po Tvém Synu nabízíme, tak chatrné. Což je snad láska, ta největší hodnota, za všech okolností chráněna a povzbuzována ve svém růstu? Cožpak jsou moudrost a duchovnost, tak nezbytné hodnoty pro vývoj celého lidstva kladeny na stupeň nejvyšší, aby byly kamenem základním pro další stavby? Copak si morálky, jako potřebné čistoty pro naše duše, ceníme natolik, aby nemohla být nikým a ničím zpochybňována?
Mnozí věří Pane, že Tvůj syn svou krví smyl všechny naše hříchy a očistil naše duše. Ale já se musím sebe samé ptát: „Copak mohou čisté duše způsobovat jedna druhé utrpení na zemi, pronásledovat se a vraždit, loupit a mučit? Ty jsi nám dal Otče Lásku, Moudrost a Spravedlnost, ale my vedeme války, rozdmýcháváme nepokoje, šíříme nesnášenlivost a intoleranci. V bludném kruhu se motáme a nemůžeme ven, ale jak nám může být pomoci, když jsme Lásku, Milosrdenství a Naději kdysi přibili na kříž? A děláme to dnes a denně se svými vlastními dušemi. S hlubokým studem a pláčem v srdci se tě musím Pane ptát: „Můžeš nám vůbec tohle všechno někdy odpustit?“
……………………………………………………………………………………………………………………….……………….
Veliká je Tvá láska Pane a nesmírné milosrdenství nabízíš člověku. V nejhlubších jeho pochybnostech znovu rozprostíráš Světlo po Zemi i v celém stvoření a otevíráš cestu k duchovní spáse. Silněji, než kdy dřív, může duše nás všech pociťovat Tvoji přítomnost a dostávat odpovědi na své věčné otázky. Neboť Světlo, které přichází, už neustoupí lidské vůli, nezarazí se u bran mocných, nepřestane svými paprsky prorážet temnotu. Umlčeni budou pochybovační a zaraženi budou falešní vykladači Tvého slova. Rozezní se zvony a naplní se kostely, ale ani u církví nenaleznou lidé vysvětlení a naději pro svou duši. Mnohé na světě potemní, ale v tomto přítmí se začnou objevovat plamínky, které budou osvětlovat možnou cestu. V moudrých se rozezní slova Ježíšova a svým vyzařováním povedou druhé k záchraně. Zprvu malý hlouček, postupně však i nově příchozí duše budou stát a naslouchat slovu, které se vrací, protože už jednou bylo pro Zemi prosloveno.
Modlím se Pane, modlím se za sebe i za všechny lidi, abychom se ctí tentokrát prošli a obstáli v době očisty. Modlím se, abychom už provždy zahodili závist a nesnášenlivost, povýšenost a chlad a pochopili, že co učiníme v této době pro druhé, učiníme i sami pro sebe. Mnoho takových zkoušek má lidstvo před sebou, neboť zavaleno ještě zůstává svými hříchy, ale pořád je ještě náprava možná a brána nebeská otevřená. Modlím se Pane, aby zůstal lidský duch přístupný Tvým Slovům a nežádám už žádné úlevy. Vždyť po tom všem Pane, co jsi Ty pro mne učinil, je mou povinností jako lidského ducha prokázat Ti oddanost a věrnost a zasloužit si tak svoje místo v Tvém Království!