Volby jsou za námi a jejich výsledek je víceméně nezpochybnitelný. A protože žijeme v demokratické zemi, je i pro ty z nás, kteří volili „Karla“, povinnost uznat, že tento kandidát byl poražen. Jako člověk duchovně smýšlející si však mohu resp. musím položit řadu otázek, které ve mě souboj těchto dvou kandidátů vyvolal.
Karel Schwanzenberg byl ve volbách představován jako reprezentant jedné z vládnoucích stran současné koalice, přesto oproti Přemyslu Sobotkovi, kandidátovi ODS, získal nepoměrně více hlasů. To svědčí o tom, že do těchto voleb nevstupoval jako ministr zahraničí současné vlády, ale jako člověk, který chtěl nabídnout to nejlepší ze sebe pro tuto tak důležitou funkci. Role prezidenta totiž především obnáší být morální autoritou pro obyvatele této země, byť i jeho schopnost zasahovat do politiky vlády je potřebná. Ale právě v tomto směru se nabídka obou kandidátů lišila – Miloš Zeman útočil na vládu, nabízel řešení současné ekonomické i sociální situace, přestože není a nebude v jeho prezidentské moci řadu věcí ovlivnit, Karel Schwanzenberg nabízel slušnost, důstojnost a pravdivost. Ti, kteří knížete volili, tyto hodnoty rozpoznali a byli to v jádře stejní lidé, jejichž emoce se tak pozitivně projevily při pohřbu Václava Havla.
· Z duchovního pohledu je významné, že značná část národa odlišila „zrno od plev“ a při volbě prezidenta republiky dala hlas kandidátu s větším morálním kreditem. To je pro budoucnost českého národa dobrá zpráva, protože pouze pozitivní duševní emoce mohou držet a posilovat národ v jeho vývoji.
U obou kandidátů se také řešila otázka jejich odpovědnosti za současné resp. minulé počínání vlády. Karel Schwarzenberg je bezesporu spoluzodpověden za rozhodování té současné, Miloš Zeman nese tíhu přečinů vlád minulých, ve kterých působil jako premiér a předseda sněmovny.
· Z duchovního pohledu není možné se v této otázce nějak radovat. Vzhledem k průběhu a výsledku voleb je zřejmé, že aktivity kmotrů a velkých zlodějů budou pokračovat v jejich snaze urvat si, co se ještě dá. Bezbřehost jejich počínání nezastaví bohužel ani volba prezidenta a byť Miloš Zeman v prvním projevu pohrozil těmto parazitům, k žádoucímu obratu v této věci bohužel zřejmě zatím nedojde.
V předvolební debatě zazněla také otázka pravého češství volených kandidátů a byla podsouvána v neprospěch Karlu Schwanzenbergovi. To je velmi úsměvné, zvláště když si uvědomíme, že v anketách o největšího Čecha je pravidelně dosazován na první místo Karel IV. To byl samozřejmě syn české princezny Elišky Přemyslovny, ale jeho otcem byl Jan Lucemburský a to v kontextu tehdejší doby znamenalo být cizincem. Jak známo Karel IV. byl také po odejmutí matce vychováván na francouzském dvoře, v mládí působil v Itálii a později již v úloze významného vladaře musel nezbytně pobývat i v jiných krajích než jen v zemi české. Tuto vlast a její obyvatele si však nesl v srdci a to se dá říci bez nadsázky i o „cizinci“ Karlu Schwanzenbergovi.
· Tato otázka vyzněla z duchovního hlediska pro český národ poměrně dobře. Národnostní fobie, se kterou se pokoušeli někteří ovlivňovat volbu prezidenta státu, nebyla ve velkém přijata, to však nijak neomlouvá její rozsévače.
V debatě obou politiků byla také otevřena otázka Benešových dekretů, byť se nakonec ukázalo, že při konečné volbě nebyla ani u Zemanových voličů tou rozhodující. Zato však tato debata napověděla mnohé o nás.
Je totiž nemyslitelné, aby v dnešní době šlo zpochybňovat státní hranice České republiky a napravovat hmotně či finančně škody vzniklé za druhé světové války včetně ztrát sudetských Němců. S tím jsou inteligentní lidé obeznámeni, a proto v nich tato debata nevyvolala žádné emoce. Přesto, když tuto myšlenku Miloš Zeman použil, u mnohých jednoduše smýšlejících voličů vyvolal dojem, že něco takového reálného je, a tím vědomě vyvolal negativně působící duševní energii, která se rozprostřela na našich občanech.
Z hlediska újmy fyzické byl pak odsun některých sudetských Němců zločinem. Zvěrstva, která se při něm spáchala, nejsou omluvitelná žádnými okolnostmi, neboť šlo ve velké míře o ženy, děti a další bezbranné osoby. Bylo by pokrytecké tvrdit, že nám krvácí srdce při hrůzách odehrávajících se např. v současné době v Sýrii, ale že v případě odsunu sudetských Němců to byla jiná situace a tehdejší hrůzy je možné byť třeba jen částečně omluvit.
· Přestože při volbě prezidenta téma bývalých Sudet nebylo určujícím, domnívám se, že na obou národech ještě leží určitá karma vzniklá naplněním Benešových dekretů. (Tato otázka si ale zasluhuje samostatné pojednání, nebudu ji proto v tomto příspěvku více rozvádět).
A poslední věc k oběma kandidátům na pražský stolec; osobně se mi nelíbí hrubost, útočnost a tzv. lidovost zvolené hlavy státu. Z duchovního pohledu toto chování nerozechvívá přirozenost a prostotu v člověku, ale spíše ty jednodušší a primitivní pudy (byť je Miloš Zeman sám člověk s vysokou inteligencí). A také v otázce, kterou často zmiňuje MVDr. Staněk, totiž kvalitní vztah mezi mužem a ženou, nemám pocit, že může jít Miloš Zeman někomu příkladem. Nezapomněla jsem na jeho roli v aféře Olovo, která útočila na Petru Buzkovou, a vůbec celkově nemám dojem, že by Miloš Zeman pochopil hodnotu a potřebnost ženství jako takového.
V této věci se proto velice stydím za útoky, které byly vedeny na manželku Karla Schwanzenberga, neboť tato důstojná dáma mohla být dobrou následnicí dosavadních prvních dam našeho státu. Ivana Zemanová se bohužel nezhostí této funkce s velkou radostí a už vůbec nemůže tuto roli vykonávat její dospívající dítě.
· I když se to může zdát někomu nepodstatné, role první dámy je velmi důležitá a její chování a činy mohou duchovně ovlivňovat mnohé dění v našem státě. Proto se milé dámy ptám; skutečně vám galantně políbená ruka připadá méně, než hospodské objetí kolem ramen?
Co napsat závěrem; máme nově zvoleného prezidenta českého státu a musí být takto přijat. Pravdou ale je, že události, které se nezadržitelně přibližují a zasáhnou do dění u nás i ve světě, budou vyžadovat jiné postoje, než které byly předváděny v předvolebních debatách, a já si velmi přeji, aby při nich pak Miloš Zeman odhodil svoji typickou rétoriku, zapomněl na své ambice a doslova zabral jako silný vůl v brázdě, protože tím nám bude asi nejvíce potřebný a užitečný. A v dobrém slova smyslu nakonec možná i sám sobě.
Ivana Kováříková
Uherské Hradiště