Věčná duchovní jiskra
Člověk pochází od Boha a jeho duch se zrodil ve Věčnosti souběžně se vznikem celého stvoření. Místo, kde se nalézá duchovní základ lidstva, je jako oceán nesmírně blažené energie, kde nejsme ničím víc, než malinkou jiskérkou stejně jako každá druhá vedle nás. V dokonalé harmonii zde oddechuje celý lidský rod a je kolébán láskou Stvořitelovou. A právě tato energie, která vše prostupuje a také obsahuje veškerou informaci o stvoření, působí na každý jednotlivý duchovní zárodek, že se tento časem probudí k vědomému bytí. Je a zůstane božím mysteriem, jak se stane, že se probuzení každého člověka děje v jiný čas, když jsou duchovní jiskry v základu zcela totožné, ale odpověď na tuto otázku si Bůh zřejmě nechá pro sebe.
Po probuzení je lidský duch jako dítě, zcela bezbranný a obnažený, protože nemá co před kým skrývat. Vnímá radostně své procitnutí a jiskérka, která v něm plápolá, touží po větším rozvoji a poznání. Láska a péče, která je člověku od okamžiku jeho probuzení věnována, pochází taktéž od Stvořitele a proto, když lidský zárodek začíná růst ve svém uvědomění a je zahalován do jemnohmotných obalů, jsou tyto zářivé a dokonale čisté. Lidské duše pak zrají dlouhou dobu v různých úrovních, kde se učí porozumět zákonům, které celé stvoření prostupují. S přibývající zralostí se pak u lidských duší objevují i určité „charaktery“, když přijímané informace každá duše zpracovává a svým vlastním způsobem začíná sama vyzařovat. Nemá to ještě ale nic společného s vlastnostmi, které nabírá člověk až tady na Zemi, při svých prvních inkarnacích a při svém pohybu v hmotných sférách.
Duchovní cyklus jako jeden lidský věk
Vše, co prochází ve stvoření vývojem, se odehrává v určitých cyklech a toto platí i pro vývoj člověka. Probouzí se jako jiskra a má pak před sebou velmi dlouhou cestu k duchovní zralosti, přesto tato doba není nekonečná, ale je dokonce přesně vymezena. Není ani nespravedlnosti v tom, že některé duše jsou velmi staré (probudily se dříve) a jiné sestoupily k vývoji až třeba o staletí, případně tisíciletí později. Svět, do kterého přišly, už byl více rozvinutý, a proto mohly snáze přijímat a chápat své postavení v něm. Od počátku také provázejí vývoj člověka různé podněty, a to nejen ze zemské sféry, ale i z vyšších úrovní, které k němu přicházejí a jeho prožívání ovlivňují. Někdy zasáhnou jen určitou část (jednotlivé národy), jindy proniknou k celému lidstvu.
Pokud se určitý děj odehrává v cyklech, je zřejmé, že každý z nich má své časové a i prostorové vymezení. V současnosti se nacházíme na konci jednoho z nich, a proto už k nám nově probuzené duše nemohou sestupovat. Nestihly by už projít potřebným vývojem a tak přebývají ve sférách výše popsaných a připravují se na vstup do nového údobí.
Hovoří-li se o konci jednoho věku, často to probouzí v lidech strach, co se vlastně stane a v jejich myslích se vynořují různé možné katastrofy a apokalypsy. Přitom věřím-li v Boha a jsem-li schopna si alespoň trochu uvědomit s jakou milostí a láskou k lidstvu celou tu dobu přistupuje, těžko mohu předpokládat, že nám na závěr toho všeho přichystal nějakou zkázu. Je to neporozumění vývoji ve stvoření a brzdí to lidi v jejich duchovním prozření. Je ovšem pravda, že se lidstvo svými omyly, které navíc nemělo vůli napravit, dostalo do horší výchozí pozice ve vztahu ke své určené cestě. Proto se lidé mohou bát, neboť neporozuměli přirozenému vývoji a odklonili se raději k falešnému pohodlí, které jim dočasně připadalo i bezpečné. V současném dění budou ale lidé muset velice rychle změnit své názory a to ve všech základech svého bytí.
Osvícení
Pod pojmem osvícení si většinou představujeme stav duše, kdy dojde člověk k plnému pochopení a prožití duchovní podstaty. Většina z nás si přeje toho dosáhnout, ale málokdo už ušel k tomu potřebnou cestu. Možná i proto, že si myslíme, že se k tomu člověk dopracuje nejlépe nějakými jogínskými praktikami, duševním cvičením, případně asketickým způsobem života. Osvícení je ale stav mysli, ke kterému má dojít každý jedinec a to správným pochopením božích zákonů, netýká se to tedy jen východních náboženství.
V celém dlouhém vývoji lidstva jsme byli mnohokráte každý sám, jednotlivé národy i celé lidstvo, postavěni do situace, kdy bylo třeba se nějak rozhodnout. Vždy byla nejméně jedna z možností ta, která přicházela ze Světla, ale často právě tato nebývala zvolena. Přitom při správné volbě by duchovní jiskra v člověku zesílila ve vlastním vyzařování a tím by postupně každý sám i lidstvo jako celek došlo přirozenou cestou k osvícení, nikoliv tedy pouze pár jedinců.
V současné době mnozí pociťují zesilující energii, která k lidstvu proudí. Tato energie je však táž, která je ve stvoření od počátku, jen se mění podmínky, ve kterých se lidstvo nachází. Při jeho vývoji byly použity různé ochranné štíty, které propouštěly jen tolik energie, kolik bylo schopné lidstvo unést tak, aby nedošlo k narušení vývoje. Dospěli jsme ale do stádia, kdy by měl člověk už zvládnout plné proudění tohoto světla, měl by se stát osvíceným, bohužel ale ve svém vývoji nezvládl vše dobře a teď ho plné světlo spíše sráží na kolena.
Proud této energie se nezastaví, naopak v našem vnímání bude stále zesilovat, protože se ochranné bariéry jedna po druhé odsouvají a světlo dopadá v plné hojnosti. Postupně rozkmitává jednotlivé čakry a tyto budou vyplavovat vše, co je v nich uloženo. Veškerá karmická zátěž, kterou si na sebe člověk nabalil v průběhu celé své pouti stvořením, bude člověku předkládána k urychlenému řešení. Tam, kde zůstane „šat vypraný doběla“ bude každá jednotlivá čakra vyzařovat mnohonásobně silněji než dosud a bude člověku vytvářet silnou ochranu před veškerou negací. Jedině v takovém oděvu také bude moci člověk vstoupit do poslední části tohoto cyklu, totiž vytvoření království ducha na Zemi.
Duchovní otevření a návrat do Věčnosti
Celý vývoj člověka, kromě toho, že je to opakující se cyklus, je také koloběhem, to znamená, že se duše navrací do stejných míst, odkud vyšla. Při svém sestupu dolů procházela mnohými úrovněmi a v každé z nich byla pečlivě připravena, aby mohla pokračovat v dostatečné síle dále. Těžko si dokážeme představit, jak bezmocně bychom ve stvoření tápali, kdyby nám nebyla poskytnuta tak dokonalá péče a výbava. Dostali jsme přesně tolik poznání a síly, která nám měla stačit k tomu, abychom mohli pevně stát na vlastních nohou a procházet všechny následující lekce v hmotných úrovních.
Duše člověka má tuto cestu v sobě uloženu, a proto se stále podvědomě snaží o návrat do stejných míst. Je to její přirozený směr, ale k tomu, aby se jí to povedlo, musí splnit více podmínek. Jak bylo výše uvedeno, člověk získával už při svém počátečním vstupu do jednotlivých úrovní své duševní tělo-šaty a tyto byly zcela čisté. Proto, aby mohl znovu vstoupit do světlé říše, musí být tento oděv vybělen (zbaven vší karmy), protože i sebemenší nečistota (neodčiněný prohřešek) nepustí duši skrze vstupní bránu.
Při návratu do Věčnosti se také mění intenzita vyzařování duše člověka. Když sestupoval po svém zrození směrem k hmotnosti, bylo mu pomáháno, byl veden, energie ho vlastně nesla, ale pokud se chce navrátit, musí být jeho duše nejen čistá, ale musí také vyzařovat mnohonásobně silněji. Jednotlivé úrovně, kterými člověk zpětně prochází, vibrují nejen v určité kvalitě (čistotě), ale i kvantitě (síle energie), a toto musí člověk ustát. Znamená to, že při své pouti stvořením se musíme snažit nejen nalézt pravdu, ale pokud ji nalezneme, musíme v ní také žít, být aktivní, konat, protože jenom tím poznané světlo v nás zesílí, získá na intenzitě a my se pak můžeme vrátit do svého domova.
Všechno to samozřejmě souvisí vůbec se smyslem lidského života. Naším cílem je přece dojít do Království Ducha, do Věčnosti, a zde být užitečným členem celého duchovního společenství. A to znamená v nejlepším slova smyslu zde tvořit, pracovat a podílet se s Boží milostí na dalším rozkvětu stvoření. A k tomu člověk potřebuje mít čisté srdce a pracovité ruce (aktivitu ducha). Ti, kdo mají představu Věčnosti jako nějaké nirvány, kde se v blaženosti rozplynou a nebudou o sobě vědět nebo ti, kdo očekávají ráj s různými hostinami a huriskami, případně takoví, kteří si jdou do nebe lehnout, asi někam také kráčejí, ale Království Ducha to zřejmě nebude.
Slovo Kristovo jako průvodce
Mnozí lidé se ptají, co by tedy měli konkrétně udělat, jak by se měli v současném dění zachovat. Ale konkrétní věci děláme přece každý den, takže smysl řečeného nespočívá v tom, že půjdu a udělám něco důležitého, ale v tom, že ve své každodenní práci, ve své řeči, myšlení i skutcích se budu snažit o co největší přiblížení se slovům Kristovým (výkladu desatera). Mnozí lidé už toto samozřejmě činí, přicházející doba je ale jiná v tom, že takové chování bude stále viditelnější a začne přitahovat více ostatních lidí, kteří budou u dotyčného hledat pomoc a ochranu.
Tito lidé budou také vzhledem k větší čistotě svých duševních obalů lépe vyciťovat podstatu působící energie a budou schopni ji ve své duši zpracovat. Podle hloubky své víry dříve či později pochopí, jaká očista resp. jaká náprava je po nich v té které oblasti (čakře) požadována a dosáhnou rychleji v dané věci nápravy. Pokud se tak stane, každá jednotlivá čakra bude vyzařovat nejen čistě, ale i mnohem silněji a tuto pozitivní energii pak budou i ostatní lidé vyciťovat a vyhledávat.
Slovo Kristovo je tedy jediným průvodcem, s nímž může člověk plně přijímat tok světla, které na nás působí. Není to ale souboj dvou energií, jak by se mohlo zdát, obojí je milostí Boží. Tlak, který pociťujeme, je vědomá energie ze stvoření, která nás podněcuje k další cestě a slovo Kristovo nám ukazuje, jaké máme na této cestě zvolit kroky. Obrazně řečeno tento děj je jako dvojitá spirála, kdy tok obou ramen se vlastně doplňuje a vytváří sloupec Světla, ve kterém každý jednotlivec i lidstvo jako celek může stát.
Na závěr si dovolím jednu osobní domněnku. Přemýšlím nad tím, zda v každém jednom lidském věku sestoupí k lidem Kristus jako spasitel a docházím k závěru, že nikoliv. Sami máme svým poznáním přijmout jeho Slovo, uchopit světlo, které přinesl a natrvalo ho připojit ke své duchovní podstatě. Je pro nás velkou milostí, že právě v těchto časech, ve kterých procházíme svým vývojem, jsme se s ním mohli setkat a dar, který nám přinesl, mohli přijmout. Zůstane nejen bohatstvím naší duše, ale budeme s ním putovat i do dalších věků, kdy jiné nově se rodící duše budou potřebovat na své pouti pomoc ve svých pochybnostech a tápáních. Pak už nikoliv Syn Boží, ale povznesené duše z našeho věku budou hlásat jeho Slovo. A pokud je to pravda, plyne z toho pro nás obrovská zodpovědnost a myslím, že tyto velikonoce by měly být těmi posledními svátky, kdy budeme ještě váhat, na jakou cestu se vydat.