V úvodu této části povídání bych nejprve velice ráda vyjádřila svoji vděčnost všem mým blízkým a přátelům, kteří mne podporují a přesvědčují o tom, že mám pokračovat v psaní těchto článků. Některé z Vás znám už dlouhá léta, mnohé teprve pár dní, ale všichni jste pro mne nesmírně důležití a velice si cením Vašich slov, Vašeho objetí i podpory, kterou mi posíláte na dálku. Bez Vaší srdečnosti a přátelství bych měla mnohem více pochybností o smyslu a hodnotě svého konání, a proto Vám všem upřímně děkuji.
Stejně tak bych ráda poděkovala jednomu staršímu moudrému muži, který mi v posledních týdnech velice pomohl tím, že mne doslova „posunul v čase“. Právě jemu jsem se svěřovala s vizemi, které se mi stále častěji ukazují, a byl to tento člověk, který mne nejen ujistil, že obrazy budoucnosti, které vidím, jsou v podstatě pravdivé, ale také mne přesvědčil, že k jejich naplnění dojde zřejmě už za mého života (resp. mnohem dříve, než jsem si sama myslela), a proto bych měla o těchto věcech psát a seznamovat s nimi i druhé.
Osobně se domnívám, že obrazy, které vidím já, vidí ještě i jiní lidé. Možná jich není mnoho, ale jsou takoví. Myslím ale, že mnozí z nich nechtějí o budoucích věcech příliš hovořit. Právem se obávají, že by je ostatní měli buď za blázny a nevěřili by jejich slovům, anebo by se stali modlami pro skupiny, které hledají nějakého vůdce, jenž by za ně v následujícím čase převzal veškerou zodpovědnost a také potřebu o čemkoliv přemýšlet.
Důvod, proč se na stránkách Agape snažím já tyto vhledy otevírat, je nejenom tlak přicházejících změn, které všichni vnímáme, ale především výjimečnost tohoto společenství. Nic se na tomto světě neděje přece náhodou, a já si proto už delší dobu myslím, že sdružení Agape se všemi lidmi, kteří k němu patří, zde plní určitou úlohu, má určité poslání. V tomto ojedinělém společenství je totiž ukotvena čistá víra a touha po poznání, přítomna je zde hluboká láska a také výjimečná rovnováha. V dnešní době se už všude mluví o duchovnu, ale pozorujte někdy lidi, kteří se tak horlivě k ezoterice hlásí. Pomalu každý druhý hned vyhrkne, že jde duchovní cestou a pracuje na sobě, ale kolik lidí jste v poslední době slyšeli prohlásit, že hluboce věří v Boha, a že se stále snaží s pokorou přijímat a žít Slovo Kristovo? Já toto nejčastěji nacházím právě zde, na těchto stránkách, u zde přítomných lidí, a proto jsem za toto společenství nesmírně vděčna a vidím v něm velikou naději. Právě tady se totiž scházejí osobnosti, které nejlépe a nejrychleji pochopí, jaké události k nám přichází, jak se k nim máme postavit a jak můžeme pomoci sami sobě i druhým.
Na konci tohoto úvodu bych chtěla poznamenat ještě jednu důležitou věc. Mnozí z těch, kterým je dovoleno nahlížet do budoucnosti, vidí jen určité vybrané obrazy, každý člověk podle toho, jaký charakter má jeho poslání. Je v tom pro dotyčného veliká ochrana a milost. Kdyby někdo znal více, než je sám schopný vstřebat a předat druhým, nebyl by to byl zvládl. Proto Vás také prosím, abyste takto přistupovali k mým slovům. Možná je někdo z vás podá lépe a úplněji, proto se také přece ve společenství Agape scházíváme.
Popsat dění, které přichází a již v této chvíli ovlivňuje naše životy, vyžaduje rozdělit si toto povídání do více kapitol. V každé se můžeme zastavit a víceméně jen nastínit možný vývoj, protože události, kterými už teď procházíme, jsou důsledkem celého dosavadního vývoje lidstva a není možné je v plné šíři přehlédnout. Také nám všem chvíli potrvá, než se v tomto dění zorientujeme a mnohdy budeme na pochybách, ale jestli jsem si něčím jista a nacházím v něčem oporu pro svou víru, tak je to skutečnost, že nikdy nepřestaly a ani v budoucnu nepřestanou platit zákony Boží, vůle Stvořitelova a že této skutečnosti budeme moci být dokonce přímými svědky.
V první řadě je třeba si připustit, že nás čekají veliké změny v samotných základech naší občanské společnosti. To už dnes vědí s jistotou mnozí ekonomové, sociologové, ale také třeba lékaři, a v podstatě už to tuší i řada běžných občanů. Otázka tedy nezní, zda se tak stane a v jakém čase (vzhledem k neudržitelnosti daného stavu to může být už brzy), ale jakým způsobem tyto změny proběhnou. To je naprosto zásadní věc, která se dotýká každého z nás a to nikoliv jen ve svých důsledcích, ale v současné chvíli i ve smyslu naší aktivity, se kterou se budeme ochotni do těchto probíhajících změn vložit.
Žijeme v globalizovaném světě, kdy jsme udržitelnost kvality života takřka ve většině společenství (jednotlivých státech, případně uniích) postavili na provázanosti světové ekonomiky. V současné době ale tato už dávno nestojí na stabilních pilířích a je jen otázka času, kdy se celý tento domeček z karet začne hroutit se všemi důsledky, které tento pád přinese. Přidají-li se k tomu ještě určité mimořádné události (např. přírodní živelné katastrofy v té které světové oblasti), budeme všichni stát před nutností vytvořit zcela nové podmínky pro společný život a tento přerod společnosti musí mít nutně charakter sociálně mravní.
Už před několika lety jsem měla vizi, kdy jsem viděla světovou mapu a Česká republika na ní zvláštně zářila a vystupovala na pozadí ostatních států. Přitom jsem „slyšela“ výklad, ať neopouštím tuto zemi, že je tato pod vyšší ochranou a že v době, kdy se nepovede lidem dobře, tady se bude rodit největší naděje. Já se tohoto obrazu držím a věřím tomu, že tento národ je schopen vytvořit mnohem větší hodnoty, než se nám v současné chvíli zdá. Velice to ale zaleží na nás, na každém jednotlivci, co pro to uděláme, a na jakých základech budoucnost této země postavíme.
Dnes a denně slyšíme, jak nespokojení lidé v naší zemi jsou, a že mnozí začínají volat po změnách, které by přivodily lepší stav naší společnosti. K tomu také nepochybně dojde, ale tento přerod nás bude stát mnohem více sil a obětí, než jsme v danou chvíli ochotní ze sebe vydat. To totiž není žádná krátkodobá záležitost, my se ve své podstatě musíme rozhodnout, na jakém vlastně základě bude celá naše společnost, náš národ stát. Zda jsme vůbec schopni a máme na to, vybudovat společenství, které bude nejenom ekonomicky soběstačné, ale také sociálně příznivé pro všechny vrstvy. Budeme nuceni se rozhodnout o vůbec celkové povaze naší státnosti. A my musíme tento úkol zvládnout. Nikoliv pouze z důvodu zachování přijatelného prostředí k životu v této naší zemi, ale i jako podmínku k budoucí existenci suverenity našeho státu.
Domnívám se, že bychom se měli v mnoha ohledech vrátit na začátek minulého století a možná, že bychom měli jít ještě hlouběji do minulosti, až do časů národního obrození. Bude základem všeho a nejdůležitější podmínkou budoucí stability českého národa mít nejen povědomí o naší státnosti, ale tuto skutečnost budeme muset taky začít žít. Nepodaří se nám jinak najít správnou cestu, pokud ji nebudeme hledat jako stmelený národ, který chápe, že v celistvosti je jedinečná síla a naděje. A to bude velmi těžký úkol. Není to totiž jen současná doba, která přináší problémy a komplikace, český národ si musí vyřešit mnohem hlouběji zasunuté dluhy ze své vlastní historie.
Je to možná absurdní, ale vzhledem k tomu, že píšu tento článek v době mistrovství světa v hokeji, nedá mi to, abych tuto skutečnost nepoužila jako vhodného příměru. Většina národa fandí našemu týmu a prožívá s ním zápasy na ledě. Nic hmotného nám z toho neplyne, ale cítíme v tuto chvíli, že patříme všichni k sobě a pociťujeme národní hrdost. Vážíme si kapitána týmu, protože víme, že byl vybraný ten nejlepší z družstva. On sám se zase může spolehnout na vedení jednotlivých útoků. Když se na ledě odehrává něco důležitého, všichni dají na rady svého kouče. A když se případně některý z hráčů zraní, dostane čas na to, aby se vyléčil, protože všichni vědí, že ho budou v plné síle zase potřebovat. Nemohu si nepoložit jednoduchou otázku. Nešel by celý tento systém nějak převést do správy našeho státu?
Vidím a slyším v poslední době mnohé jedince, kteří se snaží otevřít potřebná témata a upozorňují na palčivé otázky naší doby. Nepochybně je to třeba. Problémy může společnost řešit teprve v okamžiku, kdy jsou správně definovány, pojmenovány a jsou označena přesně místa, kde je nutné systém přenastavit. Změny, které se začínají odehrávat na poli ekonomickém, nás povedou k nutnosti nejen začít chápat jinak charakter obchodování a peněz, také si budeme muset jinak definovat hodnotu lidské práce a zcela jistě budeme nuceni přenastavit celý systém sociální podpory jednotlivým skupinám obyvatel. To se zase neobejde bez pochopení rozměru mravního v našich životech, protože k finanční zátěži dnešní společnosti významně přispělo rozbití základních hodnot rodinných i sociálních vztahů.
S nadějí tedy vzhlížím ke každému, kdo si začíná uvědomovat potřebnost reforem společenských, ale navíc dokáže také měnit své vazby s okolím. Ať už jsou to lidé, kteří se vracejí k poctivé ruční práci a tradičním řemeslům, nebo jsou to starostové menších měst a obcí, kteří podporují společné aktivity své vesnice či městečka, také podnikatelé, kteří si cení svých zaměstnanců a považují je za základní hodnotu ve své firmě, různá sdružení na pomoc sociálně slabším apod. Mnoho je takových pozitivních ostrůvků a mohou být příkladem ostatním.
Domnívám se, že tito všichni už jsou součástí určité vize, kterou potřebujeme najít jako národ a která se pro nás musí stát stmelujícím prvkem. Cítím naléhavou potřebu varovat před tím, že vysypeme celý koš problémů, které tato republika a naše společnost má a nebudeme mít připravenu pozitivní naději do budoucna. Mezi lidmi začíná narůstat více či méně spravedlivý hněv, ale tato emoce nemůže být nosnou pro světlo, které všichni potřebujeme najít. Na tuto se naopak může nalepit a zřejmě už se lepí i duchovní lůza, v jejímž zájmu není pozitivní vývoj v naší zemi, ale naopak rozbití základních stabilních hodnot. Proto bych si dovolila varovat před revolucionáři, protože revoluce vždy přináší krev, ale vyzdvihla bych osoby vizionářské, které přinášejí naději nám všem. A jak je od sebe rozeznat? Ti první podněcují rozhořčení, zdánlivě i spravedlivé, ti druzí nám ale dávají chuť pracovat a v tom si myslím, že je podstatný rozdíl. Duchovní lůza totiž pracovat nechce, ta má v úmyslu bořit, a proto se místům, kde se pracovat začíná, bude vyhýbat.
A nic jiného než pokračovat ve své práci a naučit si vážit sebe samých nám ani nezbude. Zapomeňme na to, že přijde nějaká doba přerozdělování majetku mezi bohaté a chudé. Ti první totiž už dávno republiku opustili a vyvedli už také všechen možný majetek. A k tomu, co nám tu zbylo, nám nikdo cizí už nic nepřidá, takže se budeme muset znovu naučit být dobrými hospodáři na svém vlastním statku.
Možná se někomu zdá přehnané, co tady píšu a mnohým se může také jevit náročné zvládnutí výše popsaných „úkolů“. Na to mohu jenom odvětit, že se pořád ještě bavíme o poměrně nám blízkých skutečnostech, které můžeme při dobré vůli opravdu zvládnout. Český národ pořád ještě ve svém jádru uchovává hodnoty, jako je pracovitost, inteligence, srdečnost i soucítění s druhými. Hodně nám toho jako národu bylo přiděleno a neseme tedy velkou zodpovědnost za nakládání s těmito statky. Jakékoliv pochybnosti či propad dolů se nám v minulosti vždy velice vymstil a v současnosti by takové chování mělo nedozírné důsledky. Za těmito změnami, které jsou nám předkládány k pochopení a k vyřešení, totiž přichází mnohem významnější dění, na které už musíme být připraveni jako soudržná, zodpovědná a především hluboce věřící společnost.
(pokračování příště)