Na desce stolu svíce kane
a leží bílý list:
z něj verše budu číst,
až dodiktuješ, Pane
Kdo Jsi?
Jsi dokonalé ticho ve mně.
Jsi láska bez hranic.
Jsi vnitřní mír.
Jsi moudrost, již si přeji.
Jsi neskonalé štěstí…
Jsi slunce zář i luny svit.
Šum větru v korunách
i trávy vlnění.
Jsi čisté nebe i krupobití.
Jsi malé dítě i muž starý.
Máš mnoho podob
a přece žádnou pro oči…
Jak popsat mohu,
před čím na kolena padám?
Jak vzdálená jsou
skutečnosti slova,
jež na pomoc si beru,
abych vypsala, kdo Jsi.
Noční poutník
Vločka za vločkou
k zemi tiše padá;
ve stromoví holém
suché květy
ptačích hnízd…
Chaloupek střechy
mrakům nastavují záda,
sněhem je zaváto
plno krásných míst…
Spí kraj i řeka
nad níž hvězdy svítí
na cestu poutníku
jenž tudy kráčí sám
za vysokým cílem svým,
jenž ho vede žitím:
má jasnou tvář:
odkud jen ji znám?
Řetězec kroků
mizí kdesi v dáli:
v mé duši je mír
a v srdci něžný cit.
Ten poutník šel sám
a podobal se králi…
Ve šlépějích jeho
bezpečná mohu být…
Kamenná srdce
Kamenným
člověk se nerodí;
kamenným
člověk se stává:
radost,
jež ke dveřím
nechodí;
bolest neúnosná;
blízká ústa lhavá…
Kolik skrýší
bolest má:
skořápky z perleti;
kamenné oříšky
ukryté v hlubinách,
kam slunce nechodí:
nesahat! nefoukat!
sic všechno
je v sutinách!
Kolik skrýší bolest má
v srdečních komůrkách!