Helena Freyová - Prosba k Rudolfu II. Habsburskému
Překotné události poslední doby mi pomohly překonat svůj ostych a poslat svoji veršovanou prosbu Rudolfu II. Habsburskému, protože to zatím na celonárodní úsilí o jeho odpuštění nevypadá. Psala jsem ji krátce poté, co jsem dostala do ruky knížku J. Staňka Češi na prahu třetího tisíciletí. Bylo to pro mně ještě o to silnější, že bydlím v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, kam Rudolf II. rád jezdíval. Při psaní těchto veršů to "jelo samo". Proto byly původně velmi osobní - v "ich formě", kterou jsem se teď snažila omezit, chtěla-li jsem verše nabídnout ke sdílení těm, které by oslovily. Snad tím moc neutrpěly. V posledních dnech jsem narazila na asi tři zmínky (a odkazy) o nutnosti pokusit se o odvolání kletby, což jsem pochopila tak, že už bych to sušit doma neměla, protože pokud se aspoň pár lidí spojí, je to silnější hlas, než od jednoho. A aspoň to zkusit, než jen zírat, kam události spějí.
Já slíbila si kdysi dávnému císaři a králi prosebnou ódu psát:
On vzdělaný byl, umění s vědou měl prý velmi rád.
Na oltář poznání dovedl hodně dát.
Byl jako dítě, jež stále nové hledá:
Chtěl vědět víc, chtěl vidět dál.
Předběhl svoji dobu, však kdejaký osel
se mu tenkrát škodolibě smál,
když nezdar stíhal jeho snažení;
kol něho byli dvořané – a vážení!
-však v pokrývkách hlav z drahých kožešin
intriky, zrada, i uši oslí skryty:
co sami znali, stačilo jim zcela;
ráda bych králi tiše připomenout chtěla,
že tyto vlastnosti i dnes tu stále platí:
že lidská snaha posunout se dál
své nositele ve vážnosti u okolí krátí
a hýkáním oslů mají cesty dlážděny.
Teď vážně prosím Tebe, dávný císaři a králi:
ač dávno je doba, kdy jsi této zemi vlád
a Češi tenkrát pro Tvou kletbu hodně udělali,
já pevně doufám, že stále jsi tak duchem mlád,
že nám už odpustíš a sejmeš tak jho,
jež tento národ vláčí s sebou staletími!
Ty vidíš, králi, že někdejší Tvůj lid
zas hlavu z prachu zvedá,
hýkáním oslím už každý umlčet se nedá
a Bůh dá, že zas se zpátky mezi Jeho děti vrátí!
Ty víš, někdejší náš králi, že čas Země už se valem krátí:
sčítá se účet v částech „Dal – Má dáti“
Tak odpusť králi, jak přikázání velí;
vždyť nejsou Češi jenom nepřáteli,
vždy mezi nimi „aspoň jeden spravedlivý“!
Tys nezemřel, Tys ve své kletbě živý!
Tak prosím, opusť přání zla,
jež vyslovil jsi pro nás kdysi!
Ať oblomí Tě prosba čísi, kdo za někdejší Tvůj lid
dnes Tebe prosí, císaři a králi
(snad jsme se kdysi v dobrém znali).
To jho, jež Čechy dodnes tíží
je jhem i Tvým a jistě nemáš klidu pod rovem!
Já vyzývám Tě tedy ve jménu Lásky
jež nás oba s Bohem pojí:
Z národa svého sejmi kletbu svoji!
Hodnocení
Aktuální hodnocení: 5 (17 návštěvníků)