Moje matka (na Hané mama, i jinde na moravských vesnicích) se dožila 92 let. Od svých 50 let začala sama, podle knihy, cvičit jógu a to s pěknými výsledky.
O rok dřív, 1967, jsme z domu vyšli až na Marxovu ulici, na přednášku o józe – první v zemi, po desítkách let. Jenže jsme zase hned odešli. Zájemců čekalo mnoho; a to i na dlouhé chodbě, až na chodník. Mladík výrostek se nedozvěděl, o co se vlastně jedná.
Její duchovní vývoj začal u církve československé husitské; zařazení dítěte podle vlasteneckého otce. Od roku 1944 zásadní požadavek tchyně – církev katolická. Pak materialismus.
Dovedla vzpomínat na slova svého tchána (*1868) matematika – ředitele postupně dvou gymnasií – Bůh není. Určitě? Na 99 % není, dovedl se opravit…
Pamatuji situaci v září 1956 – stáli jsme v kuchyni, tata, mama a já, a ona řekla: „Tak jsme tě přihlásili do náboženství - Bůh asi není, už to začíná být jisté, ale do náboženství se vždycky chodilo, to je dobrá věc“. Já jsem nechápal, proč mi přihlášku zdůvodňují; o rok dřív mi k nástupu do hudební školy neříkali nic. Později jsem slýchal upozornění na souseda H. – z úředníka ho udělali dělníkem. A brzy, místo toho, začal učit školáky housle v hudební škole.
Skoro dva roky jsem dbal křesťanství. Na nedělní mši a pak úprkem na dětské představení do kina Mír. Později otci na jeho pracovišti zjistili onu náboženskou výchovu, tudíž jako ateista snadno odhlásil děti z náboženství a celou rodinu nechal vyškrtnout z katolické církve. To kdyby věděla stařenka, jeho matka, smála se mama.
Původně s potěšením mluvívala o své představě, co po smrti. Vznášet se na obláčku a pojídat nugáty. Někdy, to již nedlouho před jejím odchodem, jsem jí přátelsky připomněl možnost obláčku s čokoládou, jenže opáčila něco opačného. Jak už se může člověku v posledním období poopravit myšlení, odhaduji, s uvažováním souvislostí; co si dřív, při svém zdravém rozumu, nepropojil.
Vždy pracovala v domácnosti a tak neměla příliš kontaktů se zcela cizími lidmi. Zajímavé knihy, tehdy nevydávané, jí půjčoval soused – katolík. Kafku. Věděla, že na onom světě je to mnohem lepší, příjemnější, než zde na Zemi. Již v 6. desetiletí svého života by raději odešla. Od dětství vnímala čas života jako křivku, která se jí někdy po 80 letech věku měla protnout s vodorovnou osou.
Zdraví se jí na stará kolena zhoršovalo, občas i bolesti a pak nemocnice. Jednou přišla z ložnice a řekla, že vnímala svět složený z vodorovných čáreček; něco takového bývá významově popisované. Jednou zase sdělila (asi 82 let), že po probuzení nemusela dýchat, že se sama rozhodovala. Tuhle možnost jsme jí odmítali - dva sourozenci. Takový pud přece není k překonání. Ne, trvala na svém. Až později jsem to pochopil – tolik si přála odejít, v životě naplněném prací ve prospěch rodiny i okolí, až jí to Osud nabídl. Rozhodla se tehdy, že chce zůstat, dýchat. Dokonce o římském vojákovi se píše, že to dokázal – přestal dýchat, pak spadl a zemřel. Ze své vůle, ohromně silné.
O děti pečovala na 150 %, i o všechny ostatní. Ovšem s výchovou to viděla jednoduše – děcka musí poslouchat - má-li je matka vychovávat, hlídat, pečovat o ně. Dál záleží na otcových vlastnostech. Ostatně její mama vyrůstala na samotě, v hájovně u Morkovic. Tam sousedy neměla. Nepotkávala padesát lidí za den, na které by musela reagovat. A tím by povahově rostla, soudím. Děti tehdy dostaly i macechu.
*
Na začátku roku 2012 můj mladší sourozenec nechal odvézt naši mamu do rajhradského hospice. Uložili ji na pokoj číslo 2.
Zbývající sourozenec, švagr a já jsme tam přijeli na druhý den v pondělí dopoledne. Jeden z nás šel hledat, zda lze dovnitř vjet autem skrz bránu. Ano, ale musí se objet ulicemi zezadu. Pak jsme k ní byli uvedeni už na jiný pokoj, číslo 7.
Mama spala, pusu pootevřenou, oči skoro pootevřené, těkaly. Hodně hlasitě dýchala. Se švagrem jsme procházeli po chodbě, když zdravotní sestra měla u lůžka práci. Prohlédl jsem fotografie personálu, takže po chvíli jsem mohl poznat lékařku H. Ta nám ve své pracovně vysvětlila - horečka 40° C, slabost, stav buď infekční nebo ne. Říkám, že nechceme prodlužování života. Povykládal jsem o Vysočině, kde někdy dávno z hospice po sdělení, před koncem, následně dostali odpověď rodiny, ať tedy odvezou pacienta zachraňovat do nemocnice. To zde v Rajhradě nehrozí, vždyť oni jsou nemocnicí. Lékařka i primář jsou zde.
Asi po dvou hodinách jsem zde zůstal jediný. Četl jsem, mluvil se sestrami, zda je zde signál bezdrátového internetu, ano. Využil jej na notebooku. Pak jsem šel i pohovořit se starou paní ve vedlejším pokoji. Večer pak měla návštěvu, dceru. Moji mamu Květu jsem i držel za ruku, jak i předtím dopoledne se jí od sourozence dostalo. Stále nevědomá.
Šel jsem do města a nakoupil si svačinu. Kalíšek na pití byl vhodný, na chodbě měli automat na studenou a teplou kvalitní vodu. Sestry nejednou přicházely, měřit teplotu pod paží, jednou také dát injekci do stehna.
Nakonec jsem pochopil, že to není spánek, jak jsme dopoledne mysleli, nýbrž už proces odcházení. Oči měla pootevřené občas víc, občas míň. Stále silně dýchala otevřenou pusou. Položil jsem mamě ruku na čelo, ač v naší rodině nebývaly doteky obvyklé. Aby Duch při odchodu nebyl zbytečně zmatený, což lépe znají hlubší zájemci s tématem odchodů ze světa, jsem ji začal opakovaně oslovovat Květuška. Stále znovu, po několika vteřinách.
Po 19. hodině přišla sestra. Navrhuji, snad dát pití hadičkou? Ne, přece chceme, aby odešla. Skutečně tedy hospic umí odvádět člověka od nevhodného jeho předržování ve světě. Kdy už nic nevykoná, stěží čím koho o něčem přesvědčí. Aktivita je po uzrálém životě pryč. Pak se sestra vzdálila. Brzo na to Květa poprvé zavřela pusu, to už asi nedýchala, možná mírně. Oči ještě těkaly. Pak se pusa otevřela a oči se přestaly pohybovat.
Náhodou přišla sestra zpět, tak upozorňuji na stav. Snad už Květa odešla?
Ptám se, je už mrtvá? Ano. Jak se to pozná? Právě dle toho, co vidíme. Zhruba tak jsme mluvili. A dodala, co jsem chtěl slyšet, že přijde primář a určí situaci. Mluvila pak hodně o záležitostech kolem věcí, těla a podobně.
Primář přišel, konstatoval a pak požádal o dovolení se pomodlit. Šeptal Otčenáš a Zdrávas. Potom se řešilo, kterou že pohřební službu přizvat. Nejspíš samotný hospic to musel určit.
Sestry mne požádaly, ať jdu na chodbu; převlečou naši odešlou. Dostala bílorůžovou košili, do rukou na hrudi kytičku. Dvě svíčky kalíšky hořely na stolku. Dlouho jsem jí držel ruku na čele a nadále oslovoval Květuška, až i hodinu. Stále bylo čelo stejně teplé, takže to bylo lehké.
Dvě hodiny že jsou předepsané, aby v místnosti zůstala postel po odchodu, zřejmě ani míň, ani víc. Nelze ji do rána tu nechat, jak jsem se ptal. Bývá možné, že rodina chce vidět odešlou ještě před uložením do rakve, ale odmítl jsem. Tuším jsme to se sourozencem mobilem probrali.
Až před 22. hodinou přišly sestry, že auto pohřební služby už je tu. Odvezly postel, ze 2. poschodí výtahem, já šel po schodech. Byly otevřeny v přízemí dveře do místnosti, kde jinak by tělo mohlo do rána zůstat. Ale my nežádali. Dva chlapi vynesli černou rakev z Avie. Vzali tělo nahoře a za nohy, a položili do rakve. Ruce měla bílé. Jedna přečnívala, vsunuli ji do rakve. Přiklopili víko - vše rutinně uměli. Auto odjelo.
Zřejmě zásadní ukončení kdovíjakých rozporů osvobodí postavy od další spletené budoucnosti. Protože s odstupem dvanácti let, dne 25. prosince 2024, jsem se dozvěděl něco konkrétního k zásadnímu kvalitativnímu zhodnocení tohoto příběhu, jaký jsem zde popsal.
Bohumír Tichánek, k Rajhradu 3.1.2012