Letenky do Barcelony jsme kupovali se značným předstihem, a tudíž za velmi dobrou cenu, a vzhledem k ročnímu období, kdy jsme se na cestu vydali, bylo i ubytování v této části Španělska cenově dostupné, respektive nebylo dražší než dovolenkové pobyty v naší zemi. Zapůjčení auta na deset dnů nás přišlo dohromady i s pojistkou na zhruba 6 500 Kč, přičemž ceny benzínu a nafty byly stejné jako u nás doma. Spotřeba auta byla o něco vyšší, protože se jednalo o SUV, ale tento typ auta se nám pak velmi osvědčil na některých horských silnicích, kterými jsme projížděli. O něco složitější to bylo s dorozumíváním se s místními lidmi, protože takřka nikdo z nich neuměl anglicky, a to včetně mladých lidí. Slušně touto řečí hovořili pouze zaměstnanci infocenter a samozřejmě pak obyvatelé Barcelony. Ale i tak jsme se nakonec všude „domluvili“ a vyřešili všechny jazykové bariéry, které se nám stavěly při naší pouti do cesty.
Do Barcelony jsme doletěli v pondělí ráno a v podstatě ihned jsme ji i opustili, abychom se vydali k prvním dvěma klášterům. Záměrně jsem trasu volila tak, abychom se vyhnuli větším městům, a tak naše cesta vedla spíše po menších městečkách a vesnicích. V jedné takové se nachází i klášter
SantesCreus, který je ale bohužel pro veřejnost v pondělí uzavřen. I přesto jsme se rozhodli udělat si u něj první přestávku a projít se alespoň po jeho malebném nádvoří. A také jsme zde ochutnali první španělské cortado (káva) a zakoupili první láhev výborného červeného vína.
O něco málo později jsme už vystupovali z auta u kláštera
Poblet, který patří ke španělským památkám zahrnutých do světového kulturního dědictví UNESCO. Jedná se o nádherný románsko-gotický klášter, snad jeden z nejkrásnějších, které jsme vůbec kdy na našich cestách navštívili a je až s podivem, že je turisty z Evropy tak málo navštěvovaný. Přitom je od Barcelony vzdálen pouhých 140 kilometrů, a tudíž snadno dosažitelný v rámci například jednodenního výletu pro ty, kdo tráví dovolenou v hlavním městě Katalánska. Vstupné do kláštera, ač se jedná o památku UNESCO, nebylo nijak vysoké, stejně jako i v jiných klášterech jsme platili něco kolem osmi euro. Děti a senioři platí pak ještě o něco méně. Klášter Poblet patří také mezi tzv. královské kláštery, což znamená, že u jeho založení stála přímo osoba z královské rodiny, jejíž členové jsou pak v prostorách kláštera i pohřbeni. V případě kláštera Santa Maria de Poblet to byl ve 12. století král Ramón BerenguerIV.,zakladatel dynastie aragonských panovníků.
Ke dvěma výše jmenovaným klášterům patří ještě klášter
Vallbona de les Monges a tato duchovní centra tvoří trojici cisterciáckých klášterů, založených na podporu křesťanského ducha v znovu osídlovaných územích po proběhnuvší rekonquistě.
Klášter Poblet jsme opustili kolem šesté hodiny večer a vydali jsme se směrem k prvnímu ubytování. To jsem rezervovala v blízké vesničce u kláštera a byl to velmi dobře vybavený a pěkný apartmán. Ostatně i jinde jsme v průběhu našeho cestování bydleli v malých vesničkách, kde byl naprostý klid a velmi malý počet místních obyvatel, což bylo skvělé pro náš odpočinek, na druhou stranu to ale sebou nese tu nevýhodu, že v takových malých a odlehlých vesničkách není mnohdy ani jeden obchůdek s potravinami. Je proto nutné na to myslet dopředu a nakoupit si potraviny (a víno) v některém z větších městeček nebo vesnic.
Následující den jsme se přesouvali o tři sta kilometrů dále k vesničce
Anento, kde jsme měli domluvený další nocleh. V původním plánu jsme měli návštěvu města Zaragozy, ale právě v době, kdy jsme tudy projížděli, se ve městě konaly velké slavnosti, na které přijíždí statisíce návštěvníků z celého Španělska, a tak jsme raději pokračovali dále až k vesnici Anento. Těžké by bylo vybrat ještě větší opak k hlučnému městu, než byla právě tato vesnička. Bylo to krásné místo, domečky v ní byly přímo kouzelné a nad jeho malebnými uličkami se tyčily trosky starého hradu, které jsme samozřejmě také navštívili. Co nás ale na vesničce velice překvapilo, byl minimální počet obyvatel, které jsme v ní potkali. Snad sem lidé dojíždí jenom na víkend nebo pouze o prázdninách, ale v době našeho příjezdu jsme zde potkali snad jenom deset osob. Pozitivní přitom bylo, že dvě z nich provozovali místní bar a vinárnu, takže jsme i při absenci jakékoliv restaurace nebo obchůdku nezůstali alespoň večer bez tekuté révy.
Co nás v Anentuale zaskočilo, byl absolutní zákaz parkování přímo ve vesničce, přičemž pokyny na značce byly uvedeny pouze ve španělštině. Našich dvacet minut, kdy jsme parkovali auto před penzionem a při čekání na majitele jsme se šli projít k hradu, nás přišlo na dvě stě eur pokuty, respektive nakonec jenom sto, protože při hrazení pokut přes internet dostanete slevu padesát procent. Takže jsme si od té chvíle dávali ještě větší pozor, ale musím říct, že tato pokuta byl jediný dopravní problém, který jsme při našem cestování měli. Jinak jsme dalších skoro dva tisíce kilometrů ujeli bez jakýchkoliv komplikací.
V úterý jsme ještě navštívili městečko
Daruca, které má poměrně dobře zachovalé středověké hradby, a navíc v něm takřka nepotkáte zahraniční turisty, takže si užijete čistě španělský kolorit města. Při samotném vstupu do města jsme objevili tabernu (což je v podstatě totéž jako řecká taverna), kde měli úžasný výběr z místních tapas. Ve Španělsku vůbec skvěle vaří a dbají na vysokou kvalitu vstupních surovin. Jídlo je možná o malinko dražší než u nás doma, ale zase nejde srovnávat český eidam se španělskými sýry. Jen je dobré vědět, že alespoň v této části Španělska mají v oblibě dost tučné vepřové maso a podávají ho i na denním menu. Moc se tedy nevyplatí jen tak ukázat prstem na jídelníček s dobrou vírou, že vše, co vám pak přinesou, bude určitě moc dobré. Našemu kamarádovi tak předložili něco, co jsme nazvali „tlustisko na kostisku“, a nebýt brambůrek s omáčkou, zůstal by ten den asi hlady. Stejně tak nás nelákal k ochutnání pokrm, který vypadal jako fritované dršťky, který jsme dost často viděli v nabídce barů a restaurací. Jinak jsme ale byli s jídlem ve Španělsku moc spokojeni a po gurmánské stránce jsme si tuto zemi opravdu dokonale užili.
Třetí den našeho pobytu jsme se vypravili na návštěvu do městečka Teruel, které se pyšní mnoha stavbami v tzv. mudejárském stylu. Tyto památky patří mezi poklady zařazené do seznamu kulturního dědictví UNESCO a jsou skutečně unikátní. My jsme v městečku navštívili Věž svatého Salvatora, Katedrálu Santa Maria de Teruel, včetně přilehlého muzea skvostných obrazů, a odpoledne ještě Kostel svatého Petra, v jehož těsném sousedství se nachází i proslavené mauzoleum milenců. O kousek dál směrem k železniční stanici stojí za to vidět i nádherně zdobené schody postavené v novomudejárském stylu.
Městečko Teruel se nachází ve vyšší nadmořské výšce a obklopují ho strmé hory, nicméně krásné přírody a rozsáhlých skalních masivů jsme si užívali v průběhu celého našeho putování po severním Španělsku. Říjnové teploty zde byly přitom o něco vyšší než u nás doma třeba v Jeseníkách, s výjimkou jednoho dne nám takřka nepršelo, a dokonce jsme se ještě i trochu opálili. Výhledů na hory jsme si tedy opravdu užívali a cesta tím pádem vůbec nebyla nějak jednotvárná. Navíc jsou španělské dálnice a silnice ve velmi slušném stavu, dobře značené ukazateli a co nás hodně překvapilo, provoz na nich je velmi řídký. Kromě okruhu kolem Barcelony, kde se hustota provozu pochopitelně zvýšila, jsme celých takřka dva tisíce kilometrů projeli na poloprázdných dálnicích. Španělští řidiči přitom dodržují pravidla silničního provozu, za celou dobu jsme nezaznamenali na cestě nějakou nehodu, pouze dvě odstavená auta. Nicméně některá vozidla na sobě známky kolizí nesla, ale jejich řidiči povrchní škrábance a promáčklé plechy asi moc neřeší. Zřejmě jsou opravy aut kvůli spoluúčasti majitele natolik drahé, že se auta nechávají i s povrchním poškozením a většina místních si s tím hlavu moc neláme.
Následující den jsme pokračovali v cestě směrem na město Burgos, kde jsme měli v nedaleké vesničce domluvený další nocleh. Původně jsme měli v plánu, že navštívíme po cestě
Monastery ofPiedra, což je cisterciácký klášter s rozsáhlým parkem plným skalních útvarů a vodopádu, ale z časových důvodů jsme odtéto myšlenky nakonec upustili. Snad se sem podívá někdo jiný a dá nám potom zprávu, jak se mu toto místo líbilo. Stejně tak jsme nestihli vystoupat k jezeru
Laguna Negra, které je považováno za jedno z nejpěknějších ve Španělsku. Přece jenom jsme cestovali už v podzimním čase, kdy slunce zapadá dříve, a tak jsme museli náš cestovní plán trochu poupravit. Proto jsme se vypravili k jiným dvěma klášterům, které jsme oba měli na naší trase.
Prvním z nich byl cisterciácký klášter
Santa Maria de Huerta, který je stále obývaný mnichy a jejich péče je na celém objektu i znát. Tyto kláštery jsou nádherné svou kamenickou výzdobou, na tétoa i na mnoha dalších církevních stavbách v raném středověku odvedli tehdejší umělci kus mistrovské práce a čas byl k jejich dílu velmi milosrdný. Tak se nám zachovaly až do dnešních dnů poklady velké historické i umělecké hodnoty. U nás je doma je podobně zdobený například Anežský klášter na Františku, ale svým rozsahem a výzdobou je samozřejmě podstatně skromnější.
Klášter Santa Maria de Huerta obývají mniši velmi pracovití, kteří se kromě modlení věnují i výrobě různých sýrů, likérů a marmelád. Při vstupu do kláštera mají malý obchůdek, který určitě stojí za to navštívit, jenom potom budete muset vyházet pár věcí z cestovních kufrů, až vám ho při zpáteční cestě na letišti zváží. Určitě ale raději oželíte nějaké staré boty než právě pochoutky z Monasterio Santa Maria de Huerta😊.
Tentýž den jsme ještě v odpoledních hodinách vstoupili do prostor kláštera
SantoDomingode Silos, který byl založen už v desátém století a patří benediktinskému řádu. Klášter je stále obývaný mnichy, kteří získali světovou proslulost díky svým gregoriánským zpěvům, které si lze každý den ráno a večer přímo v chrámu poslechnout. My jsme si v klášteře nejprve prohlédli jeho vnitřní výzdobu a poté jsme se rozhodli počkat do sedmé hodiny, kdy měl být v Kostele svatého Sebastiana přednes chorálových zpěvů. Okolí kláštera je velmi pěkné, proto jsme si udělali malou procházku, a zatímco kluci ještě fotili místní krásy, já jsem se pomalu vracela ke kostelu. Jeho dveře už byly odemknuty, a tak jsem s očekáváním, že uvidím další zlatem bohatě vyzdobený chrám vstoupila do jeho prostor. A musím říct, že už na prahu se mi tentokrát doslova zatajil dech. Celý kostel byl totiž ponořen v mírné přítmí, slabé světlo pouze lehce osvětlovalo velkolepé gotické klenby a na kněžišti visel velmi prostý kříž s umučeným tělem Krista. Tato podívaná mne doslova dostala na kolena a měla jsem poprvé v životě možnost strávit nějaký čas úplně sama na tak nádherném duchovním místě. Zde v Kostele svatého Sebastiana jsem se také konečně rozloučila a pomodlila za svoji kamarádku, která zemřela v noci, kdy jsme odlétali do Barcelony a vznesla jsem k Bohu i své vlastní přání a prosby. A myslím, že budu ještě velmi dlouho toto místo ve svých vzpomínkách navštěvovat.
Z kláštera jsme odjížděli už takřka za tmy, ale naše další ubytování nebylo naštěstí moc daleko. Ve vesničce Hortiguela jsme měli domluvenu rezervaci v místním sto let starém hostelu a tato hospůdka měla skutečně kouzelnou atmosféru. Kromě toho se tu večer scházeli na vínečko místní obyvatelé, většina z nich věkem něco mezi šedesátkou až stovkou, takže jsme se tu s manželem cítili v podstatě jako mezi svými. On věkem a já asi svým uvažováním😊.
https://hostallamoruga.com/
V pátek ráno jsme se vypravili do starobylého královského města
Burgos, nyní hlavního města provincie Kastilie a Leon. Bylo to kromě samotné Barcelony jediné větší město, které jsme na naší cestě navštívili a určitě bychom jeho prohlídku doporučili i všem ostatním návštěvníkům Španělska. Město oplývá mnoha krásnými stavbami, přitom není turisticky nijak zvlášť přetížené, a to i přesto, že tudy vede svatojakubská trasa. Že byl Burgos v minulosti významným královským sídlem dosvědčuje například skvostný klášter
Santa Maria de Real de las Huelgas, jehož součástí je i muzeum uchovávající velmi cennápohřební roucha králů a královen, zde v klášteře pohřbených. Samotný klášter založil Alfons VIII., který měl za manželku Eleonoru z anglického královského rodu Plantagenetů. Tímto sňatkem se Alfons VIII. dostal mezi výkvět tehdejší středoevropské šlechty, neboť jeho tchýně byla proslulá Eleonora Akvitánská, královna francouzská a posléze anglická, a bratr jeho ženy byl samotný Richard Lví Srdce. I dcera Alfonze Kastilského Blanka si získala značnou proslulost, neboť se provdala na francouzský dvůr a vedla si tam více než skvěle. Projevila stejné schopnosti jako její babička Eleonora Akvitánská, která seděla na tomtéž francouzském trůnu o několik desetiletí dříve, ještě než se s Ludvíkem VII. rozvedla a vzala si raději budoucího krále Anglie.Kastilský král Alfons VIII. je také jednou z hlavních postav světově proslulého románu „Židovka z Toleda“, takže se milovník historie setká v klášteře Huelgo se skutečnými středověkými legendami.
Na opačné straně města Burgos leží další skvostný klášter
Miraflores, který také stojí za to poctít jej svojí návštěvou. Jeho výzdoba je opravdu velkolepá, kamenické i sochařské práce patří k nejkrásnějším, které jsme kdy viděli a vůbec celý klášterní komplex působí harmonicky a velmi pokojným dojmem.
V samotném centru Burgosu se nachází hlavní katedrála města
Catedral de Burgos, která je samozřejmě nádherná, ale na její prohlídku je třeba si vyčlenit více času, neboť součástí katedrály je i muzeum obrazů a soch s duchovní tematikou. Do katedrály se chodí Španělé poklonit památce svého národního hrdiny El Cida, který zde má svůj květinami trvale ověnčený hrob. Mně osobně přišla katedrála možná až příliš impozantní, ale že se jedná o architektonický skvost značné historické hodnoty, o tom jistě není pochyb. Vůbec celé město Burgos se nám jevilo jako takový ucelený obraz kdysi slavné španělské historie, který zahrnoval nejen krásné stavby, ale i tváře rytířských hrdinů a jejich královen, stejně jako soudobých světců a světic.
Text: Alžběta Kováříková
Foto: Jan Ištvánek, Jiří Kovářík