VIETNAM
3. – 7. 11. 2016
Návštěvou Vietnamu jsem jak k této zemi, tak k jejím obyvatelům rozhodně nabyla více úcty a respektu, protože jinak jsem Vietnamce znala z Čech jen jako prodavače drobného zboží nevalné kvality. K tomuto postoji myslím přispělo i letmé seznámení se s jejich dějinami. Navíc romantické obrázky z Vietnamu, které jsem někdy příležitostně zahlédla, měly jen málo společného s realitou, kterou jsem pak viděla na vlastní oči. Ve srovnání s ostatními národy Indočíny patří dnes Vietnamci k těm pracovitějším a rychlejším, jsou více zaměřeni na obchod a prožité válečné příkoří se snaží spíše hodit za hlavu a soustředit se na to, co je nyní, aby si zajistili lepší budoucnost. Ve vztahu k velmocem jako je Ruská Federace či USA jsou obvykle měřítkem peníze a tedy uzavírají dohody dle toho, co jim momentálně přinese větší zisk, přičemž bývalé politické vztahy či vazby zde nehrají roli. Vietnam patří mimo jiné k hlavním vývozcům rýže.
Hanoj
Pro přelet do Hanoje přes Dubaj jsme využili leteckou společnost Emirates, která kromě zajímavě oblečených stevardek překvapila výborným servisem včetně jídelního lístku na palubě letadla. Do Hanoje jsme dorazili po zhruba 15 hodinách s transferem v Dubaji. Uličky starého města, které se hemžilo turisty, na mne působily poněkud „přecpaným“ dojmem (viz foto 1). Všude spousta lidí, motorek, na kterých někdy sedí najednou téměř celá rodina včetně dam na podpadcích, uzoučké chodníky, na které zasahují obchůdky i s celými domácnostmi. Na chodníku se jí, odpočívá, diskutuje. V místních krámcích totiž rodiny i bydlí a proto bylo často možné částečně nahlédnout i do jejich domácnosti, která přes krámek „přetékala“ až na chodník. Na silnicích panuje často mumraj, semafory se respektují jen někde a někdy, a i když se vozovka zdá být naprosto neprůchodná, zkrátka se do ní pomalu vstoupí a v pomalém tempu se vytrvale pokračuje na druhou stranu – ostatní provoz se přizpůsobí. Staré město dle mne není zrovna místo, kde by člověk v klidu poseděl na ulici u kávy. Více takových míst by snad bylo možné najít v méně rušných částech Hanoje, kde jsou již chodníky poněkud prostornější. Mimochodem vietnamská káva je překapávaná podávaná se sladkým mlékem (ve stylu našeho salka). Káva se obvykle servíruje přímo s malým překapávačem (viz foto 2) a sladké mléko se podává zvlášť. Další možnost je káva s vejcem, která mne ale chuťově moc nezaujala. Pro Hanoj jsou typické úzké vysoké domy (viz foto 3), protože jsou zde velmi drahé pozemky, resp. se z nich platí vysoká daň, nejsou v soukromém vlastnictví, a proto se spíše než do šířky, staví do výšky. V Hanoji jsme navštívili klasické památky, kam chodí turisté. Pagodu obrany státu u Západního jezera, taoistický chrám, prezidentský palác, kde působil Ho Či Min a kde byl mimochodem k vidění velmi zajímavý strom se zvláštními kořeny vyrůstajícími vzhůru. Prošli jsme kolem sídla komunistické strany Vietnamu a Ho Či Minova mauzolea. Komunistický režim je zde již „volnější“. Dříve například museli Vietnamci vyvěšovat státní rudé vlajky povinně, dnes je to nepovinné, ale pokud prý nevyvěsí, může to znamenat jistý vroubek a na úřadech jim pak mohou dělat problémy. Údajně totiž chodí kontroly a občané dostávají potvrzení, zda žijí spořádaným životem… Dále jsme navštívili Chrám písemnictví postavený v 10. stol. k poctě Konfucia, kde poté byla konfuciánská akademie a kde skládali náročné konfuciánské zkoušky zájemci o práci ve státních službách. Konfucianismem byl kromě Číny v oblasti zásadně ovlivněn pouze Vietnam. Dříve byla úřednická pozice často spojena s úplatky, přičemž korupce je typická i pro současný Vietnam. Do tohoto chrámu míří i dnes před zkouškami řady studentů nejrůznějších oborů (viz foto 4) po vzoru tradice, přičemž slečny jsou oblečeny v tradičním vietnamském úboru, který je zde využíván při různých slavnostních příležitostech. Po cestě Hanoí jsme také zastavili v dílně na výrobu lakovaných uměleckých předmětů, na jejichž povrchovou úpravu se využívá speciální lak ze stromu škumpa lakodárná. Proces lakování je velmi zdlouhavý a vyžaduje několik fází postupného malování a sušení, přičemž pro zdobení předmětů se využívá nejen klasická malba, ale i například skořápky z vajec nebo z mušlí. Toto řemeslo se provozuje v jedné z vesnic, která se na tuto techniku zaměřuje. Na konkrétní řemesla se zaměřují celé vesnice, což je pro Vietnam běžné. Hanoj má i pěkná klidnější zákoutí a jedním z nich je okolí Jezera navráceného meče s hloubkou cca 1,5 m, ve kterém údajně žijí až dvoumetrové vodní želvy. K jezeru se váže legenda, podle které se zlatá želva vynořila z vody a požádala o vrácení kouzelného meče, díky kterému se podařilo zvítězit v bojích proti Číňanům. Bojovník tedy meč vrátil a želva s ním zaplula pod hladinu. Na počest želvy pak byla uprostřed jezera postavena i želví věž. V jezeře je rovněž malý ostrůvek, na který se lze dostat přes mostek. Na ostrůvku je jedna z dvoumetrových želv (již mrtvá a vycpaná) k vidění. Později odpoledne jsme shlédli místní tradiční zábavu, vodní loutkové divadlo, které je ale dnes již spíše turistickou atrakcí než podívanou pro místní, nicméně i dnešní výroba dřevěných loutek je tradicí a dobrým byznysem, protože jedna loutka vydrží zhruba jednu sezonu. Během představení loutkoherci, kteří pohybují vodními loutkami, stojí zhruba po pás ve vodě.
Zátoka Ha Long – největší turistická atrakce
Proslulá zátoka Ha Long je od Hanoje vzdálena vzdušnou čarou přibližně 100 km, takže autobusem sem z Hanoje trvala cesta zhruba 2 hodiny. V zátoce (viz foto 5), kde jsme na lodi přenocovali, jsme strávili dva dny. Těšila jsem se na romantická zákoutí panenské přírody a ničím nerušený klid daleko vzdálený od rušné civilizace. Nicméně realita mne docela nepříjemně překvapila. Díky pokročilému turismu a intenzivní propagaci zátoky, je zde asi tak rušno jako na Václaváku. Skalní homole jsou sice krásné, ale mezi nimi se prohánějí desítky obrovských lodí plných turistů. Žádná tichá idylka tohoto koutu světa. Večer je přibližně do 23:00 slyšet řev, smích, pískot či tleskot křepčících davů z okolních lodních diskoték, případně zápach z cigaret z balkónků vedlejších kajut a navíc než zcela utichly motory sousedních lodí, byl cítit i jejich zápach. Chtěla jsem už dávno spát, ale kvůli hluku to nebylo možné. Chtělo se mi od toho hluku nejradši utéct, ale nebylo kam, proto jsem si pustila alespoň klimatizaci, abych tím venkovní rámus přehlušila. Kajuta na lodi byla krásná, to je pravda. Vše jako v luxusním hotelu, člověk by ani nepoznal, že se nachází na lodi, kdyby se nepodíval z okna. Tamní příroda je také pěkná a zvláštní. Tolik malých ostrůvků pohromadě se opravdu jen tak nevidí. Pro turisty zde byly připraveny ještě další atrakce: plavba menší lodí k opicím, které si pochutnávaly na banánech či toustech, které jim házeli místní průvodci, dále vyjížďka do nedalekých jeskyní či ostrov s pláží a kopcem, ze kterého byl nádherný výhled na zátoku. I přímo na lodi, kterou naše skupina sdílela ještě s dalšími zahraničními turisty, byl připraven program. Ráno byla možnost zacvičit si Taj Chi nebo večer byla připravená podívaná na přípravu čerstvých zeleninových závitků, kdy se všechny nakrájené ingredience (mrkev, salát, rýžové nudle, vaječné nudle, krevety či ryba nebo jiné maso) balí do jedlého rýžového papíru. Pro Vietnam jsou typické i smažené zeleninové závitky, samozřejmě různé druhy rýžových nudlí, smažená rýže, nudlové polévky Pho (každý si ji může dochutit ještě různými ingrediencemi a dle toho i chutná) a jako desert obvykle různé druhy ovoce. Ve Vietnamu má každé větší město svůj pivovar, takže například v Hanoi bylo k mání pivo Hanoi ve městě Hue pivo Hue apod. Nicméně v ostatních zemích to bylo obdobné, například v oblasti angkorských památek v Kambodži bylo pivo Angkor, v Laosu pak pivo Lao apod. Na lodi byly součástí jídelníčku často mořské plody (krevety, krab, olihně, což mne osobně moc nenadchlo). Pro zájemce byla k dispozici dokonce i posilovna. Počasí nám přálo, nepršelo a bylo teplo, pořád kolem 30°C či více, v Hanoji trochu chladněji. Potom, co jsem se smířila s realitou silně pokročilého turismu v této destinaci, jsem byla schopná si při zpáteční cestě do přístavu pohledy na stovky malých skalních homolí posetých v moři i vychutnat a užít.
Město Hue
Ze zátoky Ha Long jsme se vydali autobusem zpět do Hanoje a odtud pak nočním vlakem 700 km na jih do universitního městečka Hue s přibližně 400 tisíci obyvateli ve středním Vietnamu. Zde jsme si opět prohlédli nejnavštěvovanější památky. Lodí jsme po „Voňavé řece“ (viz foto 6) dopluli k budhistické pagodě Thien Mu s přilehlým klášterem a pěknou zahradou, dále jsme si prohlédli královskou pevnost, která byla silně poničena během vietnamské války a stále se rekonstruuje. Původně šlo o rozsáhlý komplex postavený po vzoru pekingského Zakázaného města, ale mnoho budov již bohužel nestojí, nicméně i tak je areál dost velký a navíc se spoustou zeleně, což činilo procházku velmi příjemnou. Nachází se v něm například divadlo, knihovna, palác literatury. Dále jsme shlédli jednu ze sedmi tamních královských hrobek také uprostřed zeleně a poté jsme autobusem pokračovali do malebného městečka Hoi An, kde jsme strávili večer a noc v jednom z nejhezčích hotelů za celý pobyt.
Malebné městečko Hoi An
Do městečka Hoi An jsme dorazili již večer, kdy spíše vynikla jeho specifická atmosféra s rušným životem kolem řeky a rozvěšenými lampiónky po celém středu města (viz foto 7). Vzhledem k tomu, že městečko je oblíbeným cílem turistů, rozrostl se zde bezpočet drobných obchůdků se suvenýry, kavárniček a různých restaurací. Do jedné z restaurací jsme zašli na večeři, kde nám k našemu překvapení jako pozornost podniku na závěr naservírovali skleničku rýžového vína, zelený čaj a ještě malý pudingový dezertík. Z místních památek jsme si stihli prohlédnout akorát známý japonský most, ostatní již byly večer zavřené. Bohužel výše zmíněný krásný hotel jsme si moc neužili, protože již brzy ráno kolem 4:00 jsme vstávali na přelet do Laosu.
LAOS
8. – 10. 11. 2016
Poklidný Luang Phrabang
Laoské turisty velmi navštěvované městečko Luang Phrabang ležící na řece Mekong je známé především svými zajímavými chrámy se specifickou architekturou. Nejcennějším a snad nejdochovalejším chrámem je Wat Xieng Thong se specifickou luangphrabangskou architekturou se střechou téměř až k zemi (viz foto 8). Dále jsme navštívili královský palác, jehož hlavní budova se mi nezdála nikterak architektonicky zajímavá. Dnes je v něm muzeum, ve kterém jsou k vidění královské oděvy, ložnice, jídelna a dokonce křišťálové lustry jako dar z Československa. V královském paláci, ve zvláštním chrámu uprostřed pěkné královské zahrady, se také nachází vzácná uctívaná soška Buddhy Pha Bang, která má chránit město a o které se tvrdí, že jde o kopii, protože originál byl darován Rusku. Poslední laoský král byl z trůnu odstraněn komunisty v roce 1975. Oficiální verzí je, že později zemřel na malárii, ale ve skutečnosti zemřel na následky věznění. Měl pět dětí, jeden potomek samozřejmě již bez jakéhokoli postavení stále žije v Luang Prabangu a jeden v Paříži.
V Luang Phrabangu je několik klášterů, kde žije mnoho buddhistických mnichů. Jedná se o theravádový buddhismus, na rozdíl od mahájánového, který se prosadil ve Vietnamu. Jedním ze zvyků theravádového buddhismu je ranní předávání jídla mnichům místními obyvateli. Mniši neztrácejí čas přípravou jídla a živí se pouze z darů místních obyvatel, proto jim místní mezi 5:00 – 6:00 hodinou ranní rozdávají na ulici v rámci ustanoveného rituálu jídlo (viz foto 9). V Luang Phrabangu se ovšem tento zvyk stal zároveň poněkud turistickou atrakcí, i když v méně turistických oblastech zřejmě funguje normálně bez zraků přihlížejících zvědavců.
Jednoho večera, utrmáceni prohlídkou okolních krás, jsme v Luang Phrabangu vystoupali na místní kopec Phu Si, ze kterého je pěkný výhled do okolí. Bylo již těsně před setměním, ale fotku ještě udělat šlo.
Laoská kuchyně
Pro laoskou kuchyni je typická lepivá rýže, která je podávána ve slaměných nádobách. Rýže je tužší než ta, kterou známe u nás a lepí se na sebe. Velmi oblíbeným jídlem je např. papája salát (viz foto 10), který je ale velmi pálivý, takže mi moc nechutnal. Na fotografii je zároveň bambusová polévka, která byla ovšem také velmi pálivá, takže se to celé nedalo téměř jíst. Dalším oblíbeným místním jídlem jsou různé masové saláty, sama jsem zkusila rybí salát, který byl o něco méně ostrý, takže to s rýží docela šlo a byl vcelku dobrý. K tomu jsem si ovšem dala také místní zeleninovou polévku, která opět pálila jako čert… Na místním trhu, mají zde ranní rybí trh či večerní trh, se dá také pořídit spousta dobrého jídla, různé druhy ovoce, zeleniny, sušených ryb, rýžových nudlí apod. Jeden večer jsem zde zkusila již hotová jídla (relativně velká miska za 2 USD, do které se dalo vybrat z nabídky různých jídel), vesměs samá smažená zelenina či rýže, nudle, závitky. Jídlo bylo až na nějaké neznámé kusy zeleniny naprosto výborné. Například mi velmi chutnal i smažený lilek, který má jiný tvar než náš lilek. Vzhledem k tomu, že v Luang Prabangu je opravdu velké množství turistů, je zde i řada kavárniček v americkém anebo francouzském stylu, kde nechybí klasické bagety nebo quiche. Francouzský vliv je zde ale v tomto ohledu patrný rovněž ve Vietnamu.
Přilehlé vesnice a Mekong
Na druhé straně Mekongu, již mimo město, jsou malé vesničky, které jsme také navštívili (viz foto 11 - 12) a jejichž návštěva pro mne byla skoro zajímavější než prohlídky některých chrámů skrývající Buddhy různých velikostí či poloh. V první vesnici Ban Xiengmen měli neobvykle na místní poměry zpevněnou silnici, kterou vybudovali pomocí podpory UNESCO. Nahlédli jsme zde do místní školy, procházeli kolem domu, kde měli kohouty na zápasy, mimochodem docela rozšířená zábava v Indočíně. Ve druhé vesnici, která se specializovala na výrobu keramiky, jsme mimo jiné zahlédli jejich vesnickou loď pro 25 lidí, kterou využívají na místní závody mezi vesnicemi. Třetí vesnice se zaměřovala na výrobu tamní whisky. Původně ovšem se tito vesničané zabývali výrobou keramiky, ale zjistili, že turisté více ocení whisky, proto se logicky začali věnovat tomu, co jim více vynáší. Při putování vesnicemi jsme narazili i na plumérie, jejichž květy jsou symbolem Laosu.
Do vesnic jsme se plavili po Mekongu (viz foto 13), který přináší Laosanům obživu. Žije v něm velké množství ryb a kolem řeky je řada políček, na kterých místní pěstují své plodiny. Laosané se živí převážně zemědělstvím, nemají průmysl. Mekong zároveň složí i jako „silnice“. Často bylo možné a to nejen kolem Mekongu vidět vodní buvoli, kteří jsou v Indočíně často využíváni při práci na poli, např. při pěstování rýže.
Vodopády Kuang Si
Zhruba hodinu cesty od Luang Prabangu jsou vzdáleny krásné vodopády Kuang Si, kde jsme se také byli podívat (viz foto 14). Ve vodopádech se dá i koupat, čehož mnozí využili. Jako koupaliště ve svém volném čase využívají vodopády i místní.
KAMBODŽA
11. – 12. 11. 2016
Turistický Siem Reap
Město Siem Reap má pěkné milé letiště, ale to je asi jediné pěkné, co zde lze najít. Jinak je to město, které vzniklo díky návalu turistů mířícím na Angkor. Každý takový turista se v Siem Reap ubytuje, nají, případně nakoupí suvenýry. Siem Reap je tedy plný hotelů a nechybí čtvrť s mraky obchůdků se suvenýry, kde turista rovněž dobře pojí. Jednoho večera jsme rovněž do tohoto chaosu vyrazili a v místní restauraci jsem zkusila smaženou žábu s černou houbou. Vcelku dobré maso, připomínající kuřecí. Kambodžskou specialitou je ovšem Amok – ryba či maso v kokosové omáčce. Rybí Amok mi kvůli nepříjemnému zápachu z ryby nechutnal, ale kuřecí byl výborný. Jiný večer jsme měli příležitost shlédnout tradiční khmerské taneční vystoupení (viz foto 15), kdy tanečnice při tanci výrazně až nepřirozeně ohýbají prsty, jejichž postavení má určitý význam. Tyto tance pocházejí z angkorských dob, tanečnicím se říká „božské tanečnice“ (apsary) a jsou hojně vyobrazené v angkorských chrámech.
Angkor
Samozřejmě že největší turistickou atrakcí návštěvy Kambodži je Angkor, soubor několika chrámových památek postavených většinou z pískovce a lateritu, kde mezi 9. – 15. stoletím bylo sídlo slavné khmerské říše. Postupně jsme navštívili několik chrámů počínaje velkým městským chrámovým komplexem Angkor Thom, který byl ve své době největším městem na světě až se 2 miliony obyvatel. Angkor Thom zahrnuje několik chrámů, nejvýznamnější je Bayon, Baphuon ve tvaru pyramidy, Sloní terasu a další. Velmi zajímavý je chrám Ta Prohm, protože je to jediný chrám, který zůstal více méně nedotčen v původním stavu, jak byl nalezen, proto je možné vidět bujné stromy vrostlé do ruin chrámů (viz foto 16). Jednou ze zajímavostí, kterou můžeme najít na jeho basreliéfech, je vyobrazení dinosaura. Nabízí se tedy otázka, odkud tehdejší stavitelé chrámu měli o dinosaurech povědomí. Menším chrámem je Banteay Kdei. Poněkud jiný ráz než ostatní chrámy má Prasat Karavan, který byl na rozdíl od ostatních vybudován z cihel. Údajně největší náboženskou stavbou na světě a nejvíce navštěvovaný ze všech chrámů je Angkor Wat (viz foto 17 - 18), na jehož basreliéfech můžeme mimo jiné najít například vyobrazení pekla, kterým se pak Rudí Khmerové inspirovali při genocidě. Poslední chrám, který jsme navštívili je Banteay Srei postavený z růžového pískovce (viz foto 19), kterého byl tehdy nedostatek. Chrám je malý, ale za to zajímavý velmi precizními basreliéfy. U chrámů lze občas vidět skupiny hrajících postižených hudebníků (viz foto 20), kteří zůstali např. bez nohou či s jiným hendikepem. Kambodža je stále plná nášlapných min jako pozůstatek vietnamské války, do které byla zatažena, i když turistické trasy jsou již často čisté, mnohá nebezpečí stále ale číhají mimo tyto hlavní cesty. Obdobná situace je v Laosu, o kterém se tvrdí, že byl nejbombardovanější zemí na světě. Jak je známo, tak o něco později pak národ velmi negativně poznamenal vliv Rudých Khmerů, který přinesl spoustu násilí, veřejné popravy apod., kdy asi 1,5 miliónu lidí přišlo o život. Došlo téměř k návratu k prvobytně pospolné společnosti, kdy byly zrušeny peníze, nemocnice, byla potírána rodina ve prospěch lásky ke straně, bylo potlačováno vzdělání, oslavován venkov, potlačena individualita jedince. I když je zhruba od 90. let v Kambodži klid, stále zde panuje obrovská korupce. Například nemalé peníze ze vstupného do těchto památek a turismu jdou přímo premiérovi Hun Senovi a ne na rozvoj země. Příští rok budou v Kambodži nové volby a Kambodžané doufají v lepší budoucnost. Zajímavostí je, že současný král Kambodži Norodom Sihamoni studoval balet v České republice, kde strávil své dětství, a proto umí výborně česky. Jeho postavení je ale spíše symbolické bez politického vlivu.
Život na jezeře Tonle Sap
Asi půl hodiny jízdy autobusem od města Siem Riep jsme dorazili k jezeru Tonle Sap, největší jezero v jihovýchodní Asii, které pro místní obyvatele skýtá velké množství ryb a zároveň funguje jako přepravní most. Jezero v průběhu roku mění svou rozlohu a hloubku v závislosti na monzunových deštích a přívalu vody z Mekongu. Řeka Tonle Sap, která jezero tvoří, se do Mekongu vlévá, ale po monzunových deštích a tání himálajských ledovců, kdy má Mekong mnoho vody, se tok řeky Tonle Sap obrátí a voda z Mekongu se naopak vlévá do jezera, což je považováno za unikátní jev. Na jezeře lidé žijí ve vesnicích, které mají i svou školu či kostel (viz foto 21 - 22). Údajně v jezerní vodě místní i vaří, perou v ní, odchází do ní veškeré výkaly, odpadky apod. Jen na pití si vozí vodu balenou. Po cestě od jezera zpět do města jsme se zastavili na farmě cukrových palem, z jejichž plodů se získává cukr/sirup, ze kterého se vyrábějí cukrovinky. Chuťově ale tyto cukrové bonbóny nejsou nic moc – zkrátka samý cukr.
THAJSKO
13. – 16. 11. 2016
Chaotický Bangkok
Bangkok byl hned po kambodžském městě Siem Reap tím nejošklivějším městem, které jsme navštívili. Navíc jsme v Bangkoku strávili poměrně dlouho, myslím, navíc zcela zbytečně, protože několikrát odpoledne jsme již museli vymýšlet program a poslední den jsme již téměř celý jen pročekali na večerní odlet zpět do ČR. Bangkok se svými zhruba 10 miliony obyvatel je velmi chaotický, rušný, nepřehledný a přeplácaný, navíc s častými dopravními zácpami. Mezi indočínskými městy je považován (a obecně celé Thajsko) za „něco víc“ zřejmě kvůli o něco vyššímu životnímu standardu. Průměrný plat, nepočítaje bohatou špičku, je zde údajně zhruba 15 000 bahtů (cca 10 tis. Kč). Bangkok, založený v roce 1782 po dobytí Ayutthayi Barmánci (viz dále), je zajímavý tím, že leží na řece Chao Phraya a kanálech, kterých je v Bankogku a jeho přilehlém okolí až 2 000. Kvůli častým dopravním zácpám jsou tyto využívány také jako dopravní cesty a na kanále funguje rovněž místní hromadná doprava. Bohužel se nám již nepodařilo se místním MHD projet, ale měli jsme možnost vyzkoušet si alespoň autobus (mimochodem klimatizovaný a to tak, že jsem si musela obléci svetr, přičemž venku bylo zhruba 35°C), nadzemní dráhu (což je v podstatě nadzemní metro) a jízdu lodí po řece. Mimochodem ceny pozemků kolem řeky patří prý k těm nejdražším. Ukázkou údajně velmi drahého domu z týkového dřeva postaveného u řeky je např. ten na fotu 23. Druhou nejdražší čtvrtí co se týče cen pozemků, je obchodní čtvrť Silom, kde byl umístěn i náš hotel a třetí nejdražší oblastí je údajně čínská čtvrt, kterou jsme si také prošli (viz foto 24). V čínské čtvrti jsou k dostání tradiční čínské produkty včetně surovin pro čínskou medicínu, ale dá se zde samozřejmě vyzkoušet i spousta různých pochutin, například smažená hlíza zeleniny taro, která je velmi dobrá, smažené banány, patáty a mnoho dalších. Dále jsou samozřejmě k vidění i ostatní druhy exotického ovoce jako jinde v Indočíně a to například tamarind, který mi ale chuťově moc nesedl, na rozdíl od dračího ovoce, mangostanů, nashi nebo rambutanů, které na pohled vypadají jako „chlupatý ořech“. V celé Indočíně je také velmi rozšířený vodní špenát, který jsem si zde také jako milovník různých druhů zeleniny oblíbila. Thajským národním jídlem jsou rýžové nudle Pad Thai, podávané s masem, ale osobně jsem vyzkoušela vegetariánskou variantu tohoto pokrmu (viz foto 25) a chutnala dobře. Turisté, kteří zamíří do Bangkoku individuálně bez organizovaného zájezdu obvykle nejprve zajdou do ulice Thanon Khao San a jejího okolí, kde je pro ně k dispozici množství informačních center, restaurací či obchůdků a dalších služeb. Bangkok je turisty navštěvován i pro množství různých chrámů včetně královského paláce. Jedním z nejnavštěvovanějších je největší a nejstarší chrám Wat Pho, v jehož areálu je umístěno jedno z nejdůležitějších výukových center léčitelství a tradičních thajských masáží. V chrámovém komplexu je k vidění rovněž obrovská 46 metrová socha ležícího Buddhy. Dále je známý chrám Wat Traimit, kde je k vidění 5 tunová socha Buddhy celá z 18karátového zlata ze 14. století, ale objevena až ve 20. století. Socha byla před zloději zamaskována sádrou, takže dlouho nebylo poznat, že je zlatá, což bylo odhaleno až při jejím stěhování. Maskování sádrou byl tehdy častý způsob ochrany vzácných sošek před krádežemi. Docela hezké místo je v okolí chrámu Wat Arun na druhé straně řeky (viz foto 26), který je pokryt mozaikou vytvořenou z úlomků čínského porcelánu, který původně sloužil jako zátěž čínských lodí připlouvajících do Bangkogu. Turisté také obvykle míří ke královskému paláci (viz foto 27), kde je umístěn vzácný tzv. smaragdový Buddha, který ovšem není smaragdový, nýbrž z nefritu. Královská rodina ale žije mimo tento palác, který jsme navštívili právě zhruba měsíc poté, co zemřel thajský král Ráma IX. Z celého Thajska se sjížděli občané, aby se naposledy poklonili památce zemřelého krále (viz foto 28), přičemž k cestě do Bangkoku je zapotřebí předchozí registrace a tyto „zájezdy“ jsou centrálně organizované, aby se předešlo chaosu. Dosud se s králem přišlo rozloučit údajně asi 5 miliónů Thajců, přičemž denně palác za tímto účelem navštíví zhruba 300 000 lidí, kteří neváhají stát ve frontě od 4:00 hodin ráno, aby se co nejdříve dostali na řadu. Král byl opravdu oblíbený, což potvrzuje i skutečnost, že thajská průvodkyně měla při těchto slovech dojetím až slzy v očích. Ráma IX. byl se svými 70 lety kralování nejdéle vládnoucím panovníkem v dějinách Thajska. Všude po celém Bangkoku, ale i mimo něj byly vyvěšeny královy portréty a některé ploty a domy byly ozdobeny smutečními stužkami.
Ayutthaya
Ayuttaya, vzdálená asi hodinu a půl cesty autobusem od Bangkoku, je dalším bývalým slavným a významným městem, původně hlavním městem Thajska, kde jsou dnes pozůstatky chrámů. Král se sem původně uchýlil před nákazou neštovic, ale Ayutthaya se rozrostla, později začali přicházet kupci a tak se dostala do povědomí Evropy. V 18. století ji dobili Barmánci. Centrum věhlasné Ayutthayi s chrámem Vat Maha That se nachází na ostrově vytvořeném řekami uprostřed města a další ruiny většího chrámu Vat Chaiwatthanaram (viz foto 29) se již nacházejí mimo tento ostrov. Kromě ruin ze 14. – 18. století je v Ayutthaye k vidění i novější letní sídlo králů vybudované ve francouzském stylu dle krále Ludvíka XVI., proto připomíná spíše evropské sídlo než asijské. Navštívili jsme také řadu budhistických chrámů s více či méně významnými Buddhovými soškami, které mi mimochodem vůbec nepřipadaly zajímavé a kdyby bylo po mém, jejich návštěvu bych si klidně nechala ujít. Ostatně neustálého zouvání a sundávání kšiltovky už jsem měla po návštěvě x-tého chrámu docela dost…
Železniční a plovoucí trh
Po cestě autobusem do Ayutthayi jsme se zastavili v městečku Mae Klong na tržnici, uprostřed které pravidelně projíždí vlak. Bylo zajímavé sledovat, jak ještě pár sekund předtím, než měl projet vlak, prodejci dělali jako by se nic nedělo a nechali ležet své zboží na kolejích (viz foto 30). Až v poslední chvíli odtáhli nádoby s rybami či jinými produkty, případně je nechali ležet, protože již měli spočítané, že nádoby jsou tak nízké, že přes ně vlak může projet. Prodejci alespoň rychle stáhli střížky proti slunci, aby umožnili průjezd vlaku, aby je vzápětí během okamžiku vrátili společně se zbožím do původního stavu. Po železničním trhu jsme navštívili i tzv. plovoucí trh Damnoen Saduak, zhruba 100 km vzdálený od Bangkoku, který měl být turistickou atrakcí, nicméně z plovoucího trhu už nezbylo vůbec nic a místo toho nás povozili lodí po kanálech kolem Bangkoku, což ostatně bylo také zajímavé, ale navíc s takovou rychlostí, že nebylo možné ani udělat fotku. Když jsme zastavovali, už jsem si říkala, aha teď bude konečně ten plovoucí trh, kde se bude dát nakoupit zboží přímo z loďky, nicméně to již byl konec veškeré „show“ a vystoupili jsme na břeh do jakési nevábné „vietnamské tržnice“ s přilehlým parkovištěm autobusů, odkud jsme pokračovali dál dle původního programu a vraceli se do Bangkoku.
Do Prahy jsme odjížděli po proflákaném odpoledni čekáním na spásný autobus, který nás z hotelové recepce odvezl na letiště až v devět hodin večer. Po několikahodinovém mezipřistání v Dubaji jsme doletěli do Prahy zhruba v 12:00 (tj. asi 18:00 thajského času) a já jsem pak ještě téhož dne pokračovala sama vlakem dál. Můj výlet skončil tím, že mne ve vlaku průvodčí obloženou zavazadly probouzel slovy: „Paní, konečná“, naštěstí v mé stanici…