Cesta Praha - Provence s cyklo-výstupem na Mt. Ventoux (8. – 10.6. 2018)
Cestu autem z Prahy do Aix en Provence jsem si rozdělila na několik úseků, přičemž první noc jsem strávila už ve Francii vedle dálnice v městečku Chateau-Gaillard v hotelu Ibis s plastovou koupelničkou, kterou je možné vidět v obytných vozech. Pak to už byly asi jen 3 hodiny jízdy autem k druhému stanovišti, městečku Malaucéne, které bylo zhruba ve směru cesty na jih Francie, a které je jedním ze tří výstupních bodů na Mt. Ventoux (1909 m), nejvyšší horu Provence. Vrchol Mt. Ventoux je mezi cyklisty velmi oblíbený a je rovněž často zařazován do etap Tour de France, proto jsem si její výstup nechtěla nechat ujít, i když jsem cykloturista začátečník. Anebo možná právě proto. Výzvou výstupu je relativně příkré stoupání, přičemž je potřeba překonat 1 534 výškových metrů na 21,4 km, proto se cyklisté musí často potýkat se stoupáním až 11 %. I když lze vyjet na vrchol zhruba za 1 hodinu, mně to trvalo necelé 4 i se zastávkami na občerstvení… Sestup zpět do Malaucéne lze absolvovat i po turistické značce lesem, nicméně cesta byla kamenitá a pro méně zkušené cyklisty relativně náročná, a proto se také neobešla bez pádu. Na druhý den ráno, v neděli 10.6., jsem již autem vyrazila přes malebné vesničky pohoří Luberon ve směru Aix-en-Provence, kde jsem po chvíli hledání na konci jedné zapadlé slepé uličky bez asfaltu konečně našla dům paní Lacroix, kde jsem po neplánovaném prodloužení pobytu strávila tři měsíce. Po zazvonění na její zvonek se postupně automaticky začala otevírat velká černá železná vrata, za nimiž se po chvíli objevila 80letá, subtilní, decentně nalíčená dáma s perfektně upraveným účesem, v elegantním oblečení a s výraznými mohutnými šperky kolem krku.
Paní domácí a její dům
Paní Lacroix, velmi milá, společenská, pokaždé dobře upravená dáma, byla k mému obdivu velmi tolerantní, velkorysá, vstřícná, usměvavá a pozitivně naladěná. Navíc ve svém věku relativně činorodá, protože měla na starosti celý velký třípatrový dům se sedmi místnostmi vybavenými starožitným nábytkem, dvěma koupelnami nepočítaje dvě prostorné vstupní haly, minimálně dva kumbálky, sklep, zahradu s bazénem a stoletým stromem. Rozvedená matka dvou dětí a vystudovaná právnička nikdy právnickou praxi pro starost o domácnost a děti nevykonávala, ale místo toho se asi ve 36 letech rozhodla pro studium oboru zdravotní sestra, kterému se pak při péči o rodinu věnovala. Nicméně svá právnická studia velmi dobře využila během svého rozvodu s manželem, který si v práci našel jinou ženu. Po 14 let trvajícím rozvodovém řízení nakonec paní Lacroix úspěšně vysoudila výše popsaný dům. Tato babička čtyř vnoučat chodila často hrát bridž s přáteli prý proto, aby zapomněla na své malé starosti, kterými byly, kromě péče o velký dům, problémy jejích dětí. Dcera, vysoce postavená lékařka v nemocnici, právě prožívala čerstvý rozchod se svým mužem a ze vzniklé situace vinila právě svou matku, paní Lacroix, údajně proto, že si její bývalý manžel také našel jinou. Rozvedený syn, který by se sám rozdal pro druhé, byl vyčerpaný péčí o svého nemocného otce a dva problémové syny a dělal matce starost tím, že se sám necítil příliš šťastný.
I když byla paní Lacroix vzdělaná inteligentní dáma, která denně sledovala zprávy v televizi i rádiu a při diskusích dokázala široce rozvinout jakékoli společenské či politické téma, někdy opravdu překvapila. Když jsem se při společném sledování televize zmínila o tom, že je pro mne velmi zajímavé najednou vidět např. Belmonda nebo Jeana Marais mluvit francouzsky a ne česky, položila mi otázku, zda vůbec máme vlastní české filmy a umělce. Dotaz vyzněl tak, jako bychom snad vůbec neměli žádnou českou kulturu a se skrývaným překvapením jsem se zeptala z jakého důvodu tak smýšlí. Odpověděla jen: „No že jste tak malá země, tak člověk neví….“, čímž mne opravdu zaskočila a pochopila jsem, že je to zřejmě názor mnoha do sebe zahleděných Francouzů, kteří se cítí být jaksi středem světa. K tomu jen dodám, že paní Lacroix dokonce navštívila před mnoha lety Prahu, i když jen krátce. Domněnku, že jsme mnoha Francouzi vnímáni jako zaostalá a opožděná země potvrzuje i zkušenost, kdy jsem se nejednou setkala s názorem typu: „do těch zemí východního bloku jsem nikdy neměl touhu cestovat…“. To až v poslední době je poněkud více turisticky atraktivní Praha, ale to je z Česka vše.
Jsou to takové drobnosti, ale paní domácí mne rovněž překvapila tím, že neznala kedlubnu, kterou jsem si tam koupila nebo nevěděla, že se dá u řezníka koupit uzené maso, které jsem přinesla, abych jim připravila šunka-fleky. Také nevěděla, k čemu se používá klasický presovač na česnek, který jsem objevila v její vlastní kuchyni.
Další obyvatelé domu a život v něm
Pierre-Antoine, 45letý spolubydlící přijel do Aix-en-Provence za prací před krátkou dobou z Paříže, kde měl stále svůj byt, a u paní Lacroix našel přes příbuzné podnájem. V současné době se živil jako ředitel ve společnosti vyrábějící produkty pro těžařské společnosti. Stále svobodný a bezdětný s tím, že je především důležité, aby byl člověk šťastný a s péčí o potomky v budoucnu spíše nepočítal. Paní Lacroix se o něm vyjádřila, že má smýšlení dvacetiletého kluka, nicméně Pierre-Antoine byl evidentně slušně vychovaný, sečtělý, velmi společenský a taktní muž, který se pravidelně po večerech s paní Lacroix na stejném gauči díval na televizi, i když každý na tu svou. Pierre-Antoine se sluchátky na uších upřeně zíral do svého notebooku na klíně po boku paní Lacroix, která sledovala klasickou TV. A když vedle paní Lacroix neseděl Pierre-Antoine, byl to Schiffon (česky hadr), malý kříženec z útulku. Byl milý, na rozdíl od staré kočky, která měla své misky na žrádlo přímo na kuchyňské lince, po které se běžně promenádovala, a kde si všichni připravovali své jídlo, po kterém by klidně ťapala, kdyby ji člověk neodehnal.
Dům téměř denně navštěvovala i šedesátiletá zdravotní sestra Virginie, velmi milá, vstřícná, obětavá žena s perfektní postavou, která si od paní Lacroix, se kterou se přátelila, pronajímala malý domeček na druhém konci zahrady.
Život v domě byl relativně společenský, paní Lacroix často přijímala návštěvy svých příbuzných a známých a kromě toho jsme se my čtyři, paní domácí a její podnájemníci občas scházeli u společné večeře na terase. Francouzi u stolu opravdu rádi diskutují a jídlo jen doprovází vzájemnou komunikaci. Hlavní je pohodové společenství a pobytí spolu. Proto jsou schopni u večeře, která se standardně skládá ze 4 chodů (předkrm, hlavního jídlo, sýr a dezert), zcela přirozeně prosedět i celé hodiny, což mne někdy už docela vyčerpávalo. Tento zvyk má přinejmenším tu výhodu, že člověk tolik nesní, protože jí postupně, pomalu a rychleji se tak cítí sytý. Možná právě důraz na vzájemnou pohodu a nepřejídání může mít vliv na jednu z nejdelších očekávaných délek života na světě, kterou se Francouzi mohou pochlubit. Pro Francouze je předkrm součástí každého společného jídla, byť by se v těch nejjednodušších formách jednalo jen o oříšky nebo sušenky, které doprovázejí sklenku vína při úvodní společenské konverzaci, než přijde hlavní chod. Paní Lacroix, vždy podle etikety s ubrouskem na klíně, ale především Pierre-Antoine, který byl schopen své „slušné vychování“ přehánět do té míry, že si krájel i hamburger v housce, mne s humorem poučovali o francouzských zásadách stolování. Například sýr se musí krájet předepsaným způsobem (různé druhy sýra různým způsobem podle jeho konzistence a tvaru – na internetu je možné najít různé návody…) nebo listový salát si není možné vzít k hlavnímu jídlu, protože se jí až k sýru…
Výše zmíněná záliba v dlouhých diskusích u jídla může mít snad svůj původ ve velkém důrazu na filozofii v rámci francouzského vzdělávacího systému. Filozofie je totiž povinnou součástí maturitních zkoušek, kdy se zpracovává delší esej na vybrané téma z několika možností, přičemž musí splňovat konkrétní náležitosti včetně citací autorů filozofických děl a musí být zachována určitá logická struktura. Možná ne náhodou si Francouzi vysloužili přívlastek „mistři konverzace a argumentace“.
Na druhou stranu je ale paradoxem, že jakmile jde o pracovní vztah, náhle „oněmí“, protože vůči svým nadřízeným mají větší odstup a raději vše mlčky odsouhlasí, aby si náhodou nezadělali na problém. Jsou méně otevření a neodváží se tak často jít se svým šéfem ani na oběd. O to více své problémy kolegové probírají mezi sebou a pociťovaná nespokojenost tak pak snadněji může vybublat ve stávku, která se ve Francii stala „národním sportem“. Možná s tímto faktem do určité míry souvisí i umístění v žebříčku zemí dle míry pociťovaného štěstí, kdy se Francie (23.) umístila dokonce až za Českou republikou (21.).
Městečko Aix en Provence a škola
I když je Aix en Provence universitní město, v létě se mu vůbec nepodobá, protože je plné francouzských, amerických, německých, italských a jiných zahraničních turistů, kteří utrácejí peníze v předražených módních buticích známých značek, drahých restauracích a krámcích pro turisty s místním zbožím. Dámy zde chodí elegantně oblečené, na rozdíl například od Grenoblu, který je obklopen horami, a jeho obyvatelé jsou většinou sportovci a volí proto ležérnější styl. Od občanů nedalekého Lyonu si tak vysloužili posměšnou přezdívku „Anorak“ (což je česky vesta nebo bunda).
I když mi atmosféra města kvůli značnému turistickému ruchu nebyla moc sympatická, vybrala jsem si ho kvůli jazykové škole, kterou jsem už znala a jejíž způsob výuky mi vyhovoval. Škola se totiž soustředí spíše na konverzaci, takže nedominují gramatická cvičení. Diskuse se studenty různých věkových kategorií od „náctiletých“ až po seniory tak pro mne byly obohacující nejen kvůli francouzštině. S lidmi z Austrálie, USA, Japonska i různých evropských zemí (Němci, Španělé, Švýcaři, Norka …) a z různých oborů (právníci, farmaceut, majitelka cirkusové školy či butiku, inženýři, učitel, zdravotní sestra, studenti humanitních škol…) jsme debatovali například o migraci, nacionalismu, veganství a vegetariánství, kultuře, homosexualitě, nerovnosti žen, životním prostředí apod.
Jak na soukromých hodinách ve škole, tak i s paní domácí, jsme diskutovaly také o migrantech z arabských zemí, o kterých se ale „nahlas“ nesmělo mluvit, protože by byl člověk ihned označen za rasistu. Situace je ve Francii už tak vážná, že se do některých čtvrtí Marseille s ohledem na vlastní bezpečnost neodváží ani policie. Paní domácí si k tomu ještě posteskla, že současné třídy základních škol kvůli barvě pleti dětí už nevypadají vůbec francouzsky.
Vyučování mne velmi zaujalo i díky probírané literatuře, kdy jsem byla donucena ve francouzštině přelouskat krátké novely od Victora Huga, současné Anny Gavaldy a jiných francouzských autorů, protože jsme je pak ve škole analyzovali. Tento rozbor děl byl pro mne nový a mohu říct, že u mne podnítil ještě větší zájem o literaturu. Škola tak byla relativně časově náročná, protože jsem dost času věnovala domácí přípravě (četba textů, gramatická cvičení i příprava prezentací na různá témata).
A ještě něco o Francouzích…
Francouzi jsou obecně méně materiálně orientovaní než Češi a kladou větší důraz na mezilidské vztahy, vzájemnou slušnost, ohleduplnost a taktnost, což ale nemusí platit vůči klientům v obchodě, kdy může být důležitější dopovídat příběh kolegyni než se věnovat zákazníkům... Vzájemná slušnost rozhodně také nepanuje na francouzských silnicích, kde jsou řidiči velmi agresivní, nervózní až nebezpeční a to překvapivě i ženy. Neobtěžují se dávat blinkr a často jsem musela přibrzdit, aby mi předjíždějící řidič při zařazování zpět do pruhu nezavadil o předek auta. Dokonce se mi stalo, že když jsem jela v zatáčkách na úzké silnici z opatrnosti pomalu, řidič, který mne předjížděl, přitom málem narazil do protijedoucího auta. Pak ze vzteku náhle prudce zabrzdil tak, že jsem do něj skoro narazila, vystoupil z auta a šel mi vynadat…
Francouzi si nelibují ve velkých nablýskaných autech, která jsou u nás módní záležitostí, ale spokojí se spíše s malými a na oděrky tolik nehledí. Ostatně pro úzké a klikaté uličky provensálských vesniček jsou menší vozy rozhodně praktičtější, což mohu potvrdit na vlastní kůži, kdy jsem se často se svým Fordem kombi pěkně zapotila a říkala si: “Tak odsud už se nedostanu.“
Svou velkorysostí, ale i arogancí mne někdy Francouzi překvapovali i v restauraci, kdy v jedné, kde jsem si dala jen kávu, za ni číšník nic nechtěl a nechal mne odejít bez zaplacení a v druhé, zcela obyčejné, mne naopak jiný vyhodil s tím, že jestli chci jen kávu, ať si jdu do kavárny.
Francie se dle oficiálních statistik stále drží na prvním místě žebříčku nejnavštěvovanějších zemí světa nejen proto, že může nabídnout široký repertoár turistických atrakcí, ale i proto, že je umí také velmi dobře prodat. Sama jsem tak podlehla lákadlu unikátní levandulové Provence….
Poznávání Provence na kole
Volnými dny byly jen víkendy, kdy jsem mohla poznávat region Provence-Alpes-Côte d’Azur na kole, přičemž jsem někdy zabrousila i do sousedního regionu Rhône-Alpes. Francie se dělí na 18 regionů (včetně zámořských území), které jsou nadřazené 101 departementům. Často jsem volila okruh pro cyklovýlet jen tak podle mapy, který byl vzdálen max. 1 – 2 hodiny jízdy autem, a který mi díky rázu krajiny přišel zajímavý (např. hornaté oblasti, vrcholy, lesy, jezera, pobřeží…). Vždy jsem byla s výběrem spokojená, přičemž se také jednalo o oblasti, které byly méně (nebo vůbec) turisticky navštěvované a o to více mne zvolená trasa těšila a často i překvapila úžasnými scenériemi a výhledy do okolí (viz fota).
Takto jsem například „objevila“
horu de Lure (1826 m), která mne po zdolání asi 28kilometrového stoupání odměnila svým nevšedním vrcholem s krásným travnatým „kobercem“ a s nízkými keříky a navíc výhledem na nedaleké majestátní vrcholy Alp. I když stoupání nebylo prudké, max 7%, vysloužila si hora přezdívku malá Mt. Ventoux. Tento výlet, kdy jsem celkem ujela asi 90 km, patřil mezi ty nejhezčí. Mt. de Lure se nachází v regionu
Provence-Alpes-Côte d'Azur, v departamentu
Alpes-de-Haute-Provence, zhruba hodinu cesty autem severovýchodně od Aix-en-Provence.
Putováním prstem po mapě jsem také narazila na obrovské jezero, umělou vodní nádrž
Barrage de Serre-Ponçon, o které jsem se až na místě dozvěděla, že jde o největší přehradu v Evropě, při jejíž výstavbě musely být zničeny celé vesnice. Nachází se asi 150 km severovýchodně od Aix-en-Provence v departamentech
Hautes-Alpes a
Alpes-de-Haute-Provence a jízda na kole kolem ní skýtá úžasné výhledy na azurovou vodu lemovanou horami.
Dalším takovým „objevem“ byla nenápadná malebná vesnička
Fontaine de Vaucluse v horách uprostřed krásné přírody mezi vyhlášenými městečky L’Isle sur la Sorgue a Gordes asi 70km severozápadně od Aix-en-Provence. Vesnicí protéká říčka Sorgue s průzračnou vodou, která nedaleko pramení a vytváří až pohádkovou atmosféru.
Na kole jsem „prosmejčila“ i nedaleký
národní park Luberon (zhruba hodinu autem severně od Aix-en-Provence) s řadou provensálských vesniček, z nichž některé byly zcela přeplněné turisty různých národností, jiné naopak téměř či zcela liduprázdné, kde nebylo možné často koupit ani vodu. Ty méně vyhlášené (např. St. Saturnin les Apt, Murs, Ménerbes) byly pro mne často sympatičtější, protože si bez turistů zachovaly svou přirozenou poklidnou atmosféru. Tzv. „villages perchés“ – středověké vesnice postavené na kopci či skále, obvykle viditelné z dalekého okolí a také častěji navštěvované turisty, skýtají z dálky typický obrázek jižní Francie, který mne vždy nadchnul (např. Bonnieux, Gordes, Roussillon, Lacoste).
Jeden víkend jsem se vydala přes 2 hodiny autem severně od Aix-en-Provence, kde jsem v malém penzionu v zapadlé horské vesnici
Saint André de Rosans po skončení cyklo-výletu strávila noc, abych na druhý den v této lokalitě mohla ve zvolené trase pokračovat. Když jsem si večer na terase tamního penzionu dávala vínko, obsluhovala mne jedna Italka, která před časem navštívila Prahu při své cestě za českou učitelkou zpěvu. Překvapila mne, když vyprávěla, že na ni Praha tak silně zapůsobila, že by se chtěla více věnovat studiu české historie. Bylo zvláštní shledat se s takovým zaujetím o českou kulturu a zemi u „obyčejné“ servírky v miniaturní „no name“ vesnici, kde nebylo skoro nic víc než pasoucí se krávy, pár polorozpadlých stavení a tento penzion... Jsem zvědavá, zda mladá žena Rosa využije mého pozvání a při své další cestě do Prahy se mi ozve…
Zhruba hodinu cesty autem na severozápad od Aix-en-Provence jsem si naplánovala dva okruhy v
národním parku Verdon, přičemž jeden z nich byl po tzv. Route de Crêtes (užší, klikaté, vyhlídkové cestě), kterých, přesně s tímto názvem, najdeme ve Francii mnoho, i když sami Francouzi si možná myslí, že existuje jen ta jedna jediná v jejich regionu, protože když jsem mluvila o jiné, tak mi sami řekli: „Ale ne, route des Crêtes je přece tam a tam…“. Z této jsem přímo z kola nahlížela do největšího kaňonu v Evropě, kaňonu s tyrkysovou vodou řeky le Verdon, který je v některých místech hluboký až 700 m a ústí do krásného jezera Lac de St. Croix. Asfaltová cesta takřka bez provozu s neuvěřitelnými výhledy do daleké krajiny patřila mezi mé nejhezčí trasy. Potkávala jsem akorát skupinky cyklistů na elektro-kolech, kteří si tak trochu s údivem prohlíželi mé klasické kolo a tázali se, zda to na něm není moc namáhavé. Bylo totiž extrémní horko, téměř žádný stín a na trase stoupání.
Bez projížďky mezi levandulovými poli by to snad ani nebyla Provence, proto jsem se je v období jejich květu (konec června a červenec) vydávala hledat. Na menší či větší rozkvetlá políčka člověk narazí během putování po Provence často, ale když chce vidět skutečné lány, musí vědět, kde je hledat. Jednou z takových oblastí, bohužel v sezóně turisty obležených, je
okolí městečka Valensole, kde se turisté, nejčastěji čínští, ve fialových řádcích promenádují v kloboučcích a s deštníčky nad hlavou. Byla jsem vcelku ráda, že nemusím být součástí těchto skupinek, které se valily z autobusů do fialových lánů s fotoaparáty v rukou a užívala jsem si své svobody pohybu na kole do oblastí méně turisticky vyhledávaných, kde mne doprovázela vůně přírody, orchestr cikád a slunce nad hlavou. Paní domácí se mi sice divila, že si na výlety nevezmu někoho s sebou, ale pro mne toto byl tak dokonalý způsob relaxace, kdy jsem se mohla nořit do světa téměř pohádkového, že mne jakékoli skupinové výlety nabízené školou či možnost absolvovat návštěvu nějakého města nebo pláže v doprovodu někoho dalšího, absolutně nelákala.
V této oblasti, jižně od Valensole, jsem na své trase projížděla podél jezera
Lac d’Esparon, které patří mezi ty nejkrásnější v Provence. Úchvatný rozhled ze skály nad jezerem mi byl odměnou za namáhavé stoupání v těžko snesitelném vedru.
Více než hodinu cesty autem severozápadně od Aix-en-Provence jsem si vyhlédla výlet v přírodním parku
Les Alpilles, malém horském masivu, v jehož centru jsem projížděla přes starobylou horskou vesnici
Les Baux de Provence se zříceninou hradu na skále, ze kterého byl krásný výhled do okolí. Jedná se o turistické místo, kde se kvůli kamenům, kopcům, ale i lidem prohlídku na kole absolvovat nedá, ale i tak byly uzoučké uličky hrádku, kde jsem se zdržela minimálně hodinu, milým zpestřením na trase. Dále jsem pokračovala přes další vesničky i horský masiv, kde jsem kvůli horku a nedostatku vody, která se k mému překvapení nikde nedala dokoupit, „umírala žízní“. V závěru výletu jsem narazila na zajímavou vesničku Eygalières, do které jsem zajela jen tak mimochodem, a která patřila právě mezi ty turisty nevyhledávané, v průvodcích cestovních agentur neuvedené a o to víc potěšující při její zcela náhodné návštěvě.
Azurovým pobřežím na kole
Být v jižní Francii a neprojet si vyhlášená města Côte d’Azur, by mne možná trochu mrzelo, proto jsem například absolvovala jeden okruh s rušným
Monte Carlo přeplněným turisty, kde kvůli malému prostoru a mnoha stavbám není téměř k hnutí a pohybovat se touto oblastí s hustým provozem na kole, bylo tak trochu utrpení. Navíc mne velmi ostražití monačtí policisté několikrát napomínali např. proto, že jezdím v jednosměrce (což je jinak cyklistům ve Francii povoleno) nebo že sedím na kole kolem vyhlášeného Casina, kde se smí jen vést, případně že jedu po chodníku (provoz byl ale tak hustý, že se chodník jevil jako lepší volba…). Ovšem jinak trasu na tomto cyklo-okruhu (la Trinité – la Turbie přes M2564 – Beausoleil – Monaco/Monte Carlo – zpět přes M6098 tzv. Corniche Inférieure – Villefranche sur Mer), jsem si užila a to především tzv. Grande Corniche, silnici M2564 na vrstevnici podél pobřeží mezi Nice a Monakem, kde provoz byl minimální a zároveň jsem shora pozorovala francouzskou riviéru s útesy, zátokami, lodičkami a případně vesničkami pode mnou (např. takto zdálky kouzelnou „village perché“ Éze). Poněkud náročnější byl ovšem návrat od moře zpět nahoru do výchozího bodu přes pohoří táhnoucí se podél pobřeží, kdy stoupání bylo velmi prudké až téměř na hranici mých fyzických možností… Dole před stoupáním jsem potkala anglicky mluvícího turistu s ešusem přivázaným ke kolu, který se po chvíli, co do kopce vyrazil, vracel s tím, že je to moc prudké. Mně ale nic jiného než vyrazit nahoru nezbývalo a on se vydal za mnou. Nahoře jsme na sebe opět narazili, když cosi spravoval na svém kole a já si šla dát vedle do kavárny rychlé preso. Potřeboval ode mne půjčit nějaké nářadí a potěšilo mne, když mi pak děkoval, že jsem mu zachránila život… Alespoň nějaký dobrý skutek… On pak pokračoval dolů, směrem do starého města Nice a já musela ještě dále nahoru do dalšího prudkého stoupání až na úroveň tzv. Grande Corniche, již značně vysílená, odkud jsem pak sjela opět dolů k zaparkovanému autu ve výchozím městečku la Trinité.
Bohužel se mi nelíbilo ani další vyhlášené
St. Tropez, které je rovněž jako Monte Carlo plné drahých jachet, ale na rozdíl od něj se zde člověk může pokochat alespoň malebnými zákoutími u moře či v malých uličkách starého města. Stejně jako v bývalém Československu, tak i ve Francii byl velmi populární seriál Četník ze St. Tropez s Louis de Funes, a proto se francouzští turisté rádi fotí u domu tehdejší policejní stanice, kterou jsem ale při projížďce městem nehledala.
Na svém cyklo-okruhu po St. Tropez jsem se pak zastavila na jedné z mnoha okolních pláží, která byla k mému překvapení poklidná a jen s nemnoha turisty a také se porozhlédla po malebných romantických vesničkách směrem do vnitrozemí („villages perchés“ Ramatuelle a Gassin s příjemnou atmosférou bez turistického ruchu a přitom krásnými zákoutími nebo i výhledem až na pobřeží). Konec výletu byl nedaleko St. Tropez v zajímavém Port Grimaud připomínajícím italské Benátky.
Z populárních větších letovisek na francouzské riviéře se mi líbilo pouze
Cannes, které je na rozdíl od St. Tropez a Monte Carla vzdušné a přizpůsobené pro cykloturisty, proto jsem si užívala projížďku kolem městských pláží po široké promenádě lemované palmami. Ta vede i kolem známého festivalového paláce, který mne ovšem nijak nezaujal a připomínal Palác kultury na pražské Pankráci. Téměř po celou dobu se dalo jet pohodlně podél pobřeží až do městečka Antibes. Těsně před ním jsem objížděla tzv.
Cap d’Antibes, kde jsem u moře míjela zajímavé skalní útvary, barevné rybářské lodičky a krásnou přírodu.
Mým posledním a jedním z nejkrásnějších výletů byl opět okruh na Azurovém pobřeží s městečky
Bormes-les-Mimosas a Le Lavandou. Úžasnými ovšem nebyly ani tak městečka jako krajina mimo ně a to obzvláště opět jedna z tzv. Route des Crêtes, asfaltová cesta bez provozu podél pobřeží, linoucí se po vrstevnici ve výšce zhruba 400 m n.m., kde nebyla téměř „ani noha", a kdy jsem se mohla kochat pohledy na moře a ostrovy. Sjezd zpět k moři, kde jsem měla zaparkované auto, byl tak prudký, že si vůbec nedovedu představit tuto cestu šlapat na kole nahoru.
Závěrem jen poznámka, že ty nejkrásnější místa nebo trasy nebyly obvykle ty, které mi někdo poradil anebo ty obecně vyhlášené s davy turistů, ale ty, na které jsem na svých trasách buď náhodou sama narazila anebo si je jen tak vyhlédla na mapě