Cesta do Kostnice

   Ve stručnosti by se dalo říci, že kdo chce opravdu v plnosti pochopit osobnost mistra Jana Husa a lépe se seznámit s jeho životní cestou, měl by se asi do Kostnice někdy vypravit. Těch osm měsíců, které Jan Hus strávil v tomto městě, totiž představuje vůbec asi nejdůležitější část jeho osudové cesty, a nepochybně se prolíná do celého jeho odkazu. Až tady si vnímavý člověk uvědomí mnohé souvislosti a vynoří se mu před očima obrazy, skrze které možná lze teprve dobře porozumět životu a učení mistra Jana Husa. Mnozí lidé si totiž s jeho osobou spojují především boj za pravdu, snad také velikou odvahu a statečnost, ale tyto skvělé vlastnosti ještě samy o sobě nedovedly mistra Husa do slavobrány českých národních velikánů. Mnohem více to bylo jeho sebezapření, hluboká pokora a především nesmírná láska a sounáležitost s bližními ve smyslu jeho touhy ukázat člověku, že ke skutečnému prožití a tím i k nalezení Pravdy musí člověk umět otevřít svoje srdce a nebát se přitom ani možné ztráty nebo bolestného zranění. Pro Jana Husa proto platí, že jeho hledání Pravdy se vynořovalo od srdce, a proto také začal být považován za nebezpečného. Ne v jeho heslech nebo názorech, ale v jeho skutcích a prožitcích se nacházelo opravdové „kacířství“. To byla ta sůl v očích těch, kdo pro hledání pravdy měli nastaveny svá vlastní pravidla a sami chtěli určovat, jakou podobu může pravda mít.
 
  Kostnice u Bodamského jezera je staré město a vždy patřilo k těm bohatším na evropském kontinentu. V době mistra Husa už zde dávno stály katedrály a čile se rozvíjel obchodní ruch. Mistr Jan Hus sem ovšem nepřijížděl jako prostý kněz z nějaké zapadlé české vesničky. Ve své osobnosti se mohl považovat za jednoho z nejvzdělanějších lidí své doby, bystrým úsudkem byl roven většině církevních hodnostářů včetně těch, kteří se ustanovili být jemu soudci. Husovo ponížení je proto už samo o sobě obžalobou tehdejších církevních činitelů, a jeho odsouzení jako kacíře, a stejně tak o něco později stejně vzdělaného Jeronýma Pražského, poukazuje na samotné žalobce a jejich duševní i intelektuální úpadek. Je spíše velkou otázkou, zda by jiný přístup k reformátorům nezachránil církev od jejího pozdějšího rozkolu a zda by především neušetřil Evropu nesmírného utrpení v dobách pozdějších náboženských válek.
   Ne všichni lidé totiž vědí, že mistr Jan Hus neuvažoval o nějakém boji proti církvi či snad dokonce o jejím rozdělení na katolickou a protestantskou větev. Jan Hus hovořil především o obrodě uvnitř církevního společenství a sám sebe považoval za plnohodnotného syna římskokatolické církve. Proto také není tak úplně správné, pokládat Jana Husa za původce rozštěpení české náboženské společnosti. Jan Hus ve své podstatě jenom vyslovil určité otázky, a až následná reakce mnoha dalších zúčastněných byla hybnou pákou osudových evropských změn. Je naprosto nepředstavitelné, že by pozdější husitské války, v průběhu kterých byly vypalovány kostely a vražděni jinověrci, Jan Hus mohl schvalovat či snad dokonce podporovat. Tato kapitola českých národních dějin už patřila jiným osobám, a nebýt toho, že do dějin naší země zasáhl později vyšší osud v podobě porážky protestantů na Bílé Hoře, je velkou otázkou, zda by toto revoluční dění také nebylo v konečné fázi hrobem pro naši vlastní státnost ve smyslu možného rozpadu české země na jednotlivé celky s různým náboženským vyznáním. I tyto otázky by si měl asi člověk klást, dříve než pod heslo „boj za pravdu“ zahrne mnohé ve skutečnosti spíše destruující myšlenky a názory. Protože ten, kdo chce opravdu bojovat za pravdu, by měl být v prvé řadě, právě po příkladu mistra Jana Husa, ochoten obětovat celé svoje srdce i svůj život, a vzdát se v důsledku i své osobní pozemské významnosti. Pak teprve mohou přežít jeho myšlenky a činy, a nevytvoří se jen prázdný kult osobnosti, do nějž lze nastrčit všechna možná hesla, která však s původním odkazem už vůbec nesouvisí.
 
   Po návštěvě Kostnice jsme odpluli v odpoledních hodinách na květinový ostrov Mainau, který je proslulý svými zahradami a motýlím arboretem. Tady by se skvěle dělala terapie, celý ostrov je jedna velká zahrada omývaná modrými vodami Bodamského jezera. Na protějším břehu jsme pak ještě viděli skanzen vodních obydlí na kůlech, i když dovnitř do expozice jsme už nešli. Horko a únava z nevyspání nás doběhli a tak jsme se jen tak lehce procházeli po promenádě a pozorovali zdejší poklidný turistický ruch. Možná až moc klidný s ohledem na to, co se děje v jiných částech západní Evropy. Musím říci, že jsem při této cestě nabyla dojmu, že velká většina západních Evropanů si asi opravdu vůbec neuvědomuje, jaké nebezpečí se v jejich domovině začíná v souvislosti s muslimskou migrací vynořovat a že nás, vzpurné obyvatele východní Evropy, opravdu považují za méně vzdělané, a v otázce multikulturního soužití snad dokonce až za barbarské. To není ale zdaleka jediný rozdíl mezi našimi národy. Když totiž člověk projíždí jednotlivé evropské země, může do jisté míry odcítit naladění tamějších obyvatel a jejich představu o vlastním životě v rámci evropského společenství. A z tohoto úhlu pohledu je vidět opravdu velké rozdíly mezi zeměmi západními, jako je Německo, Švýcarsko nebo Francie, a východní Evropou nebo jižními státy. A nikoliv pouze v ekonomice či s tím související životní úrovní, ale hlavně je zde velký rozpor v tom, že přes proklamaci rovnosti v rámci Evropské Unie, jsou někteří obyvatelé západní Evropy stále přesvědčeni o svém nadřazeném postavení vůči ostatním evropským národům. A to do budoucna nedává moc velkou naději na pokojné a bezproblémové soužití našich států, zvláště pak, pokud by zasáhla evropský kontinent nějaká krize. Těžko předvídat, ale za takových okolností některé sny o pevném evropském společenství zřejmě nikdy nedojdou do své reálné fáze. 
 
   Následující den zájezdu jsme hned ráno navštívili technické muzeum vzducholodí Zeppelin u městečka Lindau. To je zajímavá expozice, moc se nám líbila a určitě bychom ji doporučili k prohlédnutí. Strávili jsme v ní zhruba dvě hodiny a rozhodně jsme se přitom nijak nenudili.
   Po poledni jsme potom pokračovali v cestě, čekal nás ještě výlet na vrchol Pfander, z něhož jsme pak sestoupili lesní cestou dolů k Bodamskému jezeru a navečer, už notně unaveni, jsme se ještě zastavili na skok v Lichtenštejnsku. Bohatý stát, kde zaplatíte za kávu 150 korun, právě proto, že jsou jeho obyvatelé bohatí. Upřímně řečeno, osobně mi to moc nedává smysl, a ani bych tu nechtěla žít. Ve srovnání s pohostinností v Řecku, které jsme navštívili krátce předtím, nám tu naprosto chyběla nějaká spontánní srdečnost, a nesrovnatelná byla hlavně atmosféra v klášterech a kostelích. V této části západní Evropy jsou také k vidění krásné památky, ale jejich duch, který prošel procesem reformace, jaksi postrádá určitou živost a tím i působnost. Je to jen můj osobní názor, ale mně protestantské učení přijde jaksi ochuzené o prožitek, a ve srovnání například s pravoslavnými chrámy působí pak takové kostely spíše jako odsvěcené galerie, než že by jejich prostor vzněcoval v člověku duchovní naladění. Nicméně je ale třeba dodat, že jeden z nejskvělejších skladatelů duchovní hudby, který složil mnohé liturgické skvosty, patřil do protestantské náboženské obce.
 
   Poslední den zájezdu jsme ráno navštívili městečko Saint Gallen, které se může pochlubit řadou krásných historických domů a religiózních staveb. Mezi druhé jmenované patří i gotická katedrála se zvláštní geometrickou výzdobou, a barokní komplex zdejšího kláštera, jehož patronem je svatý Gallen (svatý Havel). Uvnitř opatství se nachází barokní katedrála, pompézní ve své výzdobě, a také drahocenná knihovna, která ukrývá mnoho starých a velmi cenných svazků, včetně eposu „Píseň o Nibelunzích“. V klášteře ale nevzpomínají příliš v dobrém na českého krále a římského císaře Karla IV., neboť si při své návštěvě zdejšího opatství kdysi vyžádal hlavu světce a odvezl ji i s ostatními ostatky do vzdálené Prahy. Pro zdejší kanovníky a mnichy to muselo být poměrně hořké sousto ke spolknutí, už jenom proto, že Praha byla tehdy považována jako poněkud provinční a v porovnání s ostatními říšskými městy snad i jako trochu zaostalé královské sídlo. Lze říci, že asi jen málokdo chápal snahu císaře Karla, vybudovat právě v Praze nový Jeruzalém, když se k tomuto účelu nabízela mnohem skvělejší a historicky významnější místa. Magické vyzařování české metropole nebylo otevřené každému a v církevních kruzích neměla historická Praha žádnou velkou duchovní cenu. Proto vyvolávaly snahy císaře Karla IV. o její povznesení nad ostatní říšská města spíše žárlivost, a do určité míry se takové tendence projevují až podnes.
 
   Na švýcarském území se v blízkosti Bodamského jezera nachází také velkolepá přírodní scenérie tzv. „Rýnské vodopády“. Koho neodradí poměrně vysoké vstupné, může v těchto místech spatřit mohutnost toku jedné z největších západoevropských řek. Moc si neumím představit, jak vodopády vypadají v době tání sněhu nebo povodní, protože i v klidném čase vyvolává bouřící masa vod v člověku poměrně velký respekt.  
   V tomto výletním parku jsme potkali i muslimské rodiny, včetně skupiny žen oblečených do černých burek. Upřímně řečeno, působily jako nějaký výjev ze středověku, a mně v té chvíli běžely hlavou myšlenky, jak dlouho ještě budou tyto muslimské ženy dodržovat své tradice, když dnes už běžně člověk potká na ulicích západních měst i jiné muslimky, které sice také mají na hlavě šátek, ale jinak už jsou oblečeny víceméně evropsky. Odpověď mně dala jiná skupina žen, kterou jsme o něco později potkali v Curychu. Míjeli jsme v tu chvíli několik dívek v tradičním islámském oblečení a současně ulicí procházela i krásná blondýna oblečená do výrazných červených šatů. Ne jedna muslimská dívka ze skupiny se po ní v tu chvíli ohlédla s výrazem: „No kdybych já si to mohla dovolit, vypadám taky tak sexy jako ty“.        Tak nevím, ale myslím, že přirozená marnivost žen a jejich touha líbit se, ještě zasáhne časem do poměrů v rigidní muslimské společnosti, alespoň podle výrazu tváří některých mladých muslimských dívek a žen, kterým povinnost nosit středověké hábity asi nepřináší žádné velké potěšení.
 
   Curych je poměrně významné město, v jehož historii nalézáme nejednu zajímavost. Město nemělo dříve nějakého starostu či správce, ale v jeho čele už od počátku stála abatyše místního ženského kláštera Fraumunster, spadajícího pod patronát svatého Felixe a svaté Reguly. Klášter je jednou z nejstarších staveb v Curychu a jeho největším skvostem jsou vitráže od mistra Chagalla. Velmi pěkné vitráže jsou ale k vidění i v druhém curyšském klášteře Grossmunster. Kromě obrazu krále Davida jsou v tomto chrámu i okenní skla, zdobená tenkými řezy polodrahokamů, jimiž prostupuje světlo a vytváří tak nádhernou hru barev. Všechny kostely, které jsme v Curychu navštívili, jsou protestantské, až na novodobý kostel LiebFrauen, který nám dosti připomínal katedrálu v italské Aquilei. Těžko přitom říci, jak moc jsou místní kostely v časech bohoslužby navštěvovány. Osobně jsem měla takový dojem, že se zde víra a náboženská liturgie přesouvá spíše do kategorie přežitých, moderní dobou už překonaných tradic. A to k velké škodě nejen pro samotnou náboženskou obec, ale především i pro celkovou místní pospolitost.
 
   Prohlídkou Curychu jsme naši cestu kolem Bodamského jezera ukončili a vyrazili jsme pomalu nazpět domů, do České republiky. A ačkoliv bych asi nemohla tvrdit, že bych se na tato místa ještě někdy znovu ráda podívala, jsem přesvědčena, že naše návštěva v Kostnici měla pro nás určitě velký smysl. Osud mistra Jana Husa patří k velkým příběhům naší národní historie a navíc není ani dnes český národ tak úplně zbaven jistého cejchu kacířství. Ale schopnost klást si otázky po smyslu života a touha po poznání Pravdy, je vůbec tou nejpřirozenější vlastností lidského ducha. Ve skutečnosti není v lidském společenství žádných ateistů, jsou jenom lidé, kteří si neumějí anebo možná jednoduše nechtějí, klást podstatné a smysluplné otázky a hledat na ně ty správné odpovědi. A logické by bylo, nazývat spíše tyto kacíři, a nikoliv tak označit muže, který za právo člověka, klást otázky a hledat Pravdu, položil dobrovolně svůj vlastní život.
 
Text:   Alžběta Kováříková
Foto:  Jan Ištvánek,