16.7.2016
V neděli v poledne jsem vyjel autem do Prahy s tím, že letadlo letí až v 16.45hod a i když musím nechat auto na parkovišti kousek od Prahy, tak mám dostatečnou rezervu. Jenže už pár km za Brnem jsem zůstal stát v koloně, která se pohybovala naprosto hlemýždím tempem a minuty ubíhaly. Začal jsem být lehce nervózní a když jsem po půl hodině popojíždění ujel max. 2 km a kolona se táhla přede mnou kam až oko dohlédlo, vzal jsem zavděk nejbližší odbočkou a z dálnice sjel. Dobře jsem udělal, protože na dalším nájezdu už to zase jelo. Stejně mně ale párkrát zatrnulo, když jsem v protisměru viděl dvě mnohakilometrové kolony, které v podstatě stály. Naštěstí se to v mém směru už nestalo a já dálnicí projel jakž takž na čas. Až po návratu domů mi ale přišla pokuta za rychlou jízdu…
Letadlo do Mnichova bylo klasické, ale lidí se tam vešlo více než dost, protože jsme v něm byli namačkaní jako slanečci. Naštěstí to trvalo jen 40 minut. Čekání na mnichovském letišti ale bylo už horší. Čtyři hodiny nudy a popocházení po předražených Duty free obchodech byly nekonečné.
Letadlo do Shanghaje (Airbus A 340-600) je naopak obrovské, ale i tady je vše podřízeno komerci. Sedadla jsou za sebou tak namačkaná, že jsem si ani nedokázal představit, jak si složím na spaní před sebe nohy. Servírované jídlo bylo příšerné a kdybych nevěděl podle jídelního lístku, že jím kuřecí maso s rýží, odpřísáhl bych, že jde o ohřátou umělou hmotu bez chuti i zápachu. To stejné bylo i pak na snídani – přestože byla servírovaná vaječná omeleta se zapečeným toustem, se špenátem a rajčaty, chutnalo to stejně jako večeře, tedy nijak. Kdyby mně někdo tvrdil, že to opravdu připravují z umělé hmoty, klidně mu uvěřím. Po večeři jsem spolkl půl prášku na spaní, nacpal do uší špunty a nějakým zázračným způsobem jsem na pár hodin usnul. Probudil mě až lomoz, týkající se rozvážky snídaně. Záchody byly v podpalubí, resp. se k nim scházelo po schodech dolů a přestože jich tam byla celá řada, vystál jsem si docela dlouhou frontu.
V Shanghaji jsme měli po 11,5 hodině letu přistát v 15 hod. místního času (o 6 hod posunutém navíc oproti českému), takže jsem měl teoreticky 4 hodiny na přesun na vlakové nádraží, odkud jsem měl naplánovanou cestu vlakem do cílového města Nanjing. Píši teoreticky, protože jsem tušil, že budu muset projít imigračními úředníky a počkat na kufr, což nějakou dobu vždy trvá. Proto jsem se zaradoval, když jsem viděl ve 14.30hod. pod sebou letiště. Radost byla předčasná – pilot letiště přeletěl, zamířil nad volné moře (barvy tmavohnědého bahna) a pak se velikým obloukem vracel na letiště z opačné strany. Poté jsme sice dosedli, ale dlouho se popojíždělo, aby pak (asi kvůli velikosti) zaparkovalo daleko od letištní haly. Takže se čekalo na autobusy, a to vše za plynulého ubíhání drahocenných minut. Když jsem se dostal do haly, málem mě omylo – přede mnou se vlnila mnoha set hlavová řada, čekající na projití tzv. imigračními úředníky. I když to šlo relativně rychle, vzalo to další půlhodinku. I tak můj kufr ještě nebyl na pásu a stejně jsem na něj čekal dalších deset minut. Ze čtyř volných hodin najednou byly hodiny dvě.
Začínal jsem být lehce nervózní, protože dostat se z tohoto mraveniště je celkem oříšek. Ne, že bych se doma na to nekoukal na internetu a alespoň teoreticky se nepřipravoval, v reálu je to ale vše jinak. Nejprve se musí najít metro, toto jsem na první pohled nikde neviděl a ani jsem netušil kde je, natož jak a kde se na něj kupují lístky. Měl jsem nastudované, že jen samotná cesta, kdyby všechno šlo jako po drátku, by trvala s jedním přestupem minimálně hodinu a půl. To už jsem tušil, že nestíhám poslední vlak v 19 hod., který by mě dovezl do Nanjingu do 21 hod., abych stihl domluvenou rezervaci hotelu. V tu chvíli mě ale oslovil taxikář a ptal se, kam jedu. Nabídl mi svezení na nádraží za 650 yuanů, což je více než 2 tis. Kč (1 yuan = 3,5 Kč). To jsem se mu vysmál, i když jsem tušil, že mi nic jiného stejně nezbude. Nakonec slevil na 400 a nebyl to taxikář, ale jen někdo, kdo taxikáře zavolal mobilem.Tvrdil, že je to 70km daleko a že metrem je to tak složité, že bych to jako cizinec napoprvé neměl šanci zvládnout. Nevím, nakolik šlo o komerční tah, ale v tu chvíli jsem mu to uvěřil.
Taxikář neuměl ani slovo anglicky, ale Toyota byla skoro nová a uvnitř příjemně klimatizovaná, což jsem kvitoval s povděkem, protože venku bylo příšerné vedro a vlhko. Domluvenou sumu jsem musel zaplatit předem, kdyby mě chlapík po pár kilometrech vyhodil někde na ulici, nikoho bych se nedovolal. Nebyl to totiž klasický taxikář s evidenčním číslem, ale jen normální osobní auto.
Po hodině jízdy jsem se ale málem opotil. Podle cedulí jsme směrovali zpátky k mezinárodnímu letišti, dokonce jsme odbočili na terminál č.2, kam jsem před pár hodinami přiletěl. Opocení bylo ale neopodstatněné. Letiště to sice bylo, ale úplně jiné a toto se nacházelo hned vedle vlakového nádraží, kam jsem potřeboval přijet.
Časově jsem tedy vše stíhal podle plánu, i když o trochu chudší než jsem předpokládal. Jenže místní vlakové nádraží je něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Hala o rozloze několika stadiónů, která se tváří jako letištní hala (na vstupu zavazadla i člověk musejí projít rentgenem), mě zase trochu znervózněla. Chvíli jsem zde chodil sem a tam, ale vůbec jsem nebyl schopen pochopit, kde si mám koupit jízdenku, resp. co bych měl pro to udělat. Naštěstí hned první mladík, kterého jsem se zeptal, mluvil anglicky. Poradil mi, dokonce mě zavedl na správné místo a vysvětlil co pak dál. Jízdenka stála 134 yuanů a oskenovali si i můj pas. Ale jak jsem si všiml, i místní musí předkládat svoje „občanky“, které úřednice projede čtečkou. Na jízdence je vyznačen terminál, odkud vlak jede a tento se otevírá až 15 minut před odjezdem vlaku. Jízdenka se zde strčí do turniketu, kterým projede a to je vše. Úplně tak odpadá práce průvodčího. To stejné je i při východu z nádraží – jízdenka otevře každému cestujícímu zvlášť dvířka a nedá se to tedy nijak ošidit. Každý lístek je i místenkou. Rychlovlak jel max. rychlostí 305 km/hod., ale bylo dost zastávek, takže 300km jsme jeli necelé 2 hodiny.
Jak jsem koukal z okna, z prvního dojmu z Číny jsem nebyl nijak u vytržení. Všude dokola byly na dokonalé rovině jen nakupené čtvrti z betonových věžáků a do toho smog. I když jsme už byli daleko za Shanghají, okolí vypadalo, jakoby jsme z něj nikdy nevyjeli. Polovina věžáků byla rozestavěná nebo neobydlená. Tak tady bych na kole nechtěl projíždět. Ten stejný pocit jsem měl vlastně i z taxíku, tam to ještě umocňovaly mnohaproudé betonové dálnice s nadjezdy i podjezdy.
Na vlakovém nádraží v Nanjingu bylo sice přímo u východu metro, u automatů s jízdenkami jsem ale stejně nepochopil, jak fungují. I tady jsem měl štěstí – hned první oslovený mladík mi jízdenku nejen koupil, ale jel zároveň i se mnou, a když za půl hodiny vystupoval, předal mě svému kamarádovi, který se mnou nejen přestoupil, ale i dovezl mě až do cíle. Jízdenka se kupuje tak, že se na mapě na displeji automatu zmačkne tlačítko cílové stanice (čínské písmo se dá přepnout i do angličtiny), ukáže se cena, vhodí se peníze a vyjede modrý plastový žeton, který se pak přiloží u vstupu a vloží při výstupu u klasických metrových vstupů (výstupů). I tady tím pádem odpadá práce revizorů a vlastně i jízda načerno, protože bez žetonu (nebo předplacené karty) nikdo neprojde. Máme se v tomto od Číňanů ještě co učit.
Cílová zastávka metra měla být jen několik málo minut chůze od rezervovaného hotelu, sám jsem to však po pár minutách vzdal. Chvíli jsem hledal někoho, kdo umí anglicky, pak slečna dlouho a marně hledala na mapě na svém mobilu, kde by mohl být, přestože tvrdila, že je místní. Několikrát volala na telefon z mé vytištěné stránky rezervace, aby po 10 minutách zjistila, že stojíme přesně naproti hotelu, ke kterému se musela jen přejít silnice.
V hotelu o mně věděli, ale dvě mladé recepční mluvily jen lehce anglicky, takže domluvit se byla trochu potíž. Ale i to dobře dopadlo. Pokoj byl klimatizovaný, čistý s pěknou koupenou a záchodem. Mně osobně vadila nepřítomnost skříně a hodila by se i lednička. Neplatí se zde za lůžko, ale za pokoj, takže kdybychom byli dva, o cenu se podělíme, neboť mám klasický dvoulůžkáč a „single room“ nemají. Takto mě to samotného stojí na 14 dní 10500 Kč.
Rychle jsem si odskočil vedle do obchodu koupit pití a o kousek dál v KFC něco málo pojíst, protože už jsem hlady a žízní téměř švidral. A jak jsem pak na pokoji zjistil, přestože wi-fi ukazuje plný signál, internet je tak pomalý, že ani nenačte stránku seznam.cz, s poštou v Outlooku to bylo jen o něco málo lepší. Několik zpráv to načítalo dlouhé minuty a krátké zprávy se odeslaly až na několikátý pokus.
Den to tedy byl pro mě dobrodružný i únavný, samotného mě ale překvapilo, jak šlo všechno „lehce“. A co mě ještě na Číně první den zaujalo? Všichni, ale skoro úplně všichni, mají v ruce mobil a buď volají nebo píšou sms nebo si jen něco poslouchají. Jestli si v Brně v tramvaji říkám, že to lidé s mobily přehánějí, tady je to nesrovnatelně horší.
18.7.2016
Večer jsem hotel trochu přechválil, protože klimatizace opravdu chladila a nešla mně regulovat. Zčásti to bylo čínským popisem ovladače, zčásti mýma rukama. Když jsem si totiž zavolal službu, aby mně to ukázala, šlo jí to dobře, sotva odešla, mohl jsem ovladač mačkat jakkoliv, navenek se opět nic nedělo. (Naučil jsem se to až za několik dní.) Výtahem se dá jezdit jen nahoru, dolů se musí jít po schodech. Je to hodně zvláštní systém, zvláště když někdo bydlí jako já v úplně posledním (5.) patře.
Nemocnici jsem našel relativně snadno, i když jsem se opět musel ptát na cestu. Pěšky to je z hotelu asi deset minut. V ordinaci prof. Wanga jsem zjistil, že žádná skupina studentů – jak sliboval po mailu, že mě k nějaké připojí - není, z čehož jsem nevěděl, jestli se mám radovat nebo být smutný. K ruce jsem měl místní studentku 6. ročníku TČM (ještě jí zbývají dva roky k dokončení), která mi vše překládala do angličtiny.
Prof. Wang je údajně jeden z nejlepších akupunkturistů na světě. Přestože se nechová nijak povýšeně a ani se tak netváří, ostatní doktoři v ordinaci jsou mu jen k ruce a samostatně nic nedělají. Dnes tu byli i místní studenti medicíny, ale ti jen uctivě stáli v povzdálí a ani nešpitli. Prof. Wang pracuje naprosto závratným tempem, současně léčí, resp. vyšetřuje ve třech ordinacích kolem 20 lidí. Ani jsem si nestačil dělat poznámky, navíc moje překladatelka ani sama občas netušila, co profesor dělá a jaké body a proč je zrovna napichuje.
Nejvíce pacientů bylo s obrnou lícního nervu, možná i proto, že je na tento problém profesor vyhlášený (obr. 1). Všemi jehly otáčí a manipuluje s nimi už při napichování, ke spoustě jehel se pak přikládají elektrody, nebo na ně napichují a zapalují kostičky moxy, či přes ně přicucnou baňky. Ale toto dělají na jeho pokyn místní „poskoci“, resp. ostatní doktoři. V ordinaci je tak z čadící moxy nakouřeno (pro někoho nasmraděno) více než dost. Ve škole mě učili, že dobrý akupunkturista se pozná podle toho, že napichuje málo jehel, prof. Wang však jehlami nijak nešetří. Naopak, lidé vypadali občas jako jehelníčky. Vyšetření mu trvá max. dvě minuty, určitě ne každému změří puls nebo koukne na jazyk, aby se někoho na něco dopodrobna vyptával, to rozhodně nehrozí. Bylinné recepty píše z hlavy a i toto mu trvá řádově minuty. Na to, abych zjišťoval, z čeho se recept skládá, zatím nebylo ani pomyšlení. Občas řekl název vzorové směsi, ale tuto vždy modifikoval ať už přidáním jednotlivých bylin nebo změnou gramáže. Při jeho rychlosti nebylo vůbec myslitelné, že bych k tomu něco více zjišťoval. Byliny píše výhradně na týden a pak buď recepturu více či méně změní, popřípadě ji nechá stejnou. Akupunkturu aplikuje zásadně 3x týdně, a to i po dobu několika týdnů. Jedno ležení trvá 30 minut a nikdy člověka nenapichuje oboustranně, tj. napřed zezadu a poté zepředu, ale vždy jen z jedné strany, popř. zboku. Některé lidi léčí jen jehlami, jiné bylinami a další obojí metodou současně. I takový profesor má své oblíbené body – jak jsem viděl, téměř každému píchal (mimo jiné) kombinaci tří bodů na nohou (ST 36, GB 34 a SP 6) a k tomu TE 5 na rukách. Občas píchá po akupunktuře do bolestivých míst (např. na „zmrzlé rameno“) injekci, ve které jsou prý obsaženy jak byliny, tak chemie.
Největším šokem bylo pro mě zjištění, že tento způsob léčby si zde lidé hradí sami a prý to vůbec není levná záležitost. I bylinné směsi mi vycházely dráž než je tomu v Česku a to mám občas pocit, jak je to pro naše lidi drahé. (Až později mi vysvětlila jedna studentka, jak to vlastně funguje – viz dále.)
Původně měla být podle plánu „výuka“ i odpoledne, ale profesor se omluvil a já tak měl najednou spoustu času. Bloumal jsem jen tak po ulicích a koukal do obchodů, ale nebavilo mě to, nehledě na to, že z vlhkého vedra se mi nepříjemně lepil oděv na tělo. Díky syté ranní nudlové polévce jsem neměl hlad, takže mě to ani netáhlo do restaurace na oběd.
Na hlavních ulicích to je buď jen samá banka nebo veliký obchodní dům typu našich velkých obchodních center. K mému překvapení místní ceny veškerého zboží v těchto obchoďácích byly vyšší než v Česku a tak mě to ani nebavilo si vše prohlížet. Např. pánské triko zde začínalo asi na 1000 Kč, veškerá elektronika byla minimálně o třetinu dražší než u nás. Když jsem v oddělení s mobilními telefony vytáhl vytištěný papír s konkrétním mobilem, koukali na to jako na zjevení, hledali ho na internetu, aby pak jen kroutili záporně hlavami, že něco takového neznají a ani na internetu nemají. A to jsem si bláhově myslel, že by to mohlo vyjít levněji jako u nás, zvláště když jde přímo čínský výrobek. Nakonec jsem v postranních uličkách našel pár levných krámů s oblečením, jehož kvalita ale asi nebude nejvyšší. Koupil jsem si dvě košile s krátkým rukávem, protože s sebou jsem si toho moc nevzal a v místním počasí by se trika mohla měnit každý den.
Vrátil jsem se na pokoj, ale za chvíli mně byla zima a klimatizace mi opět nešla regulovat. Vyšel jsem proto do ulic, nehledě na to, že jsem pomalu dostával hlad. Včera večer jsem si liboval, jak levné tady mají v obchodě pivo (na čepované jsem až do konce pobytu nenarazil), dnes, už s brýlemi, jsem zjistil, že šlo o téměř o nealkoholické pivo (2,1 vol) a to „normální“ je dražší než u nás.
Restauraci jsem si záměrně vybral s fotkami jídel, ale i tady jsem narazil. Vybrané nudle jsem dostal studené a hodně dlouho mně trvalo než jsem kuchtíkům vysvětlil, že to chci jen ohřát. A to jsem ukazoval na pánev a gestikuloval, aby do ní obsah talíře vyklopili. Málem jsem už přeskočil pult, abych to udělal sám, naštěstí to jednomu z nich došlo, i když si samým divením mohl hlavu ukroutit.
19.7.2016
Ráno v 8 hodin jsem měl sraz s doktorem a tlumočnicí před klinikou s tím, že se přesuneme do jiné nemocnice. Přesně v osm přijelo auto i s doktorem, což se mi jevilo trochu jako záhada, neboť ulice byly v tu chvíli totálně zacpané a doprava kolabovala.
Nemocnice byla oproti včerejší klinice celkem luxusní, ale i tady už čekala spousty lidí s pořadovými lístky v ruce. Ordinací zde bylo ještě více než včera, léčba však probíhala úplně stejně jak už jsem zažil – všechny lidi vyšetřoval, navrhoval léčbu, psal recepty a napichoval jehly pouze sám profesor, ostatní doktoři mu byli jen k ruce. Tj. přikládali na určená místa baňky (obr. 2), zapalovali moxu (obr. 3) nebo přikládali na jehly elektrostimulaci (obr. 4).
Celkem zvláštní a úsměvné bylo samotné dění ve vyšetřovně. Jeden člověk seděl před profesorem, druhý stál hned vedle něho a třetí o pár metrů dál čekal na židli. Napoprvé jsem si myslel, že alespoň ti první dva patří k sobě, ale nebylo tomu tak. První pacient tedy vykládal svoje potíže, profesor mu něco odpovídal a dva čekající pacienti to všechno poslouchali. Občas se stalo, že vtrhl někdo bez zaklepání dovnitř a rovnou šel k profesorovi, aby se s ním normálně, třeba i několik minut, bavil. Z čekárny byl občas slyšet křik, předpokládám, že se lidé mezi sebou hádali, kdo bude další na řadě. Lidé měli sice pořadová čísla, ale jak jsem koukal, nešly vůbec za sebou. (Obr. 5)
Profesor občas vyšetřoval, občas odešel do ordinací, kde už byli nachystaní, již vyšetření lidé, aby jim napíchal jehly. Celý konvoj, zahrnující mě, tlumočnici, pár studentů medicíny a pár doktorů, přirozeně za ním. Profesor mě občas překvapil nějakou otázkou, na kterou jsem nebyl nikdy pořádně připraven, aby vysondoval, v jaké úrovni znalostí se nacházím. Občas jsem odpověděl správně, sem tam jsem netušil, na co se ptá. Vůbec to ale nevadilo, všechno bylo ve velkém poklusu, ale alespoň mě to nutilo být stále v totální pozornosti.
V jednu chvíli jsem zahlédl dva chlapíky, jak přecházeli po chodbě do půl pasu vysvlečení a na zádech měli přisáté baňky. Kdybych to na vlastní oči neviděl, neuvěřím.
Oběd byl na patře a pro nás zdarma, navíc to nebylo špatné. Pak jsme měli hodinu pauzu, mě i tlumočnici přenechali jeden volný pokoj, kde jsme se natáhli na postele a oba na chvíli zdřímli. Než jsem usnul, tak mě napřed píchlo v ruce, pak projelo brnění na palci na noze, poté jsem ucítil silné bodnutí v zádech a ještě pár podobných vjemů – jako kdybych vnímal energie lidí, co tam leželi přede mnou. Docela mě to udivilo, protože takto intenzivně jsem ještě nikdy nic podobného nezažil.
Odpoledne následovala kasuistika s jedním novým pacientem. Sedělo nás v ordinaci i s profesorem celkem 14 lidí, opět jen studenti a doktoři. Nyní probíhalo vyšetření přesně tak, jak má v TČM vypadat. Chlapík musel dopodrobna popsat svoje potíže a po té odpovídat na spousty otázek. Poté jsme si všichni sáhli na jeho pulsy, koukli na jazyk a diagnostikovali dle zásad TČM. Většinu sice dělal sám profesor, občas se někoho na něco zeptal, bohužel nejvíce mě. Poté se navrhovala léčba, od akupunktury až po směs bylin. V jednu chvíli jsem se skoro nadmul pýchou, protože jsem jako jediný odpověděl správně na otázku, jestli jde o nemoc z „nedostatku“ nebo z „nadbytku“. Všichni jednoznačně, že z nedostatečnosti, jedině já jsem tvrdil, že tam musí být i částečně nadbytek. I tlumočnice byla z mé odpovědi zděšena a dvakrát se ujistila, jestli to myslím opravdu vážně, než to přeloží profesorovi.
Profesor dopodrobna vysvětloval ke každému akupunkturnímu bodu proč jej použít a proč jiný ne, proč minulá směs bylin zabrala jen dočasně apod. Bylo to velmi zajímavé a pro mě dost přínosné, ani jsem nezaznamenal, že uběhly dvě hodiny. Docela jsem si blahořečil za to, že jsem si před odjezdem do Číny zopakoval všechny čínské názvy akupunkturních bodů, protože bez nich bych ani netušil, o čem je řeč. V Evropě zavedený systém zkratek a čísel jednotlivých bodů se tady vůbec nepoužívá. To stejné platí i u bylin a jejich směsí, bez zopáknutí jejich čínských názvů, bych byl úplně mimo.
Jen tak pro zajímavost - chlapík měl dlouhodobě potíže s trávením, občas ho bolelo břicho, občas měl průjmy, někdy naopak zácpy, bolest však nebyla k nevydržení, jen ho spíše obtěžovalo, že o břichu stále ví a že nemůže jíst všechno, co chce. Prošel už spoustami vyšetření jak v klasické, tak v tradiční medicíně, ale úleva byla a pouze jen na pár dní, popř. týdnů.
Když jsme jeli autem zpět, zeptal jsem se tlumočnice, jestli není tady v okolí nějaké fitnes centrum, kde bych mohl zabít volný čas. Jedno mi našla na internetu a vysvětlila cestu, z fitnes se ale vyklubala celkem malá, neklimatizovaná místnost, kde byla jedna velká a pár malých činek, jeden běžící pás, boxovací pytel a žíněnka. K tomu čtyři „trenéři“ nemluvící anglicky a žádný návštěvník. Trenéři se na mě celí radostní vrhli a já měl co dělat, abych vycouval zpět.
K druhému fines jsem našel zcela náhodně poutač na ulici. Ujali se mě dva mladí kluci a jedna slečna, opět nehovořící jinak než čínsky. Ti to však dělali rafinovaněji – na mobilu si napsali větu „Můžeme vám pomoci?“ a překladač jim to přeložil do angličtiny. Já si to z mobilu přečetl a stejným způsobem přes jejich mobil odpověděl. Ušli jsme asi jen dvě stě metrů, abych zjistil, že fitnes ještě prý není otevřeno (třeba se teprve dobudovává) a poutače hledají jen možné předplatitele pernamentek, nebo je vstup jen pro ty, kteří mají předplacenou kartu na delší dobu. Toto jsem nepochopil, ale výsledek byl pro mě jednoznačný – pro tuto chvíli jsem hledání sportovních zařízení vzdal.
Skrze neznalost řeči jsem ne moc slavně povečeřel, koupil si s sebou pár banánů, půl melounu a jedno „bezalkoholové“ pivo a zcela utrmácený se vrátil na pokoj. Dokonce jsem si říkal, jaká je paráda, že jsem tady sám. Kdybych se teď měl ještě s někým bavit nebo i někam jít, popř. cokoliv společně podnikat, vůbec by se mi to nelíbilo. Jak je vidět, stále platí poučka, že všechno špatné je k něčemu dobré.
20.7.2016
Ode dneška jsem měl novou překladatelku. Hned jak promluvila, už jsem tušil, že budou problémy. Tato maličká Číňanka, studuje 6. rokem TČM angličtinu, takže znala spousty odborných výrazů (hlavně klasických názvů nemocí), ale z praxe vůbec nic. U běžné angličtiny se tak strašně pletla, že mě přiváděla místy k zoufalství. Téměř nikdy nepochopila, na co se ptám a občas i něco od profesora přeložila špatně, což mě místy docela mystifikovalo, místy jsem ji musel sám opravovat, neboť odborným pojmům jsem rozuměl i v čínštině. Když jsem se chtěl občas zeptat na nějaký akup. bod nebo se jen ujistit, zda jsem si ho poznamenal správně, nikdy nevěděla. Horečnatě vždy listovala v deníčku nebo knize, popř. na internetu ve svém mobilu. Než to našla (a někdy ani to ne, anebo špatně), uběhlo několik minut a to už byl profesor pryč. Byl jsem tedy odkázaný spíše na to, co sám uvidím nebo pochopím. Její výslovnost byla až moc anglická, připadalo mi to jako když herec „přehrává“ svoji roli.
Úplnou korunu tomu nasadila, když mi v poledne řekla, ať zítra ráno čekám v 8 hod. před budovou, že pojedeme jinam, tj. tam, kde jsem byl už včera. Takže jsem se ji zeptal, jestli tím pádem dnes končíme (podle plánu měla být ještě odpoledne přednáška) a ona řekla, že ještě ne. Všechno ale nasvědčovalo tomu, že ano. Zeptal jsem se znovu a to mi odpověděla, že tedy ano. Tak jsem se jí zeptal, proč mi před pár minutami řekla, že ne. Opět mi zmateně odpověděla, že vlastně „ještě ne“. Poprosil jsem ji tedy, aby profesorovi řekla, že jí vůbec nerozumím a ona mně téměř také ne a jestli by nebylo možné, kdyby mně v příštích dnech opět tlumočila slečna Laxy ze včerejška. Chudera se málem rozbrečela a než to přeložila, otázala se mě, co se mi na ní nelíbí a co by měla zlepšit. Pokusil jsem se jí vysvětlit, že proti ní nic osobně nemám a že je mi sympatická, ale že její znalosti, výslovnost a naše vzájemná komunikace je prostě špatná. Něco mu tedy řekla, ale pochybuji, že vše, protože profesor na to nic neodpověděl, resp. se ani nepodivil a ani nenavrhl žádné jiné řešení.
Jinak chod kliniky vypadal úplně stejně jako v pondělí. Šílený šrumec, i když dnes jsem pochopil, že nějaký řád to má. Na to, co se mi zdálo předevčírem jako totální chaos, jsem si přivykl a už mi tak chaotické nepřipadalo. Většina pacientů měla opět obrnu lícního nervu, další část lumbago (ischias, ústřel bederní páteře), zbytek „zamrzlé rameno“ (bolest v rameni a neschopnost jím pohnout). Ostatní případy by se daly na prstech spočítat – necitlivost části těla po mrtvici, otoky těla spojené s menstruací, zánět trojklaného nervu, bolest perinea a chlapík s trávicími potížemi, jehož diagnózu jsme rozebírali včera odpoledne.
Než jsem odešel z budovy kliniky, zeptala se mě jedna ze studentek, jestli jsem našel včera tu posilovnu. Docela mě překvapilo, že mluví anglicky, protože včera se vůbec neprojevila. Tak jsem jí popsal, jak to bylo maličké a nevyhovující a že tam určitě nepůjdu. Poradila mi tedy ještě jednu, která také nebyla daleko od kliniky. Napsala mi čínský název na papír a s tímto v ruce jsem ji našel docela rychle. K mému zděšení však před domem seděla stejná holka, se kterou jsem komunikoval přes překladač v mobilu už včera večer, ale o pár ulic dál. Opět mi bylo „vysvětleno“, že ještě není otevřeno, resp. že je zavřeno a opět jsem nepochopil, jestli jen pro mě nebo jestli to platí obecně. I přes čínsko-anglický překladač v mobilu jsem nepochopil, jestli jsme včera „mluvili“ o stejné posilovně co dnes. Naprosto otrávený jsem se vrátil na pokoj.
Nejdříve jsem si lehl k učení, ale po chvíli jsem zjistil, že mi to neleze do hlavy. Asi to přílišné soustředění na kuňkající tlumočnici mě dnes zcela vyčerpalo. Vzal jsem si do ruky knihu, kterou si vezu s sebou z domu, abych po pár stránkách zjistil, že jsem ji už četl.
Až na třetí pokus (už jsem to zkoušel včera i předevčírem) jsem navečer našel restauraci, kterou jsem měl doporučenou od spolužáka Martina, který zde byl loni. Je to vietnamská restaurace, kde je jídelní lístek v angličtině. Kdybych si ale přečetl jeho návod lépe, musel bych ji najít na první pokus, jak to bylo jednoduché. V každém případě jsem stejně spokojený nebyl – rýžové nudle s hovězím a zeleninou jsem dostal opět studené a nějak jsem neměl sílu vysvětlovat obsluze, že to chci ohřát. K tomu jsem si dal třetinku piva, která stála víc než ty nudle, ale to jsem zjistil až po zaplacení.
Tak jsem před spaním přemýšlel nad tím, jestli dnes bylo nějaké pozitivum, ale na nic jsem nepřišel.
21.7.2016
Tlumočnice zůstala přirozeně stejná, ale s tím jsem počítal. Musel jsem mít všechny smysly napjaté, abych porozuměl tomu, co říká a myslím si, že se mi to postupně začalo dařit. Rozhodně to bylo čím dál lepší a se včerejškem se to nedalo srovnat. Pochopil jsem, že si plete základní slova jako he x she, (on x ona), tomorrow x today (zítra x dnes), apod., a na její přízvuk jsem si pomalu začal zvykat. Když jsem občas nerozuměl odbornému výrazu, vysloveným přeangličtěnou angličtinou, jednoduše jsem jí podstrčil papír, aby to napsala a hned jsem věděl o čem je řeč.
Opačně to ale bylo stejně zoufalé jako včera. Někdy jsem měl pocit, že mi nerozumí vůbec nic a kdybych na ni mluvil česky, vyšlo by to nastejno. Např. ráno jsem si koupil láhev nějakého výborného pití, ale popis na ní byl jen v čínštině. Neprozřetelně jsem se jí zeptal: „What is it made from?“ (Z čeho je to vyrobeno?). Tlumočnice vzala láhev do ruky, chvíli ji zkoumala a pak odpověděla: „From China“ (Z Číny.). Až po doplňujících otázkách jsem se dozvěděl, že je to čaj s mlékem. Pak se mě jeden ze studentů ptal, jak dlouho studuji TČM. Přes tlumočnici jsem mu odpověděl, že jsem ukončil studium po čtyřech letech a pak další dva roky postgraduálu včetně vlastní praxe. Mladík se ale zděsil a doslova mi řekl: „Ale jen za dva týdny se tady nemůžeš naučit ani základy TČM!“ Tak netuším, co mu moje slavná tlumočnice přeložila, ale určitě to nebylo to, co jsem jí docela srozumitelnou angličtinou sdělil.
Z toho i plynulo, že jsem se profesora moc často neptal, protože opakovat a vysvětlovat byť i jednoduchou otázku několikrát dokola, bylo nad mé síly. Po pár hodinách jsem to vzdal. Stejně i tak toho bylo dost, co jsem musel vstřebat. Měl jsem ale pocit, že profesor moje neptaní se pochopil jako můj nezájem a docela mu to vadilo.
Ale abych tlumočnici nekřivdil úplně, měla i své klady. Z domu mi donesla knihu TČM, která byla jak v čínštině, tak v angličtině a jak jsem do ní nakoukl, hned jsem věděl, že mi bude přínosná. Tlumočnice neváhala a objednala mi ji hned na internetu na své jméno, že mi ji příští týden donese. Také ji napadla nádherná myšlenka vyfotit vždy bylinné recepty, které profesor předepisoval. Ty mi vzápětí přepsala do Pin Jin (přepis čínských znaků do normální abecedy), kterému už rozumím. To byl pro mě veliký přínos.
Dnes jsme zase byli v soukromé klinice co předevčírem a jejímž spoluvlastníkem je i sám profesor. Jak už jsem se zmiňoval, prostředí vypadá lépe a luxusněji, lidí je tady ale stejně jako ve státní klinice. Profesorova studentka mi pak říkala, že platba je všude stejná. Člověk – pacient si měsíčně hradí léčbu sám až do výše 1200 yuan (1 yuan = 3,50 Kč), co je navíc, z toho pak platí 2/3 zdravotní pojišťovna. Jedna návštěva akupunktury stojí 100 yuan, za baňky, elektrostimulaci a moxu se připlácí (navíc nikdy není akupunktura jen samostatně, tak jak jsme zvyklí z Česka), přirozeně byliny se hradí také zvlášť. Když si vezmeme, že návštěvy kliniky se objednávají 3x týdně po dobu několika týdnů plus byliny, vůbec to není nic levného, a to při průměrném platu okolo 4-5000 yuan měsíčně. Kdyby chtěl člověk využít západní medicínu, tato prý vychází ještě 3x dráž.
Této studentky jsem se také ptal, kdy chodí do školy, když jí tam vidím každý den v ordinaci. Odpověděla, že v Číně jsou dvě možnosti jak se stát doktorem – první je normálně chodit do školy (školné je okolo 10 tis. yuan ročně), druhou je studovat přímo u nějakého doktora, což je její případ. Doktor (ale asi ne každý) si může k sobě vzít každé tři roky dva nové studenty. Tento způsob studia je na stejně dlouhou dobu jako ve škole, tedy na osm let a v obou případech se musí skládat zkoušky. Tato, docela sympatická slečna (paní), říkala, že napřed vystudovala žurnalistiku, ale pak se rozhodla vše změnit. Kolik platí ona, mi bylo trapné se ptát. V jejím případě to ale asi nebude nic horentního, neboť jsem o pár dní později zjistil, že je snachou našeho profesora.
I dnes mě znovu fascinovali lidé, čekající na vyšetření. V ordinaci jsou vždy zaráz tři pacienti: jeden je vyšetřovaný, druhý sedí na židli hned těsně vedle něj a třetí se posadí kamkoliv v místnosti. Klidně i do křesla u stolu druhého doktora, který má dvojstůl s prof. Wangem, ale který sám nikdy nevyšetřuje. Když tam zrovna není, má smůlu - místo mu zasedne pacient. Když komukoliv z těch dvou čekajících zazvoní mobil, klidně si celý hovor v této místnosti hlasitě vyřídí. Nikdo nehne ani brvou. Přirozeně jsou tam stále přítomni dva až tři doktoři a stejný počet studentů, kteří jen koukají, tedy dohromady se mnou a překladatelkou zpravidla deset lidí.
Dopoledne byl program stejný jako předcházející dny – letem světem se vyšetřovalo, psaly recepty, píchaly jehly a k tomu všechny doprovodné léčby jako elektrostimulace jehel, moxování a baňkování. Spoustu pacientů jsem už poznával a věděl, s jakým problémem se léčí.
Odpoledne byla jedna nová kasuistika – starší paní s mnoha problémy, z nichž nejvíce ji trápila nedostatečnost plic, zadýchávání se a nepřetržitý kašel s vykašláváním. Opět se udělala dopodrobna celá diagnostika, navrhl způsob léčby, u které profesor rozebral celý postup jednotlivé akup. body, vysvětlil teorii proč je paní nyní v tomto stavu apod. Celé to trvalo dvě hodiny, bylo nás v místnosti celkem 12 lidí, z čehož byl i jeden starší lékař, který doteď paní (neúspěšně) léčil.
Večeři jsem si dal úmyslně v lepší restauraci, abych se v ní připojil na wifi a abych hned zjistil, že v Číně se prostě na server seznam.cz nedá dostat. Něco ho tady musí blokovat.
Ještě se lehce zmíním o provozu na silnici. Pravidla provozu včetně semaforů na křižovatkách se dodržují asi tak na 80%. Z pruhu do pruhu se přejíždí bez blinkrů a bez varování, samotnému je mi záhadou, proč jsem ještě neviděl alespoň ťukanec. Nejhorší jsou ale skútraři, kteří nedodržují vůbec nic, jezdí v protisměru, po chodníku a i klidně po přechodech pro chodce. Dnes jsem se s pobavením koukal, jak uprostřed jedné veliké křižovatky stojí dva dopravní policisté, kteří ani nehnuli brvou, když kolem nich různě jezdila některá auta na červenou a chodci přecházeli, byť jim svítila také červená. Prostě tam jen tak stáli a bavili se mezi sebou, aby museli občas uskočit před některým z těch hodně drzých řidičů. A jak jsem si dále všiml, tady uprostřed města vůbec nejezdí nákladní auta. I když asi mají zákaz, i tak je zde neustále dopravní zácpa. Vozový park je velmi kvalitní, zahlédnout staré auto je skoro nemožné a drtivá většina skútrů (ne-li všechny) je na elektrický pohon.
22.7.2016
Od rána měl asi profesor pořád pocit, že se mě na něco musí ptát. Možná si chtěl vyzkoušet moje znalosti, možná jen chtěl vědět, co jsem se tady za pár dní stihl naučit nebo co jsem pochopil. Problémem však bylo stále to stejné – nikdy jsem netušil, co mu moje překladatelka přeložila, protože jak jsem psal již dřív, z čínštiny to angličtiny to jakž takž zvládala, opačně jí to nešlo a co mně rozuměla, ví jen ona sama. Takže možná že i když jsem řekl správnou odpověď, v očích profesora jsem byl za blba. Ale to jsou jen moje domněnky, a jak rád říkávám, dělat si jakékoliv domněnky je špatné. Na klinice jsme končili už v poledne, praxe bude i zítra v sobotu, protože v Číně je sobota normálním pracovním dnem.
Když jsem se zde trochu více rozhlížel a zjistil jsem, že všichni doktoři i dva doktorovi studenti samostatně pracovali. Normálně píchali jehly a všechno ostatní, co k tomu zde dělají. Podle mě ale samostatně nediagnostikovali, jen ošetřovali ty, kteří sem chodí opakovaně a kterým se zavádějí jehly do stále stejných bodů. Např. jedna paní s obrnou lícního mi říkala, že sem chodí už dva měsíce třikrát týdně, stav se jí o hodně zlepšil (i když obrna byla na jejím obličeji stále ještě trochu znát) a že poslední dva týdny jí píchají i jehly na zhubnutí (obr. 6). Již ztratila 5 kg, přestaly jí otékat nohy a konečně dobře spí.
Dnes byl asi nejteplejší a nejslunečnější den za celý můj pobyt. Vedro mi teoreticky nevadí, dokázal jsem jezdit celé dny na kole určitě i ve větších vedrech, ale spojené s téměř stoprocentní vlhkostí je i pro mě hodně nepříjemné. Ani jsem proto neměl hlad, po cestě jsem si jen koupil trochu ovoce a pití a vrátil do klidu klimatizovaného pokoje s tím, že ven vylezu opět až navečer.
Po cestě na hotel jsem vlezl do jednoho obchodu s oblečením a viděl jsem staršího chlápka se zapálenou cigaretou, jak stojí přímo u cedule „Zákaz kouření“, aby po chvilce silně zachrchlal a nechutnou slinu vyplivl přímo před sebe.
Jak už jsem si dříve všiml, ceny potravin jsou zde většinou vyšší než v Česku. Něco jen málo, něco úplně extrémně. Nejdražší jsou sladkosti – např. balení asi 20ks Ferrero Roche (kulaté zabalené bonbóny) vychází kolem 400 Kč a ani obyčejné oplatky bych si nekoupil z důvodu ceny. Ovoce i zelenina je dražší než u nás, ale ne zase o tolik. Abych našel něco opravdu „výhodného“, to podle mě nehrozí.
V supermarketu, který je o dva domy dál vedle mého hotelu, mají sice „všechno“, ale zároveň nic. Rozhodně se tady nedají koupit jako u nás dva rohlíky s něčím na zahnání malého hladu. To tady neexistuje. Za to zde mají např. sekci s velkými akvárii, kde prodávají živé ryby. V jednom z nich od pondělí až do včerejška „plavaly“ dvě leklé ryby břichem nahoru a až dnes zmizely. Zajímalo by mě, jestli skončily někde na talíři nebo v kontejneru.
V pět hodin odpoledne jsem konečně vylezl ven a vyjel na prohlídku Konfuciova chrámu, který je od hotelu jen pár zastávek metrem a který jsem měl doporučený z několika stran. Lístek, resp. modrý žeton jsem si už zvládl koupit sám (2 yuan) a i s přestupem jsem byl na místě asi za 20 minut. Komplex Konfuciova chrámu je obrovský, kromě dvou opravdových chrámů (kde se platí vstup 25 yuan) to jsou jen uličky mezi starobylými domy a dvěmi říčkami, ve kterých jsou natěsnány vedle sebe restaurace a obchody. Nebudu přehánět, když napíši, že zde byly stovky větších či menších restaurací, o něco málo méně obchodů s předraženými tretkami a suvenýry a také značkových obchodů s ještě více předraženými hadrami a botami. Všude kolem chodilo tisíce čínských turistů, kteří jedli, pili, nakupovali a byli docela hluční, bělocha jsem nepotkal ani jednoho. (Obr. 7 – 10)
Z důvodu extrémního vedra jsem se plahočil po uličkách a na to, abych vybíral nějaké dárky, jsem dnes neměl sílu. V jedné z restaurací jsem si dal nudlovou polévku, ale tu jsem průběžně vypotil dříve než jsem ji snědl. I tady jsem měl trochu problémy vybrat si tu „správnou“ restauraci, protože většinou měli vystavené jen polotovary a lidé si z nich vybírali, aby jim z toho něco vzápětí uvařili (usmažili). Neměl jsem odvahu do toho jít, protože jsem většinou nevěděl, co v miskách je, co se k sobě hodí a co ne, a jestli to mám chtít uvařit nebo usmažit.
V osm večer už jsem byl zpátky v pohodlí svého klimatizovaného hotelového pokoje. Byl jsem tak utrmácený, že jsem začal přemýšlet, jestli jsem vůbec schopný absolvovat celodenní nedělní výlet, který mi dnes doporučila profesorova studentka.
23.7.2016
V sobotu se v Číně normálně pracuje, takže i klinika jela jako ve všední den. Tak, jak tomu je zatím pravidlem, kliniky každý den střídáme, takže dnes to bylo zase na soukromé klinice, kam jsme přijeli autem.
U léčení se nic nezměnilo, jen přibylo pár nových případů, z nichž pro mě nejpřínosnějšími byly dvě mladé ženy a amenorheou (bez menstruace), kostní výrůstky na kolenu a tichá vysušená žena středního věku, která mělo od sucha v ústech, přes suchou kůži a zácpu, suché úplně všechno. Zajímavé bylo i léčení varixů (křečových žil) akupunkturou – největší uzlíky se rozpíchaly jehlou (tato vypadala jako propiska) a pak se na ranky přisála baňka. Pod baňkou pak pod tlakem z malých ranek začala téct krev (obr. 11). Bohužel nevím, jak moc je to úspěšná metoda a na jak dlouho je případné léčení, chlapík zde byl po prvé a nohy měl plné křečových žil. Ani jsem se neodvážil zeptat se na to mé tlumočnice, určitě by nebyla schopná pochopit, na co se ptám. I tak byla zase dnes velmi slabá a já se proto snažil mluvit co nejméně a jen jsem poslouchal a koukal.
Nechal jsem si napsat všechny bylinné recepty, které profesor předepisoval, ale jsou spíše na to, abych se na ně pak v klidu doma podíval a rozebral si je bylinu po bylině. Na to, abych je „kopíroval“ pro naše klienty, byť se stejnými problémy, jsou příliš obsáhlé (průměrně kolem 15 a více bylin) a jak jsem koukal, používá i hodně vysoké gramáže.
Taky jsem si dnes všímal, jestli používají i jiné léčení než jen fyzického těla, ale připadlo mi že ne. Když mi profesor říkal poučku: „Netrefíte-li bod, musíte alespoň trefit stejný meridián.“ Já jsem k tomu dodal, že to znám, ale že nám k tomu doma říkali ještě navíc: „Když netrefíte ani meridián, mějte alespoň správnou informaci na špičce jehly. Tato si už daný bod najde.“ Tlumočnice se na mě vyděšeně podívala a zalapala po dechu, mezitím profesor už někam odběhl, takže mu to ani nestihla (naštěstí) přeložit. Bůhví totiž, jak by se na to tvářil.
Oběd byl jako vždy na klinice a jako vždy, resp. potřetí, bych byl schopen odpřísáhnout, že nic tak dobrého jsem ještě nikdy nejedl. Pokaždé to byla miska s různou a různě upravenou zeleninou a rozličným masem, popř. sójou, k tomu rýže a nějaká polívka. Všeho si může člověk přidat a je to „zdarma“. Takhle kdyby mi někdo vařil, nemusel bych jíst nic jiného.
Před odjezdem z kliniky jsem si zde koupil pár akupunkturních pomůcek včetně bambusových baněk, které se u nás nedají sehnat, navíc za pakatel. Chlapík, který to měl pod palcem, mi k tomu přidal jako dárek moxu a dvě knihy v čínštině a říkal, ať se v nich aspoň koukám na obrázky. Přirozeně jsou mi nanic a určitě budu přemýšlet nad tím, jestli je tady nenechám. (Nakonec jsem je opravdu musel nechat na hotelovém pokoji, neboť se mi již nevlezly do kufru). Loučil se se mnou, jako bychom se viděli naposled, marně jsem tlumočnici říkal: „Proboha, řekni mu, že se ještě příští týden dvakrát uvidíme.“ Ta sice něco zakuňkala, ale stejně jsem měl pocit, že bude hodně překvapený, až mě tu v úterý znovu uvidí.
Odpoledne jsem si na chvíli odpočinul v chládku na své hotelové posteli, poté jsem se vydal pěšky asi 2 km tam, kde jsem ráno z auta viděl na jednom výškáči nápis „Rock fitness gym – 6F“. Opravdu, v 6. poschodí se nacházela nádherná, prostorná a klimatizovaná posilovna zařízená vším možným i nemožným, až mě přecházel zrak. Jenže když jsem řekl, že mám zájem o jeden, max. dva vstupy, hned ochladli. Prý je tady možný vstup jen na pernamentku a ta se prodává minimálně na měsíc (600 yuan). Mladý manažer by se dal ukecat na míň, ale jeden až dva vstupy nejsou možné, prý na to nejsou zařízeni (?). Nakonec, když viděl můj nešťastný výraz, prohlásil, že když zítra přijdu v danou hodinu, dám mu do kapsy stovku (350 Kč!), tak mě na své riziko protáhne. Tůdle, za to mně to nestojí a klidně nechám svoje svaly ochabovat dál.
Na zpáteční cestě jsem objevil báječný obchod, kde by se dala nakoupit spousta dárků za dobré ceny a od pohledu to nebyly žádné šmejdy. Něco jsem pokoupil, možná se tady ještě někdy zastavím. Ve 21 hod. bylo venku určitě stále hodně přes 30 stupňů.
24.7.2016
Volný den má někdo za odměnu, jiný za trest. Já jsem se spíše dnes řadil do druhé kategorie. Ne, že bych nevěděl, kam v dnešní nedělní den jít – měl jsem od studentky z kliniky hned několik tipů, ale skrze vysilující vlhké vedro se mi ani nechtělo vytahovat paty z pelechu. Už jen když jsem si ráno zašel pro plněnou placku ke snídani (obr. 12) a strávil venku asi pět minut, říkal jsem si, že to dnes asi vzdám a nikam nepojedu.
Ležel jsem tedy v klídku na posteli, střídavě luštil křížovky, četl v půjčené anglické knize o akupunktuře a listoval si svými poznámkami z kliniky. Dnes jsem si poprvé pustil televizi, abych zjistil, že z více než 100 programů není koukatelný ani jeden. Je to přesně jako v Egyptě, Indii a vůbec jako všude jinde mimo Evropu.
Nakonec mně to nedalo a rozhodl jsem se po poledni navštívit jedno z doporučených míst - mausoleum dr. Sun Yat-sen, což je zakladatel čínské republiky z r. 1929 (?). Celé by to mělo být v zalesněné oblasti, prý mimořádně pěkné pro turistický výlet.
Podle plánku jsem jel asi 5 stanic metrem (2 yuan), pak jsem měl nastoupit na vyhlídkový autobus a dojet až k mauzoleu. Jenže autobusová zastávka nebyla hned u východu z metra, tak jsem chvíli stál a koukal na velkou ceduli s plánkem okolí. Asi po minutě se u mě zastavila mladá Evropanka, aby také koukala střídavě do své mapy a na ceduli. Dali jsme se do řeči a rozhodli, že když máme stejný cíl, budeme ho hledat spolu. Nakonec to nebylo nic těžkého, vyhlídkový autobus stál skoro za rohem, byl to asi desetimístný, otevřený autokar a jízdenka stála 10 yuan. Cesta trvala asi 5 minut, za normálního počasí by se to dalo jít i pěšky, i když to celé vedlo do kopce.
Okolí mauzolea zabírá plochu 80 čtverečních km a je opravdu mimořádně pěkné, člověk by ani nevěřil, že téměř uprostřed města, je tak obrovská zelená oáza. Jenže k samotnému mauzoleu vedlo 392 schodů pod plnou sluneční palbou, což mělo za následek totální propocení mého trika. Za chvíli opravdu vypadalo tak, jako kdybych ho vložil do lavoru s vodu a pak ho jen lehce vyždímal. Bohužel, ani když jsme přišli nahoru a spočinuli ve stínu, triko nemělo díky totální vlhkosti snahu schnout. Ale jak jsem se koukal kolem, podobně jako já vypadali úplně všichni. Za celou dobu jsme byli jedinými zahraničními turisty, ale lidé si nás nijak nevšímali, (to v Indii by bylo jiné). Moji společnici – 19letou německou letušku Lufthansy, navíc po cestě 3x něco štíplo do nohou a do ruky, aby ji hned vyskočil na každém místě červený flek. Koko, jak se prý jmenovala, byla docela příjemná slečna z Mnichova, podle mě však vypadala na třicet. V místnosti samotného mauzolea je jen socha daného pána, pod kterou je hluboko v zemi uložený v rakvi, a nesmi se tu fotit. Podle cedule se na výrobě sochy nebo rakvi podílel i nějaký Čech. (Obr. 13 – 16)
Původně jsme chtěli zajít ještě na pár doporučených míst v okolí, ale oba jsme to vzdali a rozhodli se, že vrátíme na své hotely. Celý výlet mně tak trval jen asi tři hodiny. Abych to neměl zas tak krátké, vystoupil jsem o zastávku metra dřív, abych zbytek cesty došel pěšky, ale moc jsem si nepomohl, protože nic zajímavého jsem neviděl. Nakoukl jsem do několika restaurací, ale tyto byly v tuto chvíli prázdné nebo zavřené.
Na chvíli jsem se tedy ještě natáhl na postel, abych pak před sedmou vyrazil ven něco pojíst, neboť kromě slabé snídaně jsem vlastně nic za celý den nejedl. V první restauraci, ve které jsem byl minule spokojený, jsem si dal nudlovou polévku – přinesli mi jí plný kotel a vůbec mně nechutnala (15 yuan). Bylo to jakoby vypláchli pánev po celodenním smažení horkou vodou, do ní dali kilo nudlí a trochu jakéhosi masa. Chvíli jsem se v ní šťoural, ale po chvíli jsem to vzdal. Jelikož jsem neukojil hlad ani trochu, odebral jsem se o dům dál, do vietnamské restaurace a objednal dva rýžové závitky se zeleninou a krevetami (12 yuan). Toto si dávám pravidelně ve vietnamské restauraci v Praze a řadím to mezi delikatesy. Tady jsem ale dostal dvě studené, neopečené rolky bez výrazné příchuti. Tyto už jsem snědl, odcházel jsem sic nasycený, ale totálně neuspokojený.
K vedlejšímu stolu si zde přisedli dva muži kolem 35 let, jeden z Irska, druhý ze Sýrie. Irčan se se mnou dal hned do řeči, studuje tady také TČM, ale od počátku, tj. normálně na místní škole. Zbývá mu ještě rok, ale v Číně žije už desátým rokem. Za tu dobu hovoří plynně čínsky. Na studium si vydělává nyní tím, že si otevřel svoji školu, ve které zase vyučuje Číňany angličtinu. O hodinu později jsem litoval, že jsem se s ním nezdržel déle, mohl jsem se zeptat na spoustu užitečných věcí.
Jako každý večer, i dnes jsem si musel z důvodu příšerného pocení přeprat věci, ve kterých jsem chodil, všechno zde schne dva dny.
25.7.2016
Ráno se mi na kliniku vůbec nechtělo. Jako kdybych měl pocit, že vše, co potřebuji vidět, jsem už viděl a že mě už nečeká nic nového. Profesor, jako by to vycítil, hodně mluvil a vysvětloval, něco sice jen začal a pak odběhl s tím, že to dopoví zítra při odpolední kasuistice. Bylo to např. k zánětu trigeminu a šesti typům problémů krční páteře, vedoucí k závratím. Uvidíme, jestli na to zítra nezapomene.
Některé věci mi byly dost přínosné, jako např. způsob napíchávání jehel podle učení Nei Jing (před 2000 lety). Toto jsme se v Praze neučili a určitě to mohu někdy sem tam využít ve své praxi.
Čekárna byla zase přeplněná lidmi, ve vyšetřovací místnosti někdy čekalo i pět pacientů, aby poslouchali problémy toho, který byl před nimi. Dnes zde bylo i docela dost studentů a doktorů (nějak je už nedokážu od sebe rozlišit), kteří jen poslouchali, co profesor říká, aby pak dělali pomocné práce po napíchání akupunktury. V jednu chvíli nás bylo ve vyšetřovací místnosti celkem 20 lidí(!). Dalších 20 lidí je pak v jedné místnosti na lehátkách, dalších 20 ve druhé a ještě jsou zde dvě VIP místnosti po 2 lehátcích. Lehátka jsou neustále obsazena, většinou vedle pacienta čeká i jeho doprovod a pak je zde plná čekárna. Když to spočítám, vychází mně, že v jednom okamžiku je na relativně malém prostoru až 100 lidí, různě se překřikujících a motajících se sem a tam.
Jako vždy na veřejné klinice jsem končil ve 12.30 hod. Kousek jsem šel na hotel s mojí překladatelkou, zkoušel se s ní bavit o „normálních“ věcech, ale bylo to jako bych se bavil s hotentotem:
„Kam teď jdeš?“
„Do školy.“¨
„Do kolika hodin ještě budeš dnes ve škole?“
„Ještě dvacet dní.“
„Ne, myslím jako kdy dnes budeš ve škole končit. V kolik hodin?“
„Asi dvacet minut, není to daleko, je to jen jedna zastávka metrem.“
„Dobře, jinak – jaké předměty budete dnes brát?“
„Žádné, já tam teď bydlím.“
Jelikož jsem neměl opět ještě hlad, zašel jsem si jen do supermarketu vedle hotelu pro půl melounu a láhev nízkostupňového piva. Klasika. Poté jsem ležel jen tak na posteli s počítačem na klíně, kontroloval příchozí poštu a pak si pročítal dnešní zápisky. Určitě se mě bude na něco z toho profesor zítra ptát. Sice nevím, k čemu mi bude znát i všechny ty čínské názvy, ale ať nevypadá, že jeho snaha byla marná. U luštění křížovek jsem dokonce usnul.
Na internetu jsem si našel odjezd vlaku na sobotní ráno. Mělo by to jet v 7 hod a metro se otevírá v 6. Je to ale jiné nádraží než jsem přijel, proto jsem se rozhodl, že si tam zajedu a stopnu si čas, jak dlouho to trvá.
Se vším všudy to bylo jen 30 minut s jedním přestupem, ale teď zrovna ve „špičce“ metro jezdilo každou minutu. Takže tento čas nemusí v sobotu ráno platit. Když už jsem byl na nádraží, koupil jsem si jízdenku-místenku (139,5 yuan), kdyby tady byla v sobotu fronta před pokladnou (jako teď), asi bych byl hodně nervózní. Tento vlak má asi méně zastávek než ten, kterým jsem přijel a 301 km ujede za 1 hod 38 min. To znamená, že bych měl mít v Šanghaji dost času dopravit se metrem na letiště, neboť letadlo odlétá ve 13.15 hod.
Než jsem se vrátil na hotel, prošel jsem si okolí na straně, kde jsem ještě nebyl. Objevil jsem prodejnu elektroskútrů, kde nejdražší měli za 3000 yuan, přitom všechny vypadaly skvěle. Jakou však mají životnost a kvalitu, člověk neví. Také jsem narazil na prodejnu českých kol Merida, ceny se mi zdály docela vysoké. Rozhodně byly vyšší než těch skútrů, nevím, kdo jim tady dělá tržbu, když jsem za celou dobu nezahlédl ani jednoho sportovního cyklistu.
Na večeři jsem si zašel do restaurace, riskl jsem jídlo z fotografie a dostal jsem velkou mísu husté polévky s kapustou a měkkým masem plus misku rýže. Původně jsem si myslel, že to bude kuřecí, po chvíli jsem zjistil, že je to ryba. Polévka byla zvláštně nakyslá, zpočátku mně i chutnala, než mě napadlo, že by ta nakyslost mohla pocházet ze zkažené ryby. Úplně mi zatrnulo, protože jsem si vzpomněl na akvárium s leklou rybou v supermarketu vedle hotelu a na Indii, kde jsme se s mými kamarády před pár měsíci z něčeho podobného podělali. Taky jsme si při jídle říkali: „Není to nějaké divné?“ a přesto jsme to snědli.
V jednom parku, kolem kterého jsem šel, cvičila parta důchodců Qi Gong a šlo jim to náramně. Měli k tomu puštěnou meditační hudbu a bylo vidět, že to necvičí první den. Přesně jako v nějakém filmu.
26.7.2016
Polévka pravděpodobně zkažená nebyla, protože se mnou nic neudělala. Shodou okolností se mě pak dopoledne ptala nejstarší studentka profesora, jestli jsem už tady ochutnal některé místní speciality a jedna z nich byla právě tato nakyslá rybí polévka. Ještě větší nanjingskou specialitou by měla být polévka z kachní krve. Tuto si prý nenechá ujít žádný z turistů.
Na soukromé klinice bývá asi tak polovina lidí co na veřejné, přesto by se tu zdálo našemu člověku pořád nezvykle plno. I když už jsem si na to zvykl, přesto mě některé věci znovu překvapí. Dnes to bylo hned dvakrát:
1.Stará paní měla s sebou doprovod své dcery a vnučky. Zatímco paní ležela po vyšetření na lehátku (v místnosti se 3 dalšími obsazenými lehátky) a čekala, až jí profesor napíchne jehly, její dcera a vnučka chodily s námi (tj. s grupou asi šesti studentů a doktorů) od lehátka k lehátku a koukaly, jak profesor aplikuje na ostatních lidech akupunkturu.
2. I když je na pokoji stále plno, nebrání to ležícím, aby si „hlasitě“ dělali své věci. Tzn. jedna poslouchá na tabletu nějaký film (bez sluchátek), druhý má hlasitě puštěné rádio, další telefonuje. Nikoho ani nenapadne, že by to toho druhého mohlo rušit a že by se tu půlhodinku mohli zůstat v klidu.
Některé případy byly nové a docela zajímavé, některé se opakují. Slibované téma šesti příčin problémů krční páteře profesor dvakrát nakousl, aby vždy po minutě buď odběhl píchnout jehly nebo se věnoval dalšímu pacientovi.
Po obědě byla kasuistika zánětu trojklaného nervu. Paní (64 let) dlouze vykládala, v kolika nemocnicích (klasických i TČM) se od r. 2003 léčí. 2x byla i na nějaké operaci (dokonce Gamma nožem), ale bolest se jí neustále vrací. Na této klinice je jí poprvé aplikovaná akupunktura (v dřívějších TČM ji jen předepisovali bylinné odvary) a již po dvou týdnech je bolest pryč. Ale jak profesor říkal, odstranit bolest není tak obtížné jako odstranit příčinu a vyléčit tělo natolik, aby se problém již nevracel. Vzhledem k tomu, že problém trvá tak dlouho, léčení syndromu (příčiny) buď bude trvat mnoho měsíců, ne-li déle, nebo se to nepodaří vůbec. Než nám řekl svůj postup, každý z nás (studenti i doktoři) musel říct, jak by to léčil, což bylo v mém případě vzhledem k omezené možnosti překladu docela strohé, ale na to asi nikdo nehleděl. V každém případě jsem se cítil nepříjemně jako bych byl na zkoušce.
V polední přestávce se profesor se mnou zkoušel bavit, ale byla to, vzhledem k jeho velmi omezené zásobě anglických slov, bída. Domluvili jsme se na ceně, kterou v pátek zaplatím, bylo to o něco méně než bylo avizované v e-mailové nabídce, a to z důvodu chybějících odpoledních přednášek každý druhý den (přednášky byly koncipované pro skupinu lidí, pro mě samotného to asi nemělo cenu). Já mu připomněl, že bych měl dostat jakýsi „certifikát“, slibovaný v tom stejném e-mailu, podepsaným jeho jménem. Profesor se tomu nesmírně podivil a tvářil se, jako by to slyšel poprvé a jako bych byl první zahraniční student, který jej obdrží. Dokonce si zavolal tlumočnici a přes ní se mě ptal, jak by měl certifikát vypadat.
Na večeři jsem si dal na uličním stánku do kelímku jen jakési grilované kostky (5 yuan), záhy jsem zjistil, že to asi byla sója, tzn. že kdyby to paní neosolila a neokořenila, chutnalo by to jako strava v letadle, tzn. nijak. Abych si spravil chuť, koupil jsem si s sebou na pokoj pár banánů a bezpeckaté hrozny (10 yuan). Podle hotelového teploměru bylo i teď kolem 20. hodiny 29 st.
27.7.2016
Hned ráno mě profesor uvítal dotazy týkající se certifikátu. Asi z toho ani nespal. Skoro jsem litoval toho, že jsem se o něm včera zmínil. Znovu mi pokládal ty samé otázky jako včera, jakoby mu moje tlumočnice nic k tomu už nepřekládala: „Jaký certifikát si představujete? Jak by ten certifikát měl vypadat? Co na něm má být napsané?“ atd. Přes mobilní internet mé tlumočnice jsem našel přímo „jeho“ email, ve které mi před pár měsíci doslova on sám psal, že na konci obdržím certifikát o účasti. Holku jsem požádal, aby mu to přeložila slovo od slova. Toto zřejmě nezvládla, protože profesor byl stále nervózní a na mě jaksi nabroušený. Jako bych chtěl po něm něco extra.
Jako na potvoru dnes bylo na klinice nějak méně lidí a profesor měl tak více času, a tím i tendenci stále se mě na něco ptát. Celé dopoledne jsem si připadal jako na zkoušce. Porozumět a odpovídat mu však bylo dost obtížné, protože moje tlumočnice jeho dotazy překládala většinou jen částečně a hodně nepřesně, mockrát jsem proto vůbec netušil, co po mně chce. Když mi pak vysvětloval, co jsem „nevěděl“, teprve mi docvaklo, na co se ptal a co normálně znám. Připadal jsem si jako totální idiot a nakonec to dovršil tím, že mi řekl, že mé znalosti TČM jsou velmi nízké a že mám ještě velmi dlouhou cestu před sebou. V jednom měl ale pravdu – říkal také, že pochopit smysl názvu akupunkturního bodu je velmi důležité a že když se body učíme jen podle evropského způsobu (zkratky mediridiánu a čísla), pak nechápeme plně jejich význam a smysl.
V jednu chvíli jsem pomalu začal zuřit. Profesor se mi položil nějaký dotaz a já jsem na něj odpověděl. Zrovna jsem věděl, o čem je řeč. Jenže on se mě zeptal znovu na to stejné, čímž mě zmátl. Znovu jsem odpověděl, ale už ne tak jistě a navíc to zkusil jinými slovy, neboť jsem si myslel, že mu to holka dostatečně nepřeložila. K mému údivu však následně položil znovu ten samý dotaz. Začal jsem koktat, že nechápu, nač se mě ptá. Úplně mě tím rozhodil. Až po chvíli mi vítězoslavně řekl to, co já mu odpověděl napoprvé. To už jsem na tlumočnici hodně zvýšil hlas a říkal jí, že přesně toto jsem už přece dvakrát říkal a ukazoval jí to i napsané v sešitě. Ptal jsem se jí, proč mu to nepřeložila. Profesor na to odpověděl, že v Číně je nutné věci opakovat, aby se v člověku zažily. Něco ve smyslu „Opakování je matka moudrosti“. Úplně jsem si vybavil některé zkoušející na vysoké škole, kteří, když chtěli studenta u zkoušky rozložit nebo si ho „vychutnat“, dělali něco podobného.
Také mu prý vadí, že se ho tak málo ptám. Řekl jsem mu, že to je ale hlavně z důvodu, že mé otázce tlumočnice většinou nerozumí a pro mě je vysilující jednu otázku opakovat dokola a měnit její formu i slova tak, aby jí porozuměla. Jestli mu to holka přeložila ale nevím, protože nehnul ani brvou. Nechci si vytvářet domněnky, ale myslím si, že za změnu jeho postoje ke mně může ten certifikát. Vyloženě nedokázal skrýt, že je na mě za to, že ho po něm chci, naštvaný.
Do sešitu jsem si kromě několika odborných a přínosných poznámek napsal opět to, co mě dnes zaujalo při pozorování chodu kliniky:
1. Asi desetiletý kluk chodí opakovaně s nočním pomočováním. Na to je jen jeden akubod na malíčku ruky (resp. na obou rukách). Po jejich napíchnutí chodí kluk (s jehličkami v prstech) po celé klinice a pozoruje vše kolem. Klidně si i stoupne přímo vedle profesora, když provádí akupunkturu na jiném pacientovi a jen tak kouká. Podle jeho matky léčba zabírá velmi dobře.
2. Přímo v místnosti, asi dva metry od stolu, kde probíhalo samotné vyšetřování (dotazy, pulzy, jazyk), čekaly dvě paní, až na ně přijde řada. Živě se mezi sebou hlasitě bavily a vůbec jim nepřišlo, že by mohly rušit nebo že by mohly počkat v čekárně a tam si dosyta povídat. Nikdo jim však nic neřekl, je to tady úplně normální.
3. Na dotaz proč profesor nepíchá některé body (které by mi např. při daném obrazu onemocnění přišly vhodné) se mi dostalo odpovědi, že tyto body buď při napíchnutí bolí nebo že se k nim (skrze oblečení) nedostane!
Když jsme dnes skončili, pozvala nás (mě a tlumočnici) jedna z profesorových studentek, resp. profesorova snacha na oběd. Už včera se mě ptala na to, jaké speciality čínské kuchyně jsem už tady ochutnal a politovala mě, že se díky neznalosti řeči k ničemu nedostanu. Je to ta stejná, která mně „vytvářela“ program na neděli. Zavedla nás do jedné z těch lepších restaurací, kam bych se sám nikdy nedostal, neboť systém rezervace míst je docela zvláštní (nepochopil jsem ho) a navíc je jídelní lístek jen v čínštině.
Obrovská restaurace byla v 9. patře luxusního nákupního střediska a praskala ve švech. Číšníci nám začali nosit postupně různá jídla a pochutiny. Začalo to krevetami, přes rozličné úpravy a chuti různých mas a nějaké nedefinovatelné, ale výborné sladkokyselé „mořské plody“ (vypadaly jako rosol). Pak přišla na řadu žabí stehýnka (chutnala jako kuřecí, akorát měla více kostí), různě upravené zeleniny až po nějakou sladkost plněnou ovocem. Bylo toho tolik, že se to nedalo ve třech lidech v žádném případě sníst. Tak jak je v čínské restauraci často zvykem, vždy nám to přinesli na jednom talíři nebo tácku a my si pak z něj brali, kolik jsme chtěli. Myslím, že to bylo celkem 15 různých chodů (obr. 17). Neodvažoval jsem se pomyslet na to, kolik to bude stát, ale zahlédl jsem účet, kde bylo napsáno 251 yuan, což by byla vzhledem k množství a kvalitě úplná láce. Moc se mi to ale vzhledem k cenám v obyčejných uličních restaurací za jedno jídlo nezdá. O přispění na zaplacení nechtěla Huang ani slyšet, prý to nebylo nijak drahé. To, co se nedojedlo, si nabrala děvčata do připravených plastových krabiček a vzala s sebou. Přejedl jsem se až moc a to stejné, ale s jinými specialitami, nás prý čeká zítra jako rozlučkový oběd s profesorem.
Po vydatném jídle jsem se prošel po obchodním domě s názvem Golden Eagle (Zlatý orel). Naprosto nevěřícně jsem hleděl na ceny vystaveného zboží (elektronika, oblečení, domácí potřeby aj.). I kdyby to bylo v korunách (ne v yuanech, který je proti koruně 3,5x vyšší), připadalo by mi to drahé. Však také nakupující ve všech patrech by se dali spočítat na prstech ruky. Nechápu, pro koho to tady je. Přitom prostory to jsou obrovské, mnohonásobně větší než např. brněnská Vaňkovka.
Navečer jsem si spočítal, kolik peněz mi chybí, abych mohl zaplatit za stáž. Zašel jsem do vedlejší banky a znovu – jako už minulý týden – nevěřícně hleděl na to, jaké všechny operace musí úřednice provést, aby mi vyměnila pár set eur. Nejdříve peníze projela přístrojem jestli nejsou falešné, pak bankovky jednotlivě dlouho zkoumala proti světlu a několikrát je počítala včetně strojového počítání (na to, že to bylo opravdu jen pár bankovek, to bylo úsměvné). Z mého pasu si opsala všechny údaje, pak si ho následně okopírovala na papír a nakonec i oskenovala. Na počítači vyplnila a vytiskla celkem tři různé formuláře, tyto jsem podepsal (aniž bych skrze čínské znaky věděl, co podepisuji), tyto pak oskenovala (netuším proč, když už to měla v počítači) a kopie založila na různá místa. Mně dala dvě kopie. Celá transakce trvala asi 20 minut. Vůbec mě to ale nevzrušilo. Za prvé mě nijak netlačil čas, za druhé jsem letos v Indii při kupování lístku na vlak zažil ještě horšího „úředního šimla“, a za třetí zde byl příjemný chládek.
Dnešním pozdním obědem jsem ušetřil za večeři a za zítřejší snídani. Minimálně do zítřejšího oběda bude trvat než můj žaludek vše stráví. Navíc jsem si odnesl v krabičce obrovský zákusek, takže kdyby bylo nejhůř, měl jsem co do pusy. Alespoň jsem tak nemusel ven do té výhně.
28.7.2016
S jídlem jsem to asi fakt přehnal, těžko od žaludku mi bylo ještě celé dnešní dopoledne. Tak tak, na sílu, jsem do sebe dostal sladkost z předešlého dne.
Nevím, co se změnilo, ale profesor od rána hýřil dobrou náladou a podivná zaujatost, kterou jsem předešlého dne vůči mé osobě cítil, byla ta tam. Neměl jsem tudíž nepříjemný pocit, že jsem u zkoušky, i když i dnes se mě stále na něco ptal. Tím, že jsem nepanikařil, mohl jsem odpovídat uvolněně a také i tlumočnici lépe rozumět.
Ale i tak jsem mu jednou musel říci, že jsem sem přišel studovat a ne skládat zkoušku z TČM. Bylo to i v souvislosti, když se jedna ze studentek ptala na to, proč se použila u daného pacienta určitá sestava bodů (a ne jiná) a jaký má tato sestava konkrétní význam. Profesor se obrátil na mě a vybídl mě, abych jí odpověděl. Naprosto v klidu jsem mu řekl, že zde nejsem v roli vyučujícího a že dotaz byl navíc položený jemu a ne mně. Tak se tomu zasmál a odpověděl jí sám.
Na soukromé klinice bylo dnes jen pár lidí, nechápal jsem, jak je to možné, že někdy se nestíhá, hned další den není do koho píchnout. Tudíž byl čas i na vysvětlování některých postupů a metod, což i ostatní studenti a doktoři kvitovali s povděkem a vše si horlivě zapisovali. Vůbec mi nebylo jasné, proč si doktoři (kteří měli podle věku již dlouho po studiích) všechno tak pečlivě zapisovali, když většinu z toho museli přece již znát.
Odpoledne byla opět dvouhodinová kasuistika s pacientem – tinitus (pískání v uších) a otékání nohou starého pána. Jako vždy proběhlo nejdříve vyšetření, pak každý měl vysvětlit, v čem tkví hlavní příčina potíží, tj. určit hlavní syndrom. Bylo to zdlouhavé, každý z osmi studentů a doktorů navrhoval něco jiného, k mému zadostiučinění jsem jedinou správnou diagnózu řekl já. I když to profesor nijak nekomentoval, po včerejšku jsem to cítil jako určitou satisfakci a byl jsem rád, že to takto dopadlo.
Z dnešního dne chodu kliniky jsem si poznamenal:
1. Až dnes jsem si uvědomil, že na obou klinikách nepracují zdravotní sestry, jak to známe od nás. Tuto práci vlastně zastávají studenti a mladší doktoři.
2. Kromě kalhot, když je třeba píchat body na stehnech, pacient téměř nikdy nic nevysvléká. Kolikrát i dost nepohodlně a nešikovně vykasává triko nebo košili, často mi připadá, že se sundaným vrškem by to bylo jednodušší.
3. Doktor jakž takž dodržuje desinfekci bodů před napíchnutím, ale klidně holou rukou osahává chlapíka s pásovým oparem přímo na místech vřídků a pak, bez umytí rukou, jde hned k dalšímu pacientovi. Mimochodem tvrdil, že u tohoto onemocnění je úspěšnost akupunktury naprosto stoprocentní a že pásový opar lze tak vyléčit za kratší dobu a bez následných postherpetických bolestí oproti klasické léčbě. Tzn. že při akupunktuře se nemusí podávat antivirotika! (Obr. 18 – 20, foceno v průběhu jednoho týdne.)
4. Když někdo donese profesorovi květiny nebo dárek, vypadá to na první pohled, jak si toho všichni nesmírně považují. Ostatní doktoři předání kytice hned fotografují, sem tam i zatleskají, aby vzápětí byla kytice pohozena bez dalšího povšimnutí někam do kouta (a na konci ordinačních hodin vyhozena). Nikdo nemá ani snahu ji dát do vázy s vodou.
5. Při diagnostice z jazyka jsem si zatím nevšiml, že by měl některý Číňan rýhy na jazyku. A to bych se odvážil tvrdit, že jsem tady viděl snad už několik set vypláznutých jazyků. Rýhy na jazyku ukazují obecně nedostatek výživy a také jej mají často ti lidé, kteří v dětství brali příliš mnoho antibiotik. Z tohoto úhlu pohledu jsou na tom Číňané mnohem lépe než my.
Úplně na konci nás profesor všechny učil, jak bezbolestně píchat jehly. Kromě správného držení jehly (oběma rukama – jednou rukou za dřík a druhou těsně u kůže, resp. u bodu) tkví tato metoda v roztočení jehly a rychlém průniku jehly kůží (obr. 21). Pak by to nemělo bolet, neboť nejcitlivější místa jsou právě na kůži a těsně pod ní. I místní doktoři, kteří mají za sebou 8 let studia a někteří i několik let praxe, na to koukali jako na novinku, a vše si opět horlivě fotili, natáčeli na video a zapisovali. Profesor kladl důraz na to, že by se měly oba prsty, kterými se drží špička jehly, desinfikovat, ale v praxi jsem to u něj nikdy neviděl.
V polední přestávce byl na klinice „na moji počest“ něco jako slavnostní oběd. Menu se skládalo z kachního masa, kachních vnitřností, vepřových kousků s bramborem, zeleninové huspeniny a rýže, plus zeleninová polévka. Vše mělo rozličnou chuť a vše chutnalo naprosto skvěle (obr. 22). Sedělo nás deset lidí u stolu a všichni ke mně měli krátkou řeč ve smyslu, že mně přejí do další práce mnoho úspěchů apod. Bylo to docela dojemné, místo přípitku jsme si ťukli miskou s rýží. Ani nevím, jestli to je běžné nebo se jen z důvodu nepřítomnosti alkoholu improvizovalo. Všem jsem najednou krátce poděkoval a řekl, že si vážím toho, že jsem s nimi mohl strávit dva týdny v přátelské atmosféře a že jsem se mohl něco nového přiučit a že veškeré načerpané znalosti úspěšně využiji doma ve své práci.
Dnes jsem se i ptal profesora, jestli léčí i psychické nemoci, např. schizofrenii. Říkal, že se to kdysi učil a že v celém Nanjingu je dnes už jen jeden velmi starý lékař, který ji léčí. Musí se to ale provádět v tzv. stabilní fázi a píchá se jedna jehla do horního rtu, ale kolmo k nosu (velmi bolestivé), a k tomu tzv. skalpová akupunktura, tj. 80-100 jehliček do hlavy. Jaká je úspěšnost léčby, a jestli je k tomu i nějaká přídavná léčba, už neříkal. Nebo možná ano, ale nebylo mi to přeloženo.
Přes tlumočnici a její internet jsem si koupil některé akupunkturní pomůcky, které dnes došly. Nutno říci, že dívčina na sobě buď tvrdě pracuje nebo si na sebe začínáme pomalu zvykat, ale dnes jsem jí poprvé docela rozuměl a poprvé jsme i byli schopni normálně si povykládat. Říkal jsem si, že je to k pláči, že je to až poslední den.
Mimo jiné jsem se jí ptal na Čínu a víru. Sama mi řekla, že je absolutně nevěřící a že nezná nikoho, kdo by věřil v Boha. Tak trochu v žertu jsem jí říkal, že jsem si sám všiml, že Čína už přestoupila na jinou víru, a to jsou peníze. Tolik bank jsem totiž nikde jinde pohromadě neviděl. A vůbec to nejsou malé pobočky, všechny banky zabírají vždy celou novou výškovou budovu a vypadají velmi impozantně. Na kostel nebo nějaký chrám (kromě turistických destinací a jednoho malého zamčeného kostele hned vedle kliniky) jsem přitom v Nanjingu nenarazil. Také jsem jí řekl, že jestli chce někdy studovat TČM, musí v „něco“ věřit, protože akupunktura není jen o fyzickém těle. Tlumočnice na mě koukala překvapeně a zřejmě smysl tohoto vůbec nepochopila.
Místo večeře jsem si koupil půl obrovského melounu. Myslel jsem si, že ho nebudu mít šanci spořádat, ale zaprášilo se po něm jako kdyby to byl jen malý plátek.
29.7.2016
Ráno jsem se zeptal profesora jestli můžu na klinice pro svoji potřebu natáčet na kameru a neměl nic proti. Obešel jsem si to tam s malou sportovní kamerou dokola, natočil ho při akupunktuře a zaznamenal zdejší ranní dění. (Video vyšlo naprosto famózně, vůbec bych nečekal, co taková kamera zvládne. Jen zvuk je trochu zastřený.) Po zaplacení poplatku za stáž (3800 yuan) mi slavnostně předal certifikát (obr. 23), který napsal do vytištěného formuláře přede mnou ručně propisovacím perem, i když ještě včera sliboval, že to nechá napsat silnějším štětcem, aby to mělo ráz grafického díla. K tomu jsem dostal „dárek“, což byla z barevných korálků postavená jakási podivná postavička. (Tuto jsem pak nechal na hotelovém pokoji, protože by mi zabírala zbytečně místo v kufru a navíc se mi pranic nelíbila.) Ještě jsme si všichni spolu udělali společné foto a bylo asi 9.30 hod., kdy jsem vycházel naposledy z kliniky.
Tlumočnice mi nabídla, že mě zavede do velkého supermarketu, kde bych mohl nakoupit nějaké drobnosti domů. Bylo to docela daleko metrem, ale supermarket byl opravdu obrovský, měli zde veliký výběr jakéhokoliv zboží a konečně za přijatelné ceny. Něco málo jsem nakoupil, ale z důvodu mého relativně malého kufru toho moc nebylo.
Schopnosti tlumočnice jsem zase přecenil. Kladl jsem jí na srdce, že pochutiny, které mi doporučí, nesmí být v žádném případě ostré a pálivé. Tvářila se, že rozumí, ale po příletu domů a rozdání dárků jsem zjistil, že to pochopila úplně opačně. Např. hotová kachní křidélka (ve vakuovaném balení) byla tak pálivá, že když to kamarád na večeři snědl, jeho manželka vůbec neusnula, protože ho neustále se strachem pozorovala, zda tuto dávku ostrosti vůbec přežije.
Přestože ceny byly v tomto obchodě o hodně lepší než jinde, některý sortiment zboží mě opět překvapil. Ceny vína začínají asi na 80 yuan a končí u stovek. Prý je to proto, že Čína nemá vlastní produkci vína a vše je to dovoz. U cigaret je rozpětí cen 3 – 80 yuan za normální krabičku, ale všechny krabičky vypadají velmi pěkně. Tak by mě zajímalo, v čem je takový rozdíl.
Kousek dál měla moje tlumočnice sraz se svým přítelem, společně jsme zašli do restaurace na polévku z kachní krve. Tato má být místní specialitou a kdo ji prý neochutnal, nebyl ani v Nanjingu. Polévka nebyla špatná, ale už jsem něco hodně podobného jídával ve Vietnamu a tehdy jsem netušil, z čeho jsou vyrobeny kostky plavající v polévce. Nyní to už vím – ty tmavé z kachní krve a ty světlejší z vnitřností. Ani nevím, kolik to stálo, protože vůbec nechtěli slyšet o tom, že bych si to měl zaplatit. Prý to bylo levné.
Metro, kterým jsme dnes jeli, vede druhou polovinu trasy na povrchu a byl jsem mile překvapen, jak pěkně upravená je tato část města a kolik zeleně a parků zde je. Ze stropu vagónu metra silně fičí chladný vzduch, před kterým není úniku. Vítr z klimatizace je uzpůsoben tak, že obsáhne každý koutek vagónu a nutno říci, že když člověk nastoupí zpocený a rozehřátý z venku, není to vůbec příjemné. Už jsem se vůbec nedivil tomu, proč nejvíce pacientů na klinice bylo s obrnou lícního nervu, „zmrzlým“ ramenem a bolestmi či blokádou krční i bederní páteře.
Jak už jsem se zmínil, naprostá většina lidí třímá v ruce mobil a něco s ním provádí. Např. proti mně sedělo v metru pět lidí - jen jeden asi posílal sms zprávy, zatímco zbývající čtyři si pouštěli nahlas (tj. bez sluchátek) buď filmy, písničky nebo televizi (nebo bůhví co) a všichni se tvářili, že nikoho nic neruší. Mobily používají úplně všichni – mladí, staří, muži i ženy. Jestli mám někde někdy pocit, že jde o posedlost mobilem, tak v Číně je to už totální obsedlost.
A co je ještě na místním metru zvláštní? Nastupující lidé téměř neumožní vystupujícím vystoupit. Když přijede souprava do zastávky a otevřou se dveře, začíná boj kdo z koho. Je to hodně zvláštní systém nástupu a výstupu.
Už třetí den jsem myslel na to, kdy už se konečně pořádně vyprázdním. Jako kdyby to vedro mě vysušilo i zevnitř a i když se vždy docela snažím, vyjde ze mě tuhý bobek hodný tak králíka. Polévka z kachní krve však v tomto směru svoji práci odvedla víc než dobře. Jenže bohužel tak rychle, že jsem na hotel doběhl s vytřeštěnýma očima a hlasitě se modlicí, aby to dobře dopadlo.
Až dnes mě napadlo, že jsem si mohl nechat od tlumočnice napsat na papír seznam dobrých jídel v čínštině (s anglickým překladem) a já mohl chodit po restauracích a jen ukazovat na čínský název jídla, na které bych měl zrovna chuť. Málem jsem si nafackoval za to, že mě tak jednoduchá věc nenapadla. Odpadlo by mně spousta starostí, nehledě na to, že jsem se mohl i dobře najíst.
30.7.2016
Večer před spaním jsem si málem vzal Eucefuryl, jak ještě ve mně kachní polévka hlasitě pracovala, ale odolal jsem a dobře jsem udělal. Naopak, ráno by se mi spíše líbilo, kdyby se má střeva nevrátila do svého původního vysušeného stavu a já si mohl před celodenním cestováním ještě odskočit.
Metro se sice otevírá v šest hodin, ale hned jak jsem do něj vstoupil, jsem si s hrůzou uvědomil, že první vlak vyjíždí sice v šest, ale z konečné stanice. Úplně se mi z tohoto náhlého poznání udělalo špatně. Pomalu jsem přemýšlel nad náhradním plánem, když metro přijelo v 6.20hod. S tím, že jsem už měl na vlak lístek, jsem věděl, že bych to měl stihnout. Ještě že jsem si před pár dny nacvičil cestu a prohlédl vlakové nádraží, o zakoupení lístku ani nemluvě. Před pokladnami stálo několik dlouhých řad, v každé bylo minimálně třicet lidí. K mému vlaku se muselo jít ještě nadchodem a daleko po nástupišti. Totálně propocený a schvácený jsem do vlaku vlezl pár minut před odjezdem. Vlak byl do posledního místa obsazený a já si znovu blahořečil za zakoupení jízdenky předem. Tak to bylo opravdu o chlup.
Čínské rychlovlaky jezdí na minutu přesně a také do Shanghaje jsme dorazili přesně podle časového rozvrhu v 8.38 hod. Celých 300km cesty byla téměř nepřerušená zástavba, kde nejvíce dominovaly fabriky, teplárny, sklady a čtvrtě s věžovými domy. Mezi tím čtyřproudové dálnice. Tak tady si turista moc neužije. Možná tam, kam oko z vlaku nedohlédne, je to lepší, ale silně o tom pochybuji.
Rovnou z vlaku se vchází do metra, kde na rozdíl od Nanjingu nejsou automaty na jízdenky, ale budky, kde se tyto normálně prodávají. U okénka se řekne stanice a chlapík podle toho prodá lístek, resp. magnetickou kartu. V zastávce Shanghai Railway Station bylo 16 budek a ke každé stála asi stometrová řada lidí. Obrovské množství lidí bylo i na nástupišti a v samotném vlaku metra se nedalo ani hnout. Pět nekonečných zastávek jsem stál na místě, kde na mě ze stropu vagónu fučel ledový vichr a nemohl se pohnout ani o centimetr. Hrozná situace. Otáčel jsem proto aspoň hlavou tak, aby mi to nešlo jen na jedno místo a neskončil tak, jak ti chudáci Číňané, které jsem vídal na klinice. Celá cesta pak trvala s dvojím přesedáním bez několika minut celé dvě hodiny, a to jsem nikde nečekal snad ani na minutu. Už jen z toho si dokáže člověk udělat představu o tom, jak je Shanghai obrovská.
Při přesedávání na jiné linky metra musí člověk nachodit snad několik kilometrů, což je v tom přeplněném mraveništi, s batohem na zádech a jedním kufrem celkem nepříjemné a únavné. Dokonce mě napadlo, že by snad stálo za to si zaplatit ten předražený taxík jako na příjezdu.
Při odbavení na letišti jsem musel rozdělat pracně sbalený kufr, kontrole se něco nezdálo. Dělají to tady až moc svědomitě, protože ukázat kufr musel tak každý pátý člověk, a to i ti, kteří je měli pečlivě obaleny celofánem. Nekompromisně museli celofán rozříznout.
Letadlo Airbus 380-800 je jedno z největších, které na dopravních linkách létá, docela jsem se těšil, že zažiji něco nového. Kromě toho, že se nastupuje třemi tubusy, bych si ale ničeho zvláštního nevšiml. Oddělení, kde jsem seděl, vypadalo úplně stejně jako v letadle, ve kterém jsem přiletěl. Fakt, že má dvě paluby nad sebou, bych vůbec nezaznamenal. Let trval něco kolem 11 hodin a docela to uběhlo, i když tam bylo jako v ledničce. Měl jsem na sobě všechno, co jsem si vzal do batůžku s sebou a ještě jsem se celou dobu musel balit do letadlové deky. I ostatní kolem na tom byli podobně. Vedle mě přes uličku měl na sobě dokonce chlapík kromě deky i mikinu s kapucí přetaženou přes hlavu.
Přestože na frankfurtském letišti jde jen o transfer, tzn. vůbec se nevyleze s budovy letiště, musí se znovu projít skenerem. Málem mně zabavili láhev rýžového vína, které jsem koupil za poslední čínské peníze na shanghajském letišti. Vůbec to nemá logiku – jedním letadlem to jde a druhým, přestože jde o stejnou společnost, už ne. Ukazoval jsem účet z Duty free obchodu a i přesto musela jít láhev na troje různá přezkoumání. Ale ne vizuální – vždy ji strčili do nějaké přístroje, aby mi ji nakonec zapečetili a vrátili. Chápu, že kontroly na letištích by měly být, ale co je moc, to je moc.
Během letu jsem si s úlekem uvědomil, že jsem si klíče od auta nechal v kufru. Kdyby kufr došel až se zpožděním (jak se mi to stalo zrovna letos v dubnu), neměl bych jak se dostat o půlnoci do auta a odjet domů. Hodně jsem si nadával za to, že jsem si takovou základní věc neuvědomil při balení. Naštěstí byla obava zbytečná i když nervózní jsem byl více než dost – můj kufr vyjel na pás až jako předposlední a to už jsem čekal v hale v podstatě sám a přemýšlel, jak s nemilou situací naložím.
Po 27 hodinách úmorného cestování jsem uléhal absolutně vyčerpaný doma do postele. Přetažení bylo tak velké, že jsem vůbec nemohl usnout a i po půl prášku na spaní jsem vstával stále velmi unavený a nevyspaný již po pár hodinách velmi plytkého spánku. Trvalo mi pak ještě asi tři dny než se tělo vrátilo do normálního režimu.
Doslov
Celkově si myslím, že mi byla stáž obrovským přínosem, i když jsem měl přirozeně při pobytu i chvilky, kdy jsem si kladl otázku, co tam vlastně dělám. Takových chvilek se ale asi nedá při podobných akcích vyvarovat.
Když mi doma po třetí návštěvě akupunktury přišel klient se slovy „stále stejné“, měl jsem někdy téměř pocit vlastního selhání. V Číně jsem viděl, že při první návštěvě předepíší 10x akupunkturu, do toho užívání bylin a až pak se teprve zeptají, jestli se něco zlepšilo nebo ne. Přestože vím už dávno, že neexistuje žádná „zázračná pilulka“ a uzdravující proces může trvat někdy i delší dobu, trápilo mě, že léčení nejde tak rychle. Po stáži přistupuji k počtu návštěv a doby léčení již s větším nadhledem.
Kromě několika nových postupů při akupunktuře, už jen přítomnost na klinice a pozorování léčby v praxi je něco tak úžasného, že dosah tohoto člověk zhodnotí až po nějaké době. Odvážil bych se i tvrdit, že pro každého praktika TČM by snad měla být podobná stáž na čínské klinice povinná.
Asi však největším přínosem je pro mě fakt, že jsem mohl vidět, že nás ve škole za 4 roky (plus 2 roky volitelných specializovaných přednášek) naučili opravdu všechno to, co člověk k léčení podle TČM potřebuje. Nechci, aby to vypadalo příliš sebevědomě, ale neměl jsem pocit, že bych uměl zásadně něco míň než místní vystudovaní lékaři. Tímto děkuji a vzdávám hold MUDr. Jozefu Luckému, MUDr. Dagmar Komárkové a i ostatním našim lékařům, u kterých jsem TČM studoval.